Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 5

Ten den odpoledne dostali všichni rozkaz shromáždit se v sále. Místnost vybavená stoly a židličkami působila poněkud tísnivě, protože vysokými, ale úzkými okny sem nešlo zrovna moc světla. Na stěnách byly náborové plakáty a fotky letců s draky. Nad katedrou byla veliká podobizna doktora Redhamera. Seděl v bílém plášti před mikroskopem a nad hlavou měl rudý nápis hlásající jeho motto: vědou proti zlu!

Sálem prošel velitel základny a postavil se za katedru.

„Vojáci pozor! Pohov!“

Přes Redhamerovu fotku sjela velká obrazovka.

„Spoludruzi,“ začal Batar, „rád bych se nejdříve vyjádřil ke dnešnímu incidentu. Vaši školitelé vám už vysvětlili, že draci jsou nevypočitatelní a nebezpeční tvorové. Někteří z vás se o tom dnes mohli přesvědčit na vlastní oči. Bitevník střední třídy dokázal obejít bezpečení a uniknout. Můžete děkovat jen týmu pro výjimečné události, že se nikomu nic nestalo.

To mě přivádí k důvodu, proč jste tu. Váš „suchý“ výcvik se blíží k závěru a je potřeba, abyste se dozvěděli to nejdůležitější, co budete v boji potřebovat.

Zapamatujte si, že drak není nikdy pilotův přítel – je to jen biomechanický stroj bez jakýchkoliv citů. A pokud má nějaké touhy, týkají se výhradně zabíjení. Pilot je pán a vůdce, a musí svého draka držet pevně v moci. Když se stane, že v té hromadě masa a kostí uvízne třeba jen sebemenší kousek ega, je na pilotovi, aby je z něj vyrval a rozdrtil!“

V sále by bylo slyšet spadnout špendlík, když velitel skončil. Na obrazovce se objevil trojrozměrný model draka.

„Fyzické síly pochopitelně na něco takového nestačí.“ Batar ustoupil stranou, aby i on lépe viděl na projekci. „Bitevní drak má velmi tuhou kůži a na hrudi a zádech až tři centimetry tlusté chitinové šupiny, kterými neprojede ani projektil ze standardního lehkého kulometu. Navíc má snížený práh bolesti, takže když mu vyrvete třeba i kus masa, není to pro něj víc, než píchnutí komára. Proto jsou každému jedinci implantovány přímo do nervových center elektrody.“

Na modelu se objevilo několik rudých bodů planoucích na dračí hlavě, hrudi a slabinách.

„Tady vidíte vývody elektrod na kůži, kde se dotýkají se speciálním postrojem protkaným sítí vysokého napětí. Ten umožňuje pilotovi ovládat rychlost, směr letu a hlavně držet draka na uzdě.“

Dračí model dostal síť pásů, které mu obepínaly hlavu, tlamu i tělo. Na hřbetě se objevilo sedlo.

„Postroj slouží také jako nosič výzbroje.“ Batar se zamračeně otočil k posluchačům. „Zapamatujte si, drak bez postroje je prakticky neovladatelný. Pokud se s něčím takovým setkáte, anihilujte to všemi možnými prostředky! Vážení spoludruzi, pokud máte nějaké romantické iluze, tak se jich zbavte dřív, než vás zahubí. Chráníte lidské pokolení, jste nadějí poslední svobodné pozemské civilizace a nemůžete si dovolit dělat chyby. To vy jste pěst všech nepoddaných lidí. Pěst, která rozdrtí mimozemské uchvatitele!“

Kdosi vstal a začal tleskat. Dalibor vyskočil a spolu s ostatními zařval sborové hurá. Byl rozhodnutý bít se za svobodu Země a věděl, že na to má dost sil.

---

Na ranním rozkaze byla vybrána první skupina kadetů, kteří se měli začít cvičit přímo v létání s draky. Zatímco se ostatní věnovali běžnému zaměstnání, třicet šťastlivců odešlo na velitelství. V pauze se probíralo, kam půjdou dál. Většina usuzovala, že jejich nové místo bude v zadní uzavřené sekci základny.

Další den to byla jednotka z vedlejší ubikace, a takhle to probíhalo každý další nástup. Mezi kadety vládlo napětí, kdo to bude dál. Všem už totiž věčné pobíhání po opičích drahách lezlo krkem a nemohli se dočkat, kdy se poprvé proletí. Nebylo už ani pochyb, že by nebylo na čem. Tajemný noční vlak sice nikdo nezaslechl, ale ranním povětřím se pravidelně nesl řev draků. Takže tu byli a čekali na své letce.

Jednoho rána to přišlo. Velitel dne se postavil před značně prořídlé náměstí a přečetl rozkaz. „...na letecký výcvik nastoupí jednotka číslo sedm!“ zavelel úplně nakonec. Daliborovi se zatajil dech, byli na řadě. Jeho radost umocnil i jásot kamarádů.

Seřadili se a zatímco zbylé jednotky odklusaly máčet si trička potem na letiště, oni odešli do hlavní budovy.

Velitel je provedl kolem ústředního schodiště krátkou chodbou někam dozadu do velké šatny. „Svlékat!“ zavelel. „Vedle je lékař, který vás bude postupně volat k prohlídce.“

Dalibor tedy pověsil svou uniformu na věšák a čekal, až na něj přijde řada. Do vzrušené debaty ostatních o tom, co je čeká, se nezapojil. Hlavou mu vířily všelijaké myšlenky týkající se draků i boje, který bude muset co nevidět svést. Těkal zamyšleně pohledem po uniformách kolegů, kteří už byli uvnitř. Proč se vlastně nevracejí? napadlo ho.

„Švarc!“ zahučel saniťák z otevřených dveří.

Ordinace byla malá, se stolkem, polstrovaným lehátkem a instrumentální skříňkou. Měla ještě jeden vchod v protější zdi, ale žádné okno. Osvětlovalo ji možná až moc silné zářivkové světlo.

„Švarc? Dalibor Švarc?“ zeptal se doktor sedící za stolem a hledící do počítače.

„Zde,“postavil se Dalibor do pozoru.

„Dejte mi známku,“ nastavil ruku lékař. Svit monitoru se odrážel na jeho brýlích.

Pečlivě prozkoumal plastovou kartičku, kterou mu Dalibor podal. Zřízenec mu nakoukl přes rameno. „Souhlasí, doktore,“ řekl tiše.

„Dobrá,“ povzdechl si lékař, vstal a začal s prohlídkou. Prohmatal Daliborovi uzliny na krku, poslechl si dech, podíval se do krku i oka.

„Nějaké potíže? Bolesti, závratě, nechutenství?“ ptal se, zatímco si dělal záznamy.

„Ne, spoludruhu doktore,“ řekl Dalibor.

„Hmm, v pořádku. Ještě očkování.“ Přistoupil k otevřené skříňce. Zřízenec připravoval očkovací pistoli. Doktor vytáhl ampuli. Dalibor si všiml, že je na ní jeho jméno i osobní číslo. Lékař ji ještě ukázal saniťákovi, který přikývl. Vzal si od něj pistoli a ampuli do ní nabil.

„Ukaž prdel,“ otočil zřízenec Dalibora, jako by nestačilo mu to říct, a bez jakéhokoliv náznaku úcty mu stáhl horní okraj trenýrek.

Vysokým tlakem hnaná látka prořízla jeho kůži a bleskově se mu rozlila hýždí jako živý plamen. Saniťák musel o bolesti dobře vědět, protože ho ihned zachytil, aby mu pomohl udržet se na nohou. Byl to takový mžik, že Dalibor nestihl ani zaúpět.

„Tak pojď,“ vyzval ho a vedl k zadním dveřím. Dalibor se chtěl ještě otočit a zasalutovat doktoru, ale ten čistil pistoli a nevšímal si ho.

„Nemrskej se!“ napomenul ho zřízenec.

„Co uniforma?“ podíval se na něj Dalibor. Chlap byl proti němu dobře o hlavu vyšší.

„Musíme momentík počkat, jestli nebudeš mít moc velkou reakci. Chvíli si tu dáchneš.“ Vytlačil ho ze dveří. Prošli úzkou chodbičkou a ještě jedněmi dveřmi.

Další místnost bez oken osvětlená jen jednou slabou zářivkou. Na kolečkových lehátkách tu posedávali i polehávali Daliborovi kolegové.

„Tady si sedni a počkej,“ zavelel saniťák a ukázal na jedno z lehátek.

„Spoludruhu, Karlovi je zle,“ přišoural se k němu Trtílek. Opíral se přitom oběma rukama o nejbližší lehátko. Bylo tak vidět, že ani jemu není zrovna dvakrát dobře.

„Musíte vydržet. Doktor se na to mrkne hned, jak bude mít čas,“ dostalo se mu ujištění a dveře s koulí místo kliky zaklaply.

„Prosím tě, Švarcku, jdi se na něj mrknout. Bolí to jako čert, mám strach se pustit toho zatracenýho vozejku, abych sebou nesek,“ zatínal Trtílek zuby. Daliborovi dřevěněla noha, ale k ležícímu kadetovi se dobelhal.

„Karle? Slyšíš mě?“ zatřásl s ním, ale odpovědi se nedočkal. Podobně na tom ale byli i další dva kolegové na sousedních lehátkách. Trtílek se mezitím svezl na kolena.

„Počkej, pomůžu ti,“ vrátil se k němu Dalibor a vytáhl ho na polstrovanou plochu.

„Dík, už je to lepší,“ zafuněl Trtílek. „Strašně se mi motá hlava.“

„To bude dobrý,“ ujistil ho Dalibor, ale i on se už musel opřít. Místnost jako by začala ztrácet tvar. Místo injektáže mu doslova pulsovalo bolestí. Zkusil ho promasírovat, ale jak se ho dotknul, bolest ho skoro omráčila.

„To musí být vakcína snad i proti dávce ze samopalu,“ zavtipkoval. Trtílek se pokusil usmát, ale oči se mu protočily v sloup. Dalibor měl o něj starost, ale začínal mít čím dál víc práce sám se sebou. Přesunul se k vedlejšímu lehátku a s bolestným syknutím se na něj natáhnul tak, aby se pokud možno nedotýkal postiženého místa.

Bolest ale stále sílila. V břiše měl křeče a v uších mu hučelo. Že zřízenec přivedl dalšího z nich si uvědomoval už jen matně.

Kdosi se nad ním sklonil a obličej měl podivně rozvlněný. Na cosi se ho ptal, ale slova měla strašnou ozvěnu a nebylo jim vůbec rozumět. Svět se mu rozpliznul do barevných cákanců a okamžiků naprosté temnoty.

Pocítil, že je někam vezen. Každé drcnutí vrzajícího kolečka na nerovné podlaze mu působilo další bolest.

Dávil. Cosi slizkého se mu dralo do krku. Dusil se, ale ta červovitá věc do něj stále lezla hlouběji a hlouběji. Cítil, jak se mu svíjí v žaludku. Cukal sebou, ale ruce měl vrostlé do země. Chtěl zařvat odporem, jenže zuby jen zatínal do kroužkovitého okrouhlého těla chvějícího se touhou ho vyplnit.

Cosi mu nafukovalo mozek, který tlačil na lebeční stěnu. Lupalo to v uších a oči mu lezly z důlků jako šnekovi.

Ležel na břiše a třásl se. Jen otevírání víček mu dalo tolik práce, jako by vytahoval stokilovou činku ze studny. Zprvu moc nechápal, kde to je. Vypadalo to jako garáž, nebo stání pro koně. Jen tu nebyla podestýlka, ale hlazený beton a stěny byly ze silných železných prutů.

Všechno ho příšerně bolelo, ale nejvíc asi hlava. Alespoň se mu vrátil cit do končetin. Stalo se tak však jen do té míry, aby věděl, že ho cosi drží a nedovolí se ani pohnout. Před obličejem měl krabici, z níž vedly hadice a kabely přímo k němu. Minimálně jednu měl v ústech, protože cítil, jak mu rozevírá čelisti.

I přes bolest se pokusil pohnout. Bezúspěšně. Stálo ho to mnoho sil, takže nad malátným bděním opět po chvíli zvítězil mdlobný spánek plný tíživých snů.

Probudila ho bolest. Ne ta soustavná a tahavá jako lepidlo, ale prudká a palčivá, jako by se mu někdo vrtal jehlou přímo v mozku. Nemohlo to trvat moc dlouho, snad jednu dvě vteřiny, ale jemu se zdálo, že je to celá věčnost.

„Vida, tenhle to přežil,“ uslyšel posměšný hlas. Konečně rozlepil víčka. Spánky mu ještě drnčely doznívající bolestí. Za mříží stál muž v uniformě a šklebil se na něj.

Někde blízko se ozvalo zapípání následované bolestivým řevem. Dalibor si uvědomil, že stejný zvuk zaslechl těsně předtím, než ho probudila bolest. Otřásl se, když si na to vzpomněl. Uvažování se mu rozbíhalo jen zvolna. Vybavoval si lékařskou prohlídku a čekání. Pak mu všechno splývalo do jednoho nesmyslného chaosu. Muselo se něco přihodit. Že by byla jeho reakce na očkování těžší, než lékař čekal? Otočil se na muže za mříží, aby se na to zeptal, ale ten byl pryč. Uvažoval tedy dál.

Jestli má zdravotní problém, bude patrně v nějaké nemocnici, ale proč pak nemá postel a kolem jsou mříže? Mají ho před něčím chránit? Nebo naopak okolí chrání před ním?

Šáhl si na bolavé čelo. Za ruku ho zatahala pouta. Podíval se na ni. Byla podivně pokroucená s nepřirozenou barvou a hrubou, jakoby šupinatou kůží.

Něco těžkého narazilo do stěny po jeho levici, až mříže zaduněly. „Pusťte mě ven!“ zaúpěl tam kdosi. „Co to se mnou je!?“

Jako by mu neznámý sebral otázku přímo z jazyka. Dalibor zapomněl na bolest i všechny dosavadní útrapy. Všechno, co právě teď potřeboval, bylo pořádně se na sebe podívat. Přesvědčit se o hrůzném tušení, které se mu začínalo formovat v mysli. Odmítal to, bránil se tomu veškerou mocí svého rozumu, který řval a protestoval proti hromadícím se faktům.

On, Dalibor Švarc, který se měl stát pilotem, je drakem!