Vítejte ve dračím světě

PSYCHIATR

Sestra nakoukla do ordinace. ,,Jsou tu další, pane doktore. Můžu je pustit dál?"

Stárnoucí lékař nadzvednul měsíčkové brýle. ,,Jsou? Ono je jich víc?"

Sestra přikývla a zmizela za dveřmi. ,,Prosím!" ozvalo se z čekárny. V zápětí do místnosti vstoupla poměrně atraktivní mladá žena s mužem. Zatím co on byl maličko nahrbený a šel dál spíš neochotně, z ní vyzařovala rozhodnost a rozčílení. Loupla po svém partnerovi očima, pak se zastavila, zvedla hrdě bradu a bez pozdravu se obrátila přímo k lékaři: ,,Pane doktore, něco s ním udělejte! Je to cvok, převlíká se za draka!"

Z pootevřených dveří vykoukla sestřina hlava s překvapeným výrazem ve tváři.

Lékař si pečlivě nasadil brýle a opřel si lokty o stůl. ,,Slečno, dřív, než začnete, dovolte, abych vás upozornil, že skupinová terapie se provozuje u psychologa, já jsem psychiatr a své pacienty vyšetřuji zásadně v soukromí. Pokud tedy přicházejí dobrovolně." Obrátil se na zamlklého mladíka. ,,Jste tu dobrovolně?"

Muž poněkud rezignovaně přikývnul.

,,Tak výborně, my si tady s pánem promluvíme a vy zatím počkáte laskavě venku. Ano?" usmál se na dívku. Ta se omluvně pousmála, vrhla zamračený pohled na svého partnera a vyšla ze dveří.

Oba muži osaměli.

Lékař přerovnal na stole nějaké papíry a usmál se na svého pacienta. ,,Udělejte si prosím pohodlí. Sedněte si třeba do křesla, nebo si můžete lehnout támhle na pohovku."

,,Díky, křeslo bude stačit."

,,Rozumím." Lékař otevřel blok. ,,Vaše ..přítelkyně?"

Muž přikývnul.

,,Ták, vaše přítelkyně už cosi nakousla. Je to tak jak říkala?"

Mladík se nervózně zavrtěl. ,,Ano, já vím, že to vypadá docela šíleně, ale..."

,,Rozhodnutí, co je šílené a co ne, nechte laskavě na mě," podíval se na něj lékař přes okraj brýlí. Znova se usmál. Ten úsměv si trénoval dlouhé hodiny před zrcadlem, aby byl naprosto dokonalý.

,,Takže, máte nějaký důvod, proč to děláte?"

Muž v křesle se zamyslel. ,,No... je mi to prostě příjemný. Mám pocit, že jsem divoký nespoutaný zvíře a můžu si žít po svým."

Psychiatr si udělal poznámku do notesu. ,,Ano," pokýval hlavou. ,,Máte při tom nějaké sexuální nutkání?"

Mladík se na něj zkoumavě podíval. S odpovědí dlouho otálel. ,,Jo. Hodně silný. Baví mě ta představa, že mám čtyři nohy, ocas a docela velkej ...no, tam to."

Ozvalo se zaklepání a vstoupila sestra. Přinesla hrnek kávy, který postavila na stůl. Zdálo se, že má uši dvakrát větší než normálně.

Lékař pokýval hlavou. Propiska se dotkla papíru. ,,Máte přitom chuť vybít si na něčem energii, něco rozbít, někomu ublížit?"

Muž zavrtěl hlavou.

,,Nebo naopak deprese, smutek z toho, že to není doopravdy? Sklony k sebevraždě?"

,,No to už vůbec ne!" pousmál se pacient.

Lékař zaklapnul blok a vytáhl nějaký menší papírek. ,,Podívejte se, nikoho nevraždíte, nikoho nenásilníte, nepronásledují vás žádné představy. Vy nejste případ pro mě! Tady vám dám kontakt na jednoho schopného psychologa, zkuste se s ním o tom pobavit. A tady vám napíšu recept na prášky. Je to slaboučké sedativum. Když to na vás přijde, vemte jednu tabletku a nebudete mít chuť vůbec na nic, to vám garantuju." Lékař se povzbudivě pousmál a podal muži recept a navštívenku. ,,Ale přijďte se tak za měsíc ukázat, ano?" řekl mu ještě na odchodu.

---

Sestra si přišla pro prázdný hrnek. ,,Teda pane doktor, já vás obdivuju, jak to dokážete takhle vydržet! Já, když ho slyšela tak jsem se málem počůrala smíchy. Převlíkat se za něco takovýho, to mě podržte! Co ty lidi všechno nenapadne?"

Lékař cosi odškrtnul v papírech a podíval se na ni přes okraj brýlí. ,,Podívejte se, takhle k tomu přistupovat nemůžete. Psychiatrický pacient je úplně stejný jako třeba člověk s chřipkou. Taky potřebuje pomoc, protože si se svou chorobou sám neumí poradit. Nelze ho za to odsuzovat, nebo se mu smát, ať už vám jeho úchylka připadá jakkoliv bizarní."

,,Já vím, pane doktore," prohlásila sestra s těžko potlačovaným smíchem a měla se k odchodu.

,,Marie," doktor si sundal brýle, ,,ne, že to někde budete dávat k dobrému! Jasné?"

,,Jistě, pane doktore!" řekla trochu dotčeně.

---

Za oknem se snesl soumrak. Mosazná lampa se zeleným stínítkem zaplavovala psací stůl zlatavým světlem. Světlo monitoru bylo naopak namodralé. V měsíčkových brýlích se odrážely miniatury interaktivních formulářů. Doktorovy ruce s jistotou dopadaly na klávesnici.

,,Pane doktore, já tedy jdu," řekla sestra tiše ode dveří, jako by se bála narušit ticho pracovny.

,,Jistě, dobrou noc Marie!" Doktor ani nezvednul hlavu od práce.

Sestra Marie rychle sbíhala prošlapané schody starého činžáku, kde byla soukromá praxe jejího zaměstnavatele. Celá se třásla nedočkavostí. U večerního čaje, kde se pravidelně scházela se svými kamarádkami, bude mít dnes opravdu co vypravovat!

---

Doktor ještě chvíli vyplňoval nutnou byrokracii dnešního dne. Práce ho ale postupně začínala znechucovat. Dělal čím dál víc a víc chyb. Nakonec toho nechal. Zapřel se do křesla, sundal si brýle a promnul si kořen nosu. Za oknem zářila světla města a odkudsi z venku sem doléhala vzdálená hudba. Vstal. Chvíli postál u okna, pak začal přecházet po ordinaci. Zastavil se u velké šatní skříně. Zavrtěl hlavou a šáhnul do kapsy, kde vylovil malý klíč. Dveře skříně zavrzaly. Uvnitř byla spousta nejrůznějších šatů a jeden objemný modrý pytel na raménku.

Psychiatr si začal s povzdechem svlékat bílý plášť a decentní šedý oblek.

Jen v tílku a trenýrkách vytáhnul ramínko s modrým přehozem a pověsil ho na otevřené dveře skříně. Zahrčel suchý zip a obal se válel na zemi. Doktor pohladil sametový černo růžový povrch látky. Usmál se. Tohle nebyl jeho profesionální úsměv, který si nasazoval místo roušky. Tohle bylo z něj, ne tak fešácké, ale o to upřímnější.

Začal z ramínka pomalu sundávat jednu součást obleku za druhou a nacvičenými pohyby je oblékat. Rukávy, nohavice, vycpávky vyrovnat a upravit, ocas. V této fázi však nechal prořídlý obsah ramínka být a prohrábnul zbývající oblečení ve skříni. Na každé šaty se podíval a v duchu je zhodnotil. Jedny vybral a navléknul přes svůj chlupatý oblek. Pak teprve nasadil rukavice, které měly na konci každého prstu černý dráp a z krabice ve spodní části skříně vytáhnul velikou hlavu se zelenýma očima a dvěma páry malých růžků. Zběžně obhlédnul výsledek své snahy a srovnal pomačkané chlupy žíněným kartáčem.

Vedle skříně bylo vysoké zrcadlo. Zavřel překážející dveře, založil ruce v bok a podíval se do něj. Ze stříbrného obdélníku se na něj vyzývavým zeleným pohledem dívala černo růžová antro-dračice s přebujelými vnadami namačkanými do fialových sexy šatiček.

Dračice se otočila kolem své osy a zavlnila se v bocích. Pak si rozverně poskočila a posadila se za počítač. Stačil klik a tabulky byly ty tam. Na monitoru se rozsvítila stránka dračího chatu. Dračice si poposedla a začala psát. Konce jejich drápků kmitaly po klávesnici a s udivující přesností dopadaly na jednotlivé znakovky: ,,Dračice Esterboo se právě probudila a vyráží na noční lov ve svých obvyklých lovištích. Nechá se někdo zakousnut?"

TAK, TOHLE JE KONEC