Vítejte ve dračím světě

Už se vám někdy zdál sen, který vám změnil život? Počítám s tím, že spíš ne. Ale mně se to stalo. Nejspíš. Snažím se sama sebe přesvědčovat, že to byl jenom sen, protože je to snesitelnější vysvětlení. Nalhávám si to denně. Jenže tomu ve skutečnosti moc nevěřím.

___

Zdálo se mi o Něm. Znala jsem jeho jméno, ale zapomněla jsem ho. Takže je to prostě On. Pamatuju si o něm spoustu věcí. Jak vypadá. Jak se chová. Jaký je ve skutečnosti. Ale jeho jméno ne. Často se mi stává, že už ho mám na jazyku, ale nikdy ho nevyslovím. Myslím, že si vůbec nikdy nevzpomenu. Není to náhoda, že si ho nepamatuju.

Jsem jím posedlá. Miluju ho. Přijde vám to nepochopitelné? Zamilovat se do muže ze snu? Tak mi věřte, že až vám tohle dovyprávím, bude to ještě nepochopitelnější.

Ten sen nebyl vůbec příjemný. Naopak. Byla to ta nejhorší noční můra. Bylo to utrpení.

Unesl mě. Mučil mě. Zabil mě (několikrát).

Miloval mě.

A pak mě odkopl.

Zní to, jako bych mu to vyčítala? Není to tak. Myslím, že musel. Nechtěl, ale musel. Donutili ho. Kdo? Tak to už nevím. V tom snu sice vystupovalo víc bytostí (říkám bytostí, protože lidé to nebyli), ale ty si tolik nepamatuju. Jen matně. Vzpomínek na ně jsem se z velké části vzdala. Nejsou tak důležití, ačkoliv někteří z nich ke mně byli docela milí. Ale opravdu důležitý je jen On.

Jak jsem ho mohla milovat, když mi prováděl takové věci? Neměla bych ho spíš nenávidět? To si říkáte, že jo? Nemůžete to pochopit. Vy jste neviděli to, co já. Nevíte, jaký je doopravdy, jaká je jeho podstata. Co z něj dělá to, čím je. Já to ale vím.

Měl na mě i dobrý vliv. Před Ním jsem se bála spousty věcí. Lidí. Vlků. Zajetí. Bolesti („Bolest je to, co tě drží naživu.“). Smrti. Teď už se toho nebojím.

Bojím se sebe. Bojím se toho, co mám uvnitř. Kvůli mojí posedlosti jsem udělala příšerné věci. Zabila jsem pro něj. Vzdala jsem se pro něj velké části svojí lidskosti. Zešílela jsem.

Říkáte si: „no a co, bylo to jenom sen, ne?“. Tak tohle je první důvod, proč si myslím, že nebyl. Ta krev na mých rukou je skutečná. Vidím ji. Pořád. Po tom, co jsem se probudila, jsem se ji snažila smýt. Rozdrásala jsem si ruce, ale nezbavila jsem se jí. Nikdy nezmizí.

A je ještě jeden důvod, proč si myslím, že to nebyl sen (vlastně to vím). A tenhle není jen v mojí hlavě. Zanechal na mě stopu. Už jste se někdy probudili ze snu a měli jste na těle tetování, které jste předtím neměli? Hádám, že ne. Ale mně se stalo i tohle. Mám na hrudi černou tečku. Dal mi ji On. Bolelo to, protože mi přitom rozdrtil hrudní kost.

Lidi se mě ptají, co to tetování znamená. Odpověď je vždycky stejná. „Nic“. Oni si myslí, že je tím jen odbývám, ale tak to není. Ono to hlavně ani není tetování. Je to Nic. Temnota. Prázdnota. A není jen na povrchu, je i uvnitř. Připravuje mě o rozum. Myslím, že díky tomu nemůžu umřít. Ale nikdy jsem se o tom nepřesvědčovala. Nebojím se toho, že bych umřela. Bojím se, že bych vážně neumřela. Že bych se probudila znovu.

___

Mezi lidmi jsem schopná docela normálně fungovat. Chodím do práce, komunikuju s ostatními. Asi byste na mně nepoznali, že jsem něčím posedlá. Nepoznali byste to ani kdybyste přišli ke mně domů. Na první pohled ne. Museli byste otevřít ty dvě zásuvky u pracovního stolu. Jsou ale zamčené a klíč se vám nikdy do rukou nedostane. Mohli byste samozřejmě zkusit zásuvky otevřít násilím, to by rozhodně šlo. Ale nedělejte to. Pokud na vás přijdu, zabiju vás. Myslím to vážně.

Ale čistě hypoteticky, kdybych vám dovolila zásuvky otevřít… co tam najdete?

V té horní jsou moje „suvenýry“. Věci, které jsem v tom snu viděla a byly pro mě nějakým způsobem důležité. Samozřejmě, že se nejedná přesně o ty věci, které v mém snu byly. Ty přece neexistují, nemám je. Tohle jsou jen atrapy. Je mi jasné, že kdybyste je viděli, mysleli byste si, že jsem se zbláznila. Řeknu vám, o co jde.

V první řadě jsou tam střepy z rozbitého hrnku. Ty střepy jsou od krve. Od mojí krve. Ve snu jsem na ně omylem šlápla a pořezala se o ně. Tyhle jsem po probuzení zakrvácela úmyslně, pořezala jsem se naschvál. Chtěla jsem, aby to bylo autentické. („Jak může být někdo tak nešikovný?“)

Dál je tam palička na maso. Kovová. Neptejte se.

Balíček cigaret. Nekouřím.

A poslední věc je usušený květ bílého leknínu. Dal mi ho do vlasů. („Jsi nádherná.“)

___

Druhá zásuvka je plná papírů. Jsou počmárané mými neuměleckými skicami. Nejsem zrovna výtvarně nadaná, ale to nevadí. (Skoro) na všech je On.

Hned na vrchu jsou ty „obyčejné“. To slovo je v uvozovkách oprávněně. On nebyl obyčejný a tudíž takové nemohou být ani ty kresby.

Zachycují vysokého štíhlého muže. Má bílou pleť a bílé zvlněné vlasy. Jeho tvář se mění. A tím teď nemyslím jeho výraz, ale jeho tvář celkově. Někde má docela lidský obličej, až na to že má neobvyklé jedovatě žluté oči a pod levým okem černé kruhy. Takové, jako je ten, co mám na hrudi. Někdy má ty kruhy tři, jindy jen dva (tak to bylo po tom, co dal jeden mně). Na jiných obrázcích jeho oči tvoří jen bělmo. A v tom levém je kardiograf. A na dalších ještě k tomu nemá rty. Místo nich má na tváři víc těch černých kruhů, které jeho rty nahrazují a tvoří široký úsměv. To byly tři jeho tváře. Asi je dost zbytečné říkat, že to nemohl být člověk.

Těch „obyčejných“ kreseb je nejvíc. Někdy je na nich celý, někdy je to jen jeho tvář nebo dokonce jen detail tváře. Většinou má košili a kalhoty, je do půl těla nebo úplně nahý.

Takhle byste ho teoreticky mohli vidět běžně.

Výrazy na jeho tváři jsou rozmanitější, když hrábnete hlouběji do zásuvky. Už se netváří jen neutrálně. Mračí se. Směje se (ale ne vesele, je to úsměv šílence). Zuří. Místo rtů má jen ty černé kruhy a vytéká z nich černá tekutina.

I takhle byste ho asi vidět mohli.

Pláče. Jeho oči jsou vyhaslé a prázdné, tváří se strhaně.

Takhle mi dovolil, abych ho viděla. Tyhle obrazy nenávidím, rvou mi srdce.

Směje se a zároveň mu po tvářích tečou slzy, nehty si zarývá do tváře. Plazí se po zemi s šíleným úsměvem. („Pojďme zabít někoho společně.“) Leží v posteli, v rukách drtí polštář a pláče. Je oblečen v plášti, v rukou má zbraň a je hrozně vyhublý.

Takhle jsem ho viděla proti jeho vůli.

Ještě níž jsou obrazy, které nezachycují jen jeho emoce ani to, jak jsem ho viděla. Zachycují situace. Ty jsou pro mě nejcennější. Míří mi zbraní do obličeje. („Zemři… pro mě.“) Sedí venku v dešti. Sedí u stolu a před sebou má hrnek kávy. Je několikrát vážně pobodaný, z jeho ran vytéká šedavá tekutina, ale žije. Je oblečen do nacistické uniformy. („Líbí se ti?“) Leží v posteli, přikrytý dekou a vypadá, jako by byl mrtvý. Havran a vlk, oba s bílýma očima.

Na samotném dně jsou poslední dva obrázky. Na jednom je zase On, ale vypadá jinak. Je celý černý – jeho kůže i vlasy mají takovou barvu. Na konci prstů má dlouhé drápy. Oči a tesáky, které cení, jsou zářivě bílé. Plazí se ke mně. Chce mě zabít. („Bezcenná.“)

Na ten poslední se nedívejte, pokud vám tohle všechno připadalo děsivé. Ne, nedívejte se na něj vůbec. Mně ty předchozí obrazy děsivé nepřipadají, ale tenhle poslední nesnesu. Je na něm můj vlastní obličej. Viděla jsem samu sebe jak vraždím člověka. On mě přinutil to vidět. A takhle jsem se tvářila. Jsem od krve a na rtech mám šílený, krutý úsměv. Tenhle nenávidím. Mám z něj strach. Nedívám se na něj. Proto je až na dně, lícem dolů. Od té doby, co jsem ho nakreslila, jsem ho nikdy nevytáhla a ani to neudělám. Nedotknu se ho. Šílím už jen z toho vědomí, že tam je.

___

Nepochybně si myslíte, že jsem případ pro psychiatra. Nemůžu s vámi nesouhlasit. Měla bych vyhledat odbornou pomoc. Všechny tyhle věci vyhodit, spálit a zapomenout. Ale to se nikdy nestane. Nikdy nezapomenu, nechci. Udržím ty vzpomínky naživu. A nikdy tyhle věci nikomu neukážu. Nikdy! Radši bych umřela, než bych se o tohle s někým podělila.

On patří mně a já patřím jemu.

Navždycky!

pomoc