Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Olafsonn: Trnkoš

próza, 13.10.2014

Trnkoš


„Mažte děcka, ať už vás tady nevidím!“ rozzlobila se žena. „Jenom překážíte a člověk neslyší vlastního slova. Jděte za dědkem do vejminku!“

„Za dědóu!“ zahalekal Matěj a celá skupinka s křikem vyběhla z chalupy.

Výminek představovala malá místnůstka, do níž se vcházelo na druhé straně dvora. Bylo tu tak těsno, že se sem všechny děti sotva vešly, ale zato útulno. Vonělo to tu smolou a tabákem, ale hlavně tu byla cítit tajemná aura příběhů, které jim jejich dědeček často vypravoval.

Děti se sem nahrnuly jako velká voda. „Dědo, vyprávějte nám!“ žadonil Matěj a všichni ostatní se k němu přidali.

Stařík ve vetchém bruncleku vytáhnul z pusy zahnutou fajfku a zamračil se. „Budu, ale něco za něco.“

Matěj se otočil na děvčátko hned vedle sebe. Bylo nejmenší z celé skupinky. „Marjáno, skoč tam ty, tebe si nikdo nevšimne. Víš, kde to tata má?“

Marjánka nesměle přikývla a odběhla, ale za chvilku se znova objevila ve dveřích a s vítězoslavným výrazem podala dědečkovi velikou láhev plnou čiré řetízkující kapaliny.

„Šikovná dcérka!“ pochválil ji dědeček, nalil si do malé skleničky a vypil jediným hltem.

„Aááá, ta píše! Určitě loňská.“

„Tak už povídej!“ vyhrknul Matěj a sednul si na truhlu u zdi.

„Tak jo. Jestli pak víte, že tu s námi žijí draci?“

„To jsou jen povídačky!“ mávnul rukou Matěj.

„Co žerou princezny a mají zlaté poklady?“ vyvalila na něj oči Marjánka.

„Žijí,“ prohlásil dědeček. „Třeba v jeskyních pod Radhoštěm. Ale princezny nežerou, protože by pošli hlady a poklad nehlídají, i když povídá se, že jeden mají a o něj se s námi s Valachy kdysi dávno rozdělili ...“

---

Otec prásknul pěstí do stolu. „Můj táta nesázel ty trnky proto, aby je nějakej pobuda sklidil za mě!“

Ondřej měl co dělat aby udržel oči otevřené. Třetí noc míchal povidla a teď už na něj únava opravdu doléhala v plné síle. Navíc se mu z povidlové vůně začínal zvedat žaludek.

„Ale táto, máme sad, že není vidět z jednoho konce na druhý. Co je na pár trnkách?“

„Kušuj! Tys ty stromky neplatil!“ okřikl ho otec. „Prej „pár trnkách“, hovado jakési to musí být. Ožral je už z pěti stromů, jen pecky po nich zůstávají, když se vysere. A že sere strašně!“ odplivnul si. „Vemeš si klacek a dneska pudeš hlídat.“

Co měl Ondřej dělat? Slovo otce platilo za zákon a protivit se mu nemohl. Vzal si tedy solidní sukovici, starý kožich, do kapsy pár kůrek chleba a džbán vody a se soumrakem vyrazil do kotárů, kde rostl jejich sad. Došel přibližně do jeho středu, hodil pod strom kožich, aby neseděl v rose a uvelebil se na něm.

Byla to však těžká služba. Snažil se vši silou udržet bdělý. Postupně sežvýkal všechen chleba, vypil vodu, zkusil se i projít, ale únava z předešlého ponocování ho nakonec přece jen dostala. Svalil se na své improvizované lůžko a usnul jako zabitý.

Probudil ho šramot a zvuk lámaných větví. Vyskočil a snažil se zjistit, odkud to přichází. Nebe bylo jasné, ale měsíce bylo málo, tak sotva, aby posvítil pod nohy. Najednou to uviděl. V jedné durancce byl veliký černý stín.

„Hej!“ zavolal Ondra, „to jsou naše trnky!“ a rozběhnul se směrem ke zloději.

Uslyšel hlasité mlaskání a funění. Bylo jasné, že na stromě v žádném případě není člověk. Ondra před sebou potěžkal hůl, aby si trošku dodal pocit bezpečí, ale lehko mu zrovna nebylo a nejraději by prásknul do bot. Ovšem představa, co udělá táta, když mu řekne, že se zalekl nějakého bubáka a utekl, aniž by se pokusil ochránit jejich majetek, ho přece jen tlačila vpřed.

Stvoření na stromě na chvíli přestalo trhat švestky a podívalo se na něj. Z toho černého nic zasvítily dvě zelené oči.

„Hej, nech naše trnky!“ zopakoval Ondra roztřeseným hlasem. Sám byl překvapen, že ze sebe vůbec vydal hlásku.

„Vaše? Je vás tu víc?“ zaznělo posměšně.

Ondra si trošku oddechnul. Mluvilo to, takže to nakonec asi člověk bude, i když ten hlas zní tak nějak nakřáple.

„Ne,“ odpověděl po pravdě, „ale jsou naší rodiny.“

Stín se zavrtěl, až zapraskaly větve. „Nikdy jsem neslyšel, že by nějaké rodině mohly patřit stromy. Ty jsou přece naší matky přírody. Leda bys to bral tak, že jsi její syn, ale ani tak to nedává smysl, protože tam patřím taky. Bratříčku!“ odpovědělo stvoření a utrhlo další švestku.

Tohle Ondru dopálilo. Přišel až ke stromu a praštil do jeho kmene holí. „Takhle to neberu! Ty stromy sázel můj děda a sazenice byly pěkně drahé.“

Stvoření na stromě se zarazilo, zdálo se, že se ho Ondrova slova dotkla. Chvíli tak tiše sedělo, pak zvednulo hlavu, jako by se podívalo na měsíc a ticho přiřízlo jeho hlasité říhnutí. „To se živíte švestkama?“ zeptalo se potom.

„To přímo ne,“ připustil Ondra.

Stvoření se hbitě otočilo a zůstalo viset ve větvích skoro hlavou dolů. Dívalo se na Ondru tím svým zelený pohledem a mírně se přitom pohupovalo. „Tak teď už tomu vůbec nerozumím. Proč tedy sázíte stromy a proč ty mě z nich vyháníš, když je vlastně vůbec nepotřebuješ?“

Ondru napadlo, že tu rozhodně není proto, aby debatoval s temnými stíny o tom, co má, nebo nemá smysl, ale proto, aby ochránil švestky. Jenže tvor byl stále mimo dosah jeho hole a navíc mu cosi říkalo, že by ho rozhodně neměl dráždit, protože v případě, že by se s ním dostal do křížku, určitě by prohrál.

„To máš tak,“ vzdychnul. „Trnky mají tvrdé dřevo, které se dá dobře prodat sklářům. Oni s ním tvarují sklo, víš?“

Tvor mrknul.

„Hruškové je na to i lepší, ale trnky se tady na kotárech líp drží. Švestky bereme, aby tady jen z bůhdarma nehnily.“

„A kolik vás je, že jich potřebujete tolik?“ přerušil ho tvor.

„Čtyři. Já, sestra, máma a tatík.“

„A to je všechny sníte?“

„To ne. Vaříme z nich povidla, nebo je sušíme. Spíš tak vydrží a něco se dá i prodat.“

Stvoření se zhouplo a rozhodilo předními končetinami, zatím co se drželo těmi zadními. „Ale podívej kolik jich tuje. Přece mi nechceš tvrdit, že to všechno zvládnete ve čtyřech zpracovat, sníst a prodat. O pár kadlátek přece nezchudnete!“

„Zchudneme, nezchudneme!“ rozkřikl se Ondra. „Jde hlavně o to, že žereš něco, co ti nepatří!“ a já z toho mám pak problémy, dodal si pro sebe. V zásadě by nad tím mávnul rukou a byl by býval tomu tvoru i vděčný, kdyby spořádal všechny trnky v sadu, aby už nemusel míchat ty zpropadená povidla, ale tyhle úvahy si zakazoval.

Tvor se najednou pustil a seběhl po stromě dolů, hlavou napřed. Ondrovi se zatajil dech. Před ním na zemi stál na čtyřech nohách ještěr s blanitými křídly, velikosti statného kozla. V měsíčním světle byla krásně vidět modrošedá barva jeho šupin i dva malé růžky, které mu vyrůstaly hned za dlouhýma špičatýma ušima. Ač noc, bylo nad slunce jasnější, že se právě setkal drakem! Bezděky o krok ustoupil.

Drak však na něj neútočil. Posadil se na zadní, a když promluvil, ovanul Ondru horký dech se silným pachem připomínajícím zkvašené švestky. "Já se ti moc omlouvám, človíčku. Chápu, že ti asi způsobuju škodu, ale nemůžu si pomoct. Já strašně zbožňuju švestky! Dokázal bych sežrat všechny, co tady máte. I víc! Užral bych se jich, kdybych mohl. Řekni, co pro tebe můžu udělat, abys mě nevyháněl?"

Ondra byl naprosto zaskočen náhlým obratem drakova přístupu. Najednou nevěděl co si počít. Horečně přemýšlel, co o dracích kdy slyšel. "Eéé, co takhle poklad?" bleskla mu hlavou docela zajímavá myšlenka. O dračích pokladech se vždy vyprávěly legendy.

"Jaký poklad?" zeptal se drak.

"No přece tvůj. Nemohl bys mi z něj kousek dát?"

Jedno zelené světýlko zhaslo, jak drak přimhouřil oko. "A kde bych něco takového vzal. Sám víš, jaká je tady chudoba."

Na tom něco bylo. A navíc, podle legend byli draci na své poklady dost zatížení, takže se nedalo příliš počítat, že by se vzdal byť jen jeho části. Prostě by ho zapřel a švestky by chodil krást dál. Nikdo na světě by je neuhlídal. Tudy cesta nevedla.

Ondra zavrtěl hlavou. "Ty, jak se vlastně jmenuješ?"

"Jestli chceš do konce života chodit se sukem na jazyku, tak tě naučím to jméno vyslovovat," ukázal drak své drobné zoubky. "Ale ostatní mi říkají Trnkoš," ukázal palcem za sebe na strom.

Ondrovi hučelo v hlavě. Jeden z legendárních tvorů mu tady nabízel své služby, byla to životní šance, která se nejspíš nikdy nebude opakovat a jeho napadala jen jedna jediná věc. Ondra si otřel zpocené čelo. "Snad kdybys tady tak nesral."

"To je všechno?" zeptal se Trnkoš.

"Sežer si švestek kolik chceš, stejně mě už lezou krkem, ale prostě neser."

"To to mám jako držet v sobě? Výš jak ty švestky protahují? Copak vy lidi to neděláte? To je divný přání!" drak vypadal skoro naštvaně.

"Ale děláme. To není žádnej podraz. Když tady nebudou tvoje hovínka a chcánky, tak táta ani nepozná, že se mu nějaký trnky ztrácej, víš. Klidně ser, ale někde jinde. My taky doma netrousíme přímo v kuchyni."

"A kde to vy lidi dělte?" zeptal se drak zvědavě a nastražil uši.

"Máme na to takovou kadiboudu. Nebo hrnec," vysvětlil rezignovaně Ondra.

"No dobře, něco zkusím," zavrčel Trnkoš. "Ale stejně se mi to zdá jako dost malá odměna. Víš co, přijď sem zítra a ještě to probereme."

"Jo, to je dobrej nápad!" vysoukal ze sebe Ondra, rozloučil se a odpotácel se podél řady švestek k domu.

Trnkoš osaměl. Utrhl ze spodní větve švestku, polknul ji i s peckou a v tu chvíli na něj přišlo strašné nutkání vypustit vodu. "Hrnec, hrnec," brumlal si pod čenich. "Kde tady vzít hrnec? ... A ejhle, hrnec to sice není, ale půjde to!" zajásal a popadl zapomenutý prázdný džbán.

Ondra sestupoval strání a v hlavě mu hučelo. Nedokázal myslet na nic jiného, než na svou postel, kam se svalí a bude spát až do blízkého rána a doufat, že se mu to všechno jen zdálo. Nebylo mu to však dopřáno. Chalupu měl už skoro na dohled, když ho někdo chytil za rameno. „Co tady děláš!“ zahřměl mu přímo do ucha otcův hlas.

„Já …já už jdu domů,“ zakoktal Ondra a snažil se vzpamatovat z úleku.

„Cóó,“ zvýšil jeho tatík hlas, „a hlídat bude kdo? Svatej Ján?!“

„Ne, Trnkoš!“ vybafnul Ondra.

Otec ho pustil a v měsíčním světle bylo vidět, jak mu naskákaly vrásky. „Tak ty si ze mě budeš dělat ještě legraci?“

„Ne tato. Já chytil toho zloděje, ale ..no,“ jak jen otci říct, že nechal trnkový sad na starosti drakovi, který ze všeho na světě nejraději žere trnky?

„Chytil jsi ho? A kde ho máš?“ otec cuknul Ondrou a popohnal ho před sebou. „Ještě že jsem si tě přišel zkontrolovat!“

Když oba došli zpátky do sadu, na východním obzoru už se začínalo světlat. Otec se rozkročil mezi stromy a rozhlédnul se. „Tak kde ho máš? Nikoho tu nevidím, jen další ožraný strom a ulámané větve!“ Pak začichal. „A co to tu tak smrdí?“

I Ondra to ucítil. Bylo to podobné, jako když na něj drak promluvil, jen jaksi ostřejší. Otec se shýbnul a zvednul džbánek, který stál opřený u kořene jedné švestky. „Co to je?“

„V tom jsem si přinesl vodu,“ vysvětlil jeho syn, přesvědčen, že nádoba je prázdná.

Otec si přičichnul blíž. „Prdlajs voda! Je to cítit jinak.“

Ondrovi se najednou v hlavě začalo rozsvěcet. Vzpomněl si na svůj požadavek a snadno si spojil souvislosti. V zoufalství natáhl k otci ruku. „Ne tato, nepite to!“ vykřiknul.

To už ale otec ochutnal obsah džbánku a převalil ho na jazyku. „To je kořalka!“ vydechnul. „A jaká! Kde si ju vzal?“ obořil se na svého potomka a znovu si přihnul, tentokrát důkladněji.

„To … to mi dal ten, no… Trnkoš! Jo, dal mi to za švestky,“ zalhal Ondra a přikrčil se v očekávání trestu.

„Cože, za kolik? Za jeden strom?“ zavrtěl otec nevěřícně hlavou a tisknul si džbánek k sobě jako nějakou svátost. „Přijde sem ještě?“

---

„A tak Ondra čekal další večer v sadu zase na draka. Místo meče, jak byste si třeba mohli myslet, byl vyzbrojen putýnkou. Když Trnkoš přišel, uzavřeli spolu oboustranně výhodnou dohodu. Drak si může spořádat švestek, kolik snese a za to každé ráno bude u prvního stromu stát nádoba s tím, co vyprodukuje. Ondra tak už nikdy nemusel vařit povidla a jeho rodina docela zbohatla, protože sousedé si nový nápoj rychle oblíbili a byli ochotni za něj dobře zaplatit. Ondra si však velice dobře uvědomoval, že jeho obchodní úspěch spočívá hlavně na utajení pravdy o tom, co je vlastně jeho kořalka zač a jak vzniká. Tajemství se mu však podařilo udržet, a proto dožil v pohodlí a dostatku.“

Děda domluvil a vyprázdnil další skleničku.

„Takže to jsou dračí čuránky?“ zeptala se nevěřícně Mariánka a dívala se upřeně na poloprázdnou láhev.

„To né, viděl jsem tátu, jak to pálí,“ zavrtěl hlavou Matěj.

„Máš pravdu. Tolik by toho Trnkoš udělat nedokázal, aby to uspokojilo všechny Valachy,“ zachechtal se dědeček. „Časem vrchnost postavila ve Vsetíně pivovar a začalo se pálit z pivního odpadu, který byl pořád ještě dost sladký, aby zkvasil. A odtud byl už jen krok k tomu, vypálit i slivovici.“ Podal si láhev, vytáhnul špunt a nasál pálivý odér lihoviny. „Ale stejně je to dračí poklad!“


KONEC

Jsou kolem nás věci denní potřeby, které ani nevnímáme. Jsou normální součástí našeho života. Ale nebylo tomu tak vždy. Všechno muselo nějak vzniknout a slivovice nejinak!