Vítejte ve dračím světě

Výhra

Bren seděl opřený o skálu pod vysokým převisem. Mrholilo, a mezi setmělými skalami vítr hnal chuchvalce mlhy. V improvizovaném úkrytu to nebylo o moc lepší. Protahovalo tu, a tak dotěrné kapičky dopadaly i zde. Malý ohýnek, který se podařilo Brenovi rozdělat, měl jen symbolický význam.

Kousek odtud o sebe křísly kameny. Sáhl po noži. Chvíli napjatě poslouchal. Neměl strach ze zvířat, nebo příšer, obával se jen lidí. Ale tady žádný člověk být nemohl. Zase se v klidu uvelebil u ohně.

Najednou to zadupalo hned vedle převisu a než stačil jakkoliv zareagovat, do jeho útočiště vklouznul chlapík v dlouhém plášti.

„Hmm, hezkej bejvák! V tomhle počasí se hodí,“ řekl místo pozdravu a přidřepnul k ohni. Trošku znejistěl z nože, který se objevil v Brenově ruce, ale když zjistil, že se na něj nevrhá, přestal si zbraně všímat.

„Já jsem Lors,“ řekl vesele. „Kámoši mi říkají potkan.“

Měl kštici světlých vlasů, která mu padala až do šibalsky přivřených očí. Brenovi se vůbec nelíbil. Hlavně mu vrtalo hlavou, co dělá tady v divočině daleko od civilizace. Nůž sice schoval, ale umínil si být ve střehu.

„Já jsem Bren. Hory jsou dost divoké místo, co?“ naťuknul příchozího ve snaze dozvědět se, co tu chce. Ale hlavně jestli to náhodou není jeho konkurent.

Lors se na něj s opovržením podíval. „Hnus! Já jsem městskej člověk. Kdybych vysloveně nemusel, tak sem nelezu. Ale znáš to.“ Poposednul si blíž. „Jsem z Pargaruy. Ach Pargarua, město s tisícem náměstí!“ zasnil se. „Žil jsem si tam v pohodě a živil se poctivou zlodějinou. Jenže novej rychtář strašně přitvrdil. Životnost zloděje je tam teď sotva dva měsíce. Takže když jsem se doslechnul, že Aga Ragona přišla o služebníka, řekl jsem chlapům z cechu adié a jsem tu!“

V Brenovi hrklo. Přesně toho se obával.

„A co ty, taky jdeš k Ragoně?“ zeptal se vesele Lors.

Bren jen zavrtěl hlavou a horečně přemýšlel, jak by svou přítomnost zdůvodnil.

„Nekecej! Co bys tady jinak dělal,“ mávnul Lors rukou.

---

Bren ležel zahalen do svého pláště a poslouchal spokojené chrápání svého souputníka. Jeho přítomnost ho dráždila. Představoval velmi nepříjemnou překážku, která mohla zhatit celý jeho plán.

Aga Ragona byla nejmocnější čarodějnicí v zemi, a zkáza jejího sluhy znamenala, že bude ihned hledat nového. Bren v tom viděl svou šanci. Vstoupit do služeb takové osoby by pro něj neznamenalo jen doživotní zabezpečení, ale dostal by i nové tělo. Silné a veliké; dračí! Ano, bylo to tak. Ragona si své lidi upravovala do téhle podoby, protože takhle se spíš hodili pro účel, k němuž je používala. Brenovi by to nevadilo, spíš naopak.

K dosažení tohoto cíle měl docela slušnou šanci. Nebyl žádný nevzdělaný hlupák a živě se zajímal o svět okolo sebe. Dokonce začal studovat silozpyt a přírodní vědy, ale došly mu peníze. Nyní už třetím rokem dřel jako nádeník na statku. Statkář byl bezohledný tupec, který se vyžíval v trýznění zkrachovalého studenta.

Bren se otřásl hnusem. Ne, tam už se nikdy nevrátí! Leda ve své nové podobě a pak se těš, prevíte! Byla to docela příjemná myšlenka, jenže tu byl spící Lors a fakt, že Ragona si držela vždy pouze jednoho sluhu. Brena už dřív napadlo, že by bylo nejlepší se ho zbavit. Jen se odhodlat.

Jeho spolunocležník zamlaskal a obrátil se na druhý bok. Bren pomalu vytáhl svůj nůž. Srdce mu divoce bušilo. Teď se stačí jen ohnat a je po problému. Jenže to nešlo. Bren byl sám sebou zklamán. Nedokáže ho zabít, bude to muset nechat na rozhodnutí čarodějnice.

---

Celý den se plahočili kamenitou pěšinou. Bren se skřípěním zubů poslouchal Lorsovo nekonečné brebentění a litoval, že v noci neměl dost odvahy. Prošli širokým sedlem a před nimi se otevřelo horské údolí porostlé travou a řídkým hájem. Pod skalou se tam krčila Ragonina chalupa. Vedle ní se černal vchod do zatím prázdné sluje.

První setkání s věhlasnou čarodějnicí nedopadlo zrovna nejlépe. O Ragoně se vyprávělo, že je až pekelně krásná. Otevřít jim však přišla téměř bezzubá sukovitá stařena shrbená léty. Oba poutníky to tak zarazilo, že ze sebe v první chvíli nebyli schopni vypravit slova. Čarodějnice dobře vytušila, odkud pocházejí jejich rozpaky a rozchechtala se na celé kolo. „Co si jako myslíte? Že budu plýtvat kouzlem krásy a mládí kvůli kdejakému pobudovi? Co tu vůbec chcete?“

Když jí oba trochu nesouvisle vysvětlili důvod své návštěvy, jen se ušklíbla: „To jsem netušila, že o službu u mě bude takový zájem. Zvlášť potom, jak dopadl Rarach. No, pojďte dál, nějak to rozlouskneme.“ Čarodějnice se strašlivým zaskřípěním otevřela víc dveře své chalupy, aby mohli vstoupit. Interiér obydlí byl naprosto typickým čarodějným doupětem se sušenými netopýry pověšenými na stropním trámu. U stolu zavaleného nejrůznějšími krámy seděla docela pohledná dívka. Oba souputníci na ni zůstali hledět. Nezdálo se, že je to další čarodějnice. Byla prostě, ale čistě oblečená a za nohou jí vykukoval tlumok.

„Mariso, máš tady konkurenty,“ zaskřehotala babizna.

Dívka odhodila z čela dlouhý pramen hnědých zakroucených vlasů a zle se na ně zadívala. „Jak to? Já tu byla první!“ štěkla.

„Ale děvenko, měli bychom dát pánům taky šanci. Ještě by nás mohli nařknout z feminizmu,“ zachechtala se čarodějnice.

Ragona uklidila stůl tak, že z něj všechno shrnula na zem. Potom všechny tři uchazeče o zaměstnání posadila okolo a naservírovala jim pohoštění. Obdrželi odporně páchnoucí kaši ve dřevěných miskách.

Když byli všichni zaopatřeni, opřela se babizna o stůl. „Tak, milánkové, rozhodla jsem se, že vám dám tři úkoly. Vyberu si podle toho, jak se jich zhostíte.“

Všichni se pustili do jídla. Bren měl co dělat, aby ten odporný žvanec udržel v útrobách alespoň tak dlouho, aby hostitelka neviděla, že ho zvrací. Lors však vypadal, že mu to i chutná. Klidně se cpal a neustále brebentil nějaké nesmysly, spíš jako by byl v hospodě. Dloubal se přitom v nose a holuby cvrnkal po místnosti. Marisa neříkala nic a mračila se na všechny okolo jako deset čertů.

Bren se trošku uklidnil. Lors se před čarodějnicí choval jako naprostý blbeček a ženskou si Ragona určitě nevybere. Úkoly, které čarodějnice obyčejně ukládaly svým sluhům, byly spíše silového rázu. Jako chlap měl proto větší šanci.

Po jídle jim čarodějnice popsala první úkol. Měli jí do příštího večera přinést vejce kočičího grifa. Nebyl v tom žádný chyták. Kolonie těchto tvorů, kteří na rozdíl od svých vznešených skalních bratranců byli velicí asi jen jako lovečtí psi, byla nedaleko odtud. Dokonce měli zrovna hnízdní období. Hlavní potíž byla v tom, že si stavěli hnízda na zcela nepřístupných místech a samotné přiblížení k těmto nebezpečným predátorům nebyla zrovna hračka.

Smrákalo se, jít na takovou akci v noci, kdy grifové vyrážejí na lov, by byla sebevražda. Všichni se tedy rozešli po háji v okolí čarodějčiny chalupy a ustlali si, jak dovedli.

---

Bren vstal velmi časně. Slunce ještě ani pořádně nevyšlo a on už rázoval po cestě. Nešel však přímo ke grifí kolonii. Většinu svého vybavení nechal ukrytou v lese a tlumok se mu teď nadouval nejrůznějšími bylinami a listím. Pomalu obcházel skaliska a pečlivě prohlížel jejich pukliny. Musel hledat docela dlouho, ale nakonec v jedné z nich objevil čirou vazkou látku podobnou pryskyřici. Byl to polymerizovaný trus hraboše horského všeobecně známý spíš pod pojmem můmí.

Nabral nevábně páchnoucí látku a ve vlastní jídelní misce ji smíchal s některými bylinami, které našel v háji. Ze vzniklé hmoty vytvaroval kouli, kterou zabalil do listí a převázal stébly ostřice. Teprve potom se vydal hledat grify.

---

Hnízdo leželo vysoko na skalní římse. Bren zapřený v rozsedlině se jen modlil, aby si ho dřímající samice nevšimla a nespustila poplach. Zachytil se pevněji skalního výčnělku a volnou rukou vytáhl připravenou kouli. Rozmáchnul se a hodil ji do průrvy pod sebou. Koule se po chvilce šustivého letu rozplácla o skalnaté dno. Zvuk probudil grifici, která vystrčila hlavu přes okraj hnízda. Chvíli zkoumavě hleděla dolů, pak zavětřila, vstala a sletěla se na tu divnou voňavou věc podívat zblízka. Podobně se zachovali i obyvatelé z okolních hnízd, takže byl za chvíli dole pěkný mumraj.

Bren rychle vylezl na římsu a sáhl po vejci velikosti dětské hlavičky. Bylo bílé, protkané nachovými žilkami. Kleknul si na jedno koleno, obalil vejce do hader a vložil je do tlumoku. Víc se tu nezdržoval, spustil se zpět do rozsedliny, a co nejrychleji sestupoval dolů.

Grifí samice se však vrátila dřív, než čekal. Když našla hnízdo prázdné, strašně zavřeštěla a pustila se do pronásledování zloděje. Bren zrovna poskakoval po kamenech na příkrém svahu, když na něj zaútočila. Kryl se pláštěm namotaným na ruce a snažil se co nejrychleji zmizet. Jenže grifice na něj dorážela s takovou prudkostí, že měl za chvíli svou provizorní ochranu na cáry a na zádech a hlavě několik krvavých ran. Po obzvlášť přesné ráně se skutálel ze svahu, zvedl se a na pokraji mdloby běžel dál údolím. Před očima se mu dělaly mžitky. Zakopl a svalil se na zem. Jen pevně zavřel oči a poslouchal, jek se k němu opět přibližuje ono zlověstné šustění grifích křídel. Náhle se ozvalo zadupání, svist a dutá rána. Grif zavřeštěl a jeho křik se začal vzdalovat. Dotkly se ho něčí ruce, chytily ho a otočily.

„No, ty vypadáš!“

Bren pootevřel oči. Nad ním se skláněla Marisa a dlouhé kadeře jí visely kolem obličeje. Pomohla mu sednout a omyla mu rány vodou ze své čutory. Bren se na ni přesto díval nedůvěřivě a tisknul si k sobě vak se svým pokladem.

„Jenom klid,“ usmála se na něj. „Já už ho mám taky,“ ukázala svůj naditý tlumok. „Hele, Brene,“ posadila se vedle něj a opřela se o skálu, „co kdybychom na tom dalším úkole spolupracovali? Co říkáš? Mohli bychom tak vyšachovat Larise. A u toho třetího si to rozdáme spolu, ať se uvidí.“ Rozhlédla se po okolí. „Viděl jsi vůbec dneska toho idiota?“

Bren zavrtěl hlavou. Marisa se na něj usmála a pohladila ho po vlasech. Šněrovačku svých šatů měla rozvázanou. Nemohl si pomoct a musel se podívat. Ten pohled ho uklidnil. Už nedokázal dál vzdorovat únavě a svůdnému vábení dívčiny přítomnosti. Nechal ji, aby si položila jeho hlavu do klína, přitulil se k tomu teplému měkkému polštářku a usnul.

---

S trhnutím se probudil. Rychle chňapl svůj vak a nahmatal v něm vejce obalené v hadrech. Oddechl si. Marisa ho drbla do ramene. „Nerada tě budím, ale měli bychom jít.“ Ztěžka se vyhrabal na nohy. Marisa mu půjčila svou hůl, na níž byla zaschlá grifí krev. Do čarodějčiny chalupy přišli ještě před setměním.

„Tak co, milánkové? Ukažte, co máte,“ šklebila se babice.

Marisa se trošku odměřeně usmála na Brena. „Máš přednost.“

Bren vytáhl z tlumoku balík hader, rozbalil ho a vytáhl z něj ...kamenný valoun!

„Sakra, co to je?!“ zakřičel a nevěřícně prohmatal tlumok.

Marisa se ušklíbla: „Asi ses přehmátnul.“ Zalovila ve svém tlumoku a vytáhla grifí vejce.

Bren vyvalil oči. „Ty mrcho! Tys mi ho ukradla!“

Jenom po něm zašilhala. „Paní, já jsem svůj úkol splnila.“ Rozhlédla se po místnosti. „A řekla bych, že jsem ho splnila jako jediná.“

Bren to nevydržel, skočil po ní a chytil ji za krk. Vejce jí vypadlo z ruky a s křupnutím se rozbilo o zem.

Čarodějnice luskla prsty a nějaká síla je od sebe odtrhla, jako by se mezi nimi objevila neviditelná zeď.

V rohu místnosti stála bytelná postel a odtud se najednou ozval smích. Bren i Marisa si přestali spílat a jen nevěřícně koukali. Z postele se zvednul Lors, pomalu došel k Ragoně, políbil ji a poplácal po povislé zadnici. Jeho nahotu kryla jen děravá deka. „Zdá se, že tady někdo neumí prohrávat, že miláčku?“ řekl škodolibě. Stará čarodějnice ho pohladila kostnatou rukou na chlupatých prsou a bezzubě se na něj usmála. Pak zkřivila pusu. „Kašlu na další úkoly. Už jsem se rozhodla!“

Brenovi i Marise spadly brady a Lors se zasmál.

„Jděte si všichni lehnout. Zítra vám oznámím své rozhodnutí.“

---

Bren se dovlekl k hromádce svého vybavení. Byl unavený a zklamaný. Lehl si pod strom, zabalil se do svého roztrhaného pláště a usnul.

Probudilo ho náhlé zatřepání ramenem. Otevřel oči. Nad ním stála Ragona a ve světle její lucerny bylo vidět, jak se na něj šklebí.

„Gratuluji,“ řekla skřípavě.

Bren byl rázem vzhůru. „Takže ...já? Děkuji!“ zakoktal.

Čarodějnice mávla rukou. „Nech si toho a pojď! Času je málo.“ Otočila se a vyrazila k domu. Před chalupou však zahnula a zamířila do sluje. Bren ji následoval se zatajeným dechem i narůstajícím strachem. Ragona ho vedla hluboko do skály. Zastavila se až nad mělkým, ale velmi širokým jezírkem. Na břehu stál kotlík a v něm bublala nazelenalá tekutina. Čarodějnice vzala naběračku, nabrala z kotlíku a podala ji Brenovi. „Víš, co tě čeká?“ zeptala se ponuře.

„Ano!“ odpověděl a hlas se mu třásl. Bezděky se podíval na svou ruku. Možná naposled, napadlo ho.

„Tak to vypij!“

Bren si jednou loknul. Raději se snažil nevnímat chuť. Svět se s ním najednou zatočil a pohltily ho černé mdloby.

---

Jen velice, velice zvolna přicházel k sobě. Pootevřel jedno oko. Všude okolo bylo mléčné šero, jako v husté mlze. Zkusil pohnout hlavou, ale něco mu bránilo. Jako by byl přikrytý nějakou plachtou. Špatně se mu dýchalo. Zkusil tedy hlavou zavrtět a vyprostit ji tak z toho divného sevření. Ozvalo se hlasité mlasknutí a tah znenadání povolil. Konečně se zhluboka nadechl a rozhlédl se okolo. Byl ve sluji. Ležel v jezírku, které bylo plné husté bílé pěny s tuhou blánou na povrchu. Bren se podíval dolů a zjistil, že má dlouhý krk porostlý cihlově rudými šupinami. Zbytek těla ještě kryla bílá blána, ale muselo být obrovské. Bren radostně zařval.

Najednou se pod slizkým příkrovem něco pohnulo a zvedla se na něm boule. Bren se vyděsil a cuknul sebou. Bublina se nadmula a praskla. Vzniklou trhlinou se ven sunula dračí hlava. Měla stejnou barvu, jako jeho krk, dlouhý čumák, odstávající uši a z tlamy čněla řada dlouhých zubů. Na týlu ji rostlo několik rohů, které přecházely v ostnatý hřbetní hřeben.

Když si druhý drak všiml Brena, zarazil se, a chvíli na sebe nechápavě koukali. Bren přivřel oči. I přes výrazné plazí rysy mu ta morda připadala podezřele povědomá.

„U všech bohů! Kdybych stoprocentně nevěděl, že jsem vyhrál, řekl bych, že seš Lors!“ procedil mezi tesáky.

Druhý drak zafuněl: „Taky že jo! A vyhrál jsem já, sama mi to v noci řekla.“

Zatím co se dohadovali, blána se opět vzedmula a do prostoru se vysunula třetí dračí hlava na dlouhém krku. „Co tady děláte?“ zeptala se po prvním hlubokém nadechnutí. Hlas měla poněkud nakřápnutý, ale zřetelně ženský. „Co to má znamenat?“

Bren se na ni podíval. „To se snažíme zjistit. Je jasné, že draci jsou teď ze všech tří, ale Ragona si drží vždy jen jednoho sluhu. Musela se rozhodnout jinak.“ Znova se otočil k Lorsově hlavě. „Navrhuju v první řadě vylézt tady z toho sajrajtu, najít Čarodějku a zeptat se jí.“

Ostatní přitakali a začali se soukat z jezírka. Kožnatá slupka se napínala a praskala za nechutných zvuků a kolem se linul docela nepříjemný zápach. Pěna se na vzduchu měnila na bělavou kapalinu, která neochotně stékala po hladkých šupinách.

Bren se otočil, aby se na sebe konečně podíval. „Co to sakra je ..,“ hlas se mu zlomil. Jen bezhlasně hýbal tlamou a nevěřícně hleděl za sebe. Krky všech tří hlav vyrůstaly z jednoho trupu!

Drak se zmateně otáčel na místě a všechny tři hlavy obhlížely společné tělo. Žádná z nich si nevšimla shrbené stařeny, která sem přišla vstupní štolou.

První na ni zareagovala hlava, která dřív patřívala Marise. „Ty stará čarodějnice, co jsi nám to provedla?!“ obořila se na ni.

Ragona se zatvářila trochu provinile a pokrčila rameny. „Když vy jste se mi líbili všichni. Každej z vás má pro mě jistý kouzlo,“ usmála se na Lorsovu hlavu. „Tak považ, ty jediná si splnila mou podmínku.“

„Ale stalo se podvodem!“ zaprotestoval Bren.

„Jo, ale splnila ji a to je pro mě důležité. Chci výsledky a nezajímá mě, jak jich kdo dosáhne,“ vysvětlila čarodějnice. „Jestli tě to však potěší, tak u tebe si cením, že jsi měl dost fištrónu to vejce dostat. Škoda, že nemáš dost sociální inteligence,“ povzdechla si.

„A tenhle?“ zamračila se Brenova hlava a posunkem naznačila doprava.

Jak Lors vytušil, že je řeč o něm, okamžitě přiblížil svou hlavu ke stařeně a začal se k ní lísat, což mu opětovala podrbáním pod dlouhou bradou a bezzubým polibkem. „To je prostě můj miláček!“

Marisina hlava se najednou prudce stočila dolů a podívala se pod tělo. „Néé!“ zařvala v zápětí, „já nechci tu věc mezi nohama!“

„Uklidni se, až bude v zimě všude okolo dva sáhy sněhu, budeš ráda, že do něj nemusíš dřepat,“ řekl Lors a dloubal se přitom pařátem pravé přední tlapy v čumáku.

Marisa na něj vycenila zuby. „Přestaň se mou tlapou rejpat ve svým rypáku!“

Lors nakrčil čenich, vytáhnul z něj nazelenalého dračího holuba a cvrnknul ho do temnoty jeskyně.

„Je na mé straně, takže je moje. Ty si nech tu levou.“

Marisa strašlivě zařvala a vrhla se na Lorse.

Bren naklonil svou hlavu, aby taky jednu neschytal, a podíval se nešťastně na čarodějnici. „Paní, prosím, vraťte mi mé tělo,“ zaprosil sykaje přitom bolestí, kterou si způsobovaly další dvě hlavy při svém hašteření.

Ragona zavrtěla hlavou. „ To už nepůjde.“

Bren zoufale stiskl mohutné čelisti. „Ale takhle nemůžeme přežít! Tohle nebyl dobrý nápad.“

Ragona se zamyslela. „Uznávám, že jako jedinec se chováš poněkud schizofrenně.“

Marisa zakousnutá do Lorsova ucha s ním zuřivě casnovala ze strany na stranu. Lors přitom ukrutně vřeštěl.

„Ale řekla bych, že si s tebou užiju spoustu legrace!“

KONEC