Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 1

„Mami?“

„Ano.“

„Mě se zdál sen.“

„A o čem?“

„Že jsem byla na plese a měla krásné dlouhé šaty, jako ty na té fotce.“

„Vážně?“

„Ano … mami?“

„Copak?“

„Já bych si to moc přála. Půjdu někdy na takový ples?“

„To víš, že ano,“ řekla smutně dračice a přivinula si svou dračí holčičku víc pod křídlo, aby ji lépe ochránila před vichřicí. Ledové krupky dorážely na její tělo jako tisíce špendlíků, ale odrážely se od pevných šupin.

„Určitě jednou půjdeš!“ ujistila ji. Sama si však nebyla jistá, jestli vůbec přežijí tuto noc.

„Teď spi.“

---

Vlastně teprve končilo ráno, ale silnice už byla jak se patří rozpálená. Pavlovi, který měl na sobě jen tričko a šortky, to ovšem vyhovovalo. Jaké by to byly prázdniny, kdyby nebyl pořádný hic?

Podíval se zběžně na mobil. Autobus už tu měl být každou chvíli. A opravdu, v následujícím okamžiku se vozidlo vyhouplo z nedaleké zatáčky. Pavel mávl na známého za volantem, ale očima se snažil najít někoho jiného. Stála ve skupince pasažérů připravených k výstupu u zadních dveří. Také ho zahlédla, usmála se a zamávala.

Justýna; podivné jméno, ale Pavlovi se líbilo, stejně jako ona sama. Drobná černovláska s takovým podivným, ale veselým svitem v očích. Spolužačka, kamarádka a možná … možná i něco víc.

„Ahoj,“ pozdravil ji. Pak se nadechl a pokusil se ji políbit. Dlouho se na tuhle chvíli připravoval a představoval si, jak to provede. Justýna se však mírně zaklonila a pootočila hlavu, takže jeho rty se jen sotva dotkly její tváře. Po tomhle úhybném manévru udělala dívka půl krok dozadu a zazubila se na něj. Pavel cítil, jak rudne studem. Nezbylo mu však nic jiného, než se pokusit svůj trapně neúspěšný pokus zamluvit: „Tak, vítej u nás v Beskianech“ roztáhl široce paže. „První zmínka o naší podhorské vísce je z dvanáctého století, máme tu obecní úřad, coop, hospodu, kostel a sokolovnu. Extravilán má rozlohu necelých devět kilometrů čtverečných a z toho třetinu tvoří les. Zbytek jsou pastviny a pole, která zajišťují obživu pro všech 816 obyvatel. Vlastně ne,“ zarazil se. „Dnes 817. Chceš pomoct s baťohem?“

„Ne, dík!“ zasmála se. „Takže teď už tady o tom vím úplně všechno a můžu zase odjet domů. Ahoj,“ otočila se k ceduli s jízdním řádem. V zápětí se zase obrátila a oba se tomu zasmáli.

„Jsem rád, že jsi přijela,“ řekl. „Jak dlouho se zdržíš?“

„Jen do zítřka,“ trochu posmutněla. „V úterý jedu do Portugalska, takže se musím trošku nachystat.“

„Tak to chápu,“ usmál se Pavel, „Portugalsko by se mi líbilo taky.“

Šli pomalu přes náves a Pavel sliboval Justýně, že ji večer vezme na nedalekou vyhlídku za vesnicí. Tu se zastavil u jednoho z domů, který měl na fasádě připevněnou malou bronzovou plaketu.

„Tohle připomíná našeho nejslavnějšího místního rodáka,“ řekl s přehrávanou hrdostí.

„Badatel Kryštof Skřipeček,“ přečetla Justýna. „Páni, to je jméno!“ zasmála se. „Kde bádal?“

„V Africe. Byl to současník Emila Holuba, ale měl smůlu. Loď, která vezla jeho sbírku, ztroskotala, a tak se domů vrátil jen s jediným kufrem,“ pokrčil Pavel rameny. „Ale říká se, že tam zachránil život jednomu šamanovi, a ten mu za to dal kouzlo, které mělo chránit jak jeho, tak všechny jeho potomky před zkázou. Tohle, prý, byla jediná věc kterou skutečně z Afriky přivezl a tak jsou teď celé Beskiany pod jeho mocí.“

„Bezva, hned se cítím bezpečněji,“ usmála se Justýna.

V tom se z domu ozval dusot, otevřely se dveře a ven vyběhli tři kluci a holka s vlasy tak krátkými, že taky vypadala skoro jako chlapec.

„Nazdar Pavle,“ zahalekal jeden z nich a uháněl za ostatními.

„To je Tony, syn našeho starosty,“ mávl Pavel rukou a vedl Justýnu dál.

---

„Tony, dělej!“

„Vždyť už letím!“

Děti utíkaly ulicí.

„Seš si fakt jistej?“ zeptal se udýchaně největší ze čtveřice.

„Jak bych mohl?“ prsknul Tony. „Prostě, když jsem tam zadupal, tak to znělo dutě. Ale nebuď netrpělivej, večer se na to mrknem.“

„Jak si myslíte, že budem kopat hluboko?“ ozval se třetí z chlapců.

„Můžete toho nechat?!“ okřikla je dívka. „Ještě nás někdo uslyší a bude po všem! Nechte si to až do bunkru.“

Vyběhli z poslední ulice a dostali se za humna.

---

Pavel otevřel dveře do kuchyně. „Jé, ahoj babi,“ usmál se kysele.

Justýna mu nakoukla přes rameno. „Dobrý den.“

„Kde jsou naši?“ zeptal se Pavel a postavil se do dveří tak, aby jí zabránil vstoupit.

Babička však jeho otázce nevěnovala pozornost, vstala od stolu, kde loupala ořechy, a zvědavě se podívala na Pavlův doprovod. „Koho jsi to přivedl na návštěvu?“

Pavel neochotně kousek ustoupil. „To je moje spolužačka ze střední,“ řekl mrzutě.

„A-há, vítám vás, slečno. Pojďte dál,“ pookřála žena a šťouchla do Pavla, aby udělala Justýně místo ve dveřích. „Odkud jste?“

„Z Temnavy,“ usmála se Justýna.“

„Hmm, takže z velkého města“ usmála se Pavlova babička bezelstně. „A rodiče vědí, že jste tady?“

„Ovšem.“

Pavel musel obdivovat, jak se jeho kamarádka umí ovládat.

„Dnes už odtud autobus nejede. Kde budete spát?“ ptala se babička dál.

„Dám ji do pokoje v podkroví,“ vložil se do hovoru Pavel. „Naši o tom ví.“

„Ty se ani neozývej,“ osopila se na něj žena. „Pan farář mluvil v kostele zrovinka o tobě.“

„Vážně přímo o mě?“ zeptal se Pavel podezřívavě.

„Přímo ne,“ připustila, „ ale o tom tvém pomateném zbožňování draků. Sám víš, že je to špatnost!“

Pavel se rozčílil: „Co zrovna ten se má do mě co navážet?! Je to ludra křivá, které bych nevěřil ani dobrej den. Nechápu, proč ho vůbec posloucháš? Jo, do mě se obouvá za moje obrázky, ale tadyhle Karlíčka, co mlátí svou ženu a nepouští ji na krok z baráku, toho vyzdvihuje jako vzor křesťanstva. Je mi z něho na blití!“ uzavřel. Chytil Justýnu za ruku a odvlekl ji pryč.

KONEC