Vítejte ve dračím světě

Venku pršelo. Déšť tiše šeptal své zkazky do větru, mokré vlasy Meluzíny svištěly vzduchem za svou majitelkou, skrývajíce tak spolu s vodou barvy a krásy podvečerní zahrady. Sledoval jsem to z poza okna - ten nádherný západ slunce, naprosto neviděn skrz mraky a řetězce kapek, to skomírající světlo jež normálně varovalo před přicházející tmou a všemi jejími taji. Miloval jsem to světlo - poslední záblesk naděje pokoušející se udržet si své místo na Zemi. Tak rád jsem sledoval jak umírá. Tak zoufale jsem si přál jeho přežití. Po setmění - po té každodenní malé smrti - noc rozprostře svá křídla a pohltí svět. Zabije všechny sny, probudí Noční Můry a pozvedne slečnu Úzkost, dřímající hluboko ve mě. Zalije zahradu, skryje i to, co má být viděno, ale hlavně to, a TY, jež viděni být nechějí, jež se plíží tiše a skrytě, číhaje na naše chyby. Všechny ty mírumilovné věci, vše, co mám rád. Tma se přimkne ke stěně domu a vnikne oknem dovnitř, oslepí mě, nechá v neznámu a hrůze tápat, slyším jen šumění a déšť a Meluzínu a svůj vlastní zrychlený dech a tak moc si přeju, aby to rudé zraňující slunce nikdy nezmizelo, aby mě nenechávalo každý večer na pospas mému Strachu a Zoufalství a Samotě a té TMĚ.. Tak jen stojím a čekám a třesu se a objímám sám sebe a vím, že mě zase nenechá spát.