Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Forestia: Kočkodlak - I

próza, 12.03.2008

Co dodat, snad se bude líbit. :) p.S. je to strašně dlouhý xD



----------


Plameny. Hrůza. Řev. Vražda!


Stalo se to tak náhle. Odpočívala s otcem na terásce jejich lesního domova. Poklidně, nerušeně. Bylo jí teprve dvanáct jar. Přitulená k otcově boku, pozorovala s ním měsíc a Erathir ji učil o hvězdách. Jak se v nich vyznat a co znamenají jejich seskupení. Jak vznikly a jak se rodí.


Jak nás přežijí.


Na skrytém místě hluboko v lese se to přitom zdálo tak nepravděpodobné. Matku neznala. Odešla hned, jak se narodila. Nevysvětlila proč. Prostě zmizela. Thena Gevien z lesního klanu. Její otec Erathir byl ze vzdušného a dívka, třebaže měla od každého něco, náležela také lesnímu klanu, ale vychovával ji otec. Milovala ho, jak jen může milovat dcera svého otce; on ji naučil všechno o tom, jak přežít v lese a jak s ním žít v harmonii. Ale také mnohem víc. Ted naslouchala odezvám Erathirova srdce a jeho příjemnému šibalskému hlasu, který znala od svého narození a který se naučila poslouchat a dbát na jeho rady.


Okolo se nepohnul ani lístek. Lesy Liennel pohlcovalo ticho. Oni se však pohybovali jako vánek. Jako větřík před bouří. Dívčina i Erathirova duše zářila-tady se neměli čeho bát. Nebylo tudíž těžké je objevit a sledovat je.


Ticho protrhl výbuch kouzla. Černé paprsky se rozplývaly okolo hroutícího se příbytku. Jejich drahý dům olizovaly hladové plameny ohně.


Plameny ohně. Smrtelný pro lesní klan.


Nebezpečné ovzduší protínaly výkřiky a telepatický rozhovor. Stalo se to tak rychle.


Černé Drápy zaútočily. Neměli slitování. Hbité svalnaté postavy měli zakryté lehkým brněním a černou kápí. U pasu se houpaly dýky, meč a lahvičky se smrtelnými jedy. Na zádech měli luk a toulec s šípy. Některé byly dřevěné, jiné železné a obvykle otrávené. V dlaních svírali katany. V druhé ruce pak štít.


Viděla, jak si Erathir okolo sebe vykouzlil štít proti kouzlům a vyskočil z hořícího domu. Něco na ni volal, ale ona ho v hrůze neslyšela. Byl to šok. Nemůže to být pravda. Okolo Erathira se seskupilo několik postav. Viděla, nebo možná vycítila, že za ní se stahují další. Mohlo jich být šest. Ale taky mnohem víc. A všichni je chtěli zabít. Ale proč? Proč se vražedné bratrstvo vydalo hledat právě je?


Nedávalo to žádný smysl. Nic tu nedávalo smysl.


Několik metrů od sebe uviděla plameny. Okusovaly živou podlahu příbytku a chtěly si do svých nenasytných hlubin vzít i ji. A jejího otce taky.


Něco na ni pořád volal.


Konečně se vzpamatovala a spíš instinktivně skočila. Jenže necíleně a jen dopadla do nižšího patra. Zachytila se na zábradlí a odrazila se znovu. Vzápětí úhledné sloupky pohltil oheň. Cítila dokonce jeho žár. Mohlo být po ní. Kdyby jí třeba chytila noha-bosá-a na holé kůži by se prohánělo hejno plamínků, ochromilo by to její nervovou soustavu, byla by paralyzována a to by byl její konec.


Erathir se zatím bránil pomocí kouzel, protože u sebe neměl zbraň. Ale bylo očividné, že proti tolika nepřátelům dlouho neobstojí.


Ve skoku si o větve potrhala oděv, ale to jí teď bylo jedno. Z domu vyskakovali i zbylí vrazi a příbytek už nebylo přes rudou zář ani vidět. Erathir utrpěl několik zranění, ale kouzla Drápů ho díky štítu zatím nezasáhla. Dopadla několik metrů od něj a spojila mysl s duby okolo. Erathir schválně vybral tohle místo, aby měla snazší spojení s energií, potřebnou pro kouzlení.


Odhodím je. Síla stromu je pevnější než oni. Bud jako silné větve, které tě při vichřici zabijí. Bud jako ony. Odhod je pryč jako uschlé listy!


Tlaková vlna vyhodila několik Drápů do vzduchu a ti dopadli o několik metrů dál. Kouzlo bylo slabé, což se ale k dívčinu věku dalo očekávat. Ale stačilo k tomu, aby její otec zdvihl veliký kámen a hodil jej na nejbližšího vraha. Trefil se. Z mužova spánku vytékal pramínek krve.


Zbylí Drápi se však stačili postavit a chystali se k dalšímu útoku. Přibližovali se závratnou rychlostí stále blíž a skokem byli opět u nich.


Jsem jako had. Jako kořen, jejž obemkne kámen v zemi a už ho nepustí. Jsem provaz!


Vyslala kouzlo podruhé a ze země vystřelily kořeny a omotaly se okolo Drápů. Ti je však rychle rozsekávali nebo si pomáhali protichůdnými kouzly.


Zatím Erathir protrhal několik tepen uvnitř těl útočníků. Okamžitě se dostavila potřeba chybějící krve.


Odpust mi. Mám dvě tváře. Spas mně. Zachraň mně. Odved mně do snílkovy skrýše. Odpust mi!


Zbývali tři útočníci.


Jeden z nich přemohl pouta a hnal se k Erathirovi. Dva další jistě brzy najdou cestu ven. Dívka se odkutálela mimo Drápovu dráhu a sbírala sílu k dalšímu kouzlu. Mana se však kvůli nedostatku tréninku vracela pomalu.


Vrah si v běhu natřel katanu hadříkem napuštěným v jedu z ampulek. S vítězoslavným šklebem se hnal k dívčině otci. Erathir napřáhl ruce a pokusil se útok odrazit.


Uslyšela, jak se někde poblíž s lupnutím a zaúpěním stromů, které slyšela jenom ona, uvolnila pouta. Drápi byli opět na svobodě a dívka byla ještě příliš slabá na to, aby mohla znovu kouzlit. Sledovala ty dva, jak se blíží na pomoc svému druhovi.


Měl tmavě šedé vlasy a obočí přeťaté jizvou z nějakého dřívějšího souboje, který na rozdíl od své oběti přežil.


Mám strach, takový strach, že budu znovu znásilněn. Znovu. A znovu!


Svist a tupá rána. Výkřik. Viděla otcovy oči, jak hledají ty její. Shledaly se. Otevřené dokořán, v němém úžasu a hrůze. Strachu. V konci. Ve smrti. Nedokázal ubránit sebe ani svou dceru.


"Unikni. Uteč. Uplav. Uleť. Nech mně tady!"


Poslední slova. Třásla se po celém těle a jako zmrazená sledovala, jak se jeho tělo snáší těžce k zemi. I kdyby ho nezabila rána po kataně, jed na její čepeli by zkázu dokončil.


Unikni! Uteč! Uplav! Uleť! Ty ještě můžeš žít!


Vrazi se přesvědčili, že je Erathir skutečně mrtvý a jali se hledat jeho dceru.


Odrazila se ze svého úkrytu v křoví a všechna síla, kterou kdy měla za celý svůj krátký život, se soustředila do tohohle okamžiku.


Unikni. Žij!


V lese vyznala mnohem lépe než oni. Proměnila se na kočku a dlouhými skoky utíkala na západ. Několik kilometrů odtud se řeka rozšiřuje a vytváří dlouhé a úzké jezero.


Náhle jí kolem ucha prohvízdl šíp a se zadrnčením se zabodl do stromu před ní. Ve zmatku se mu skoro nevyhnula a nepatrně ztratila náskok. Ucítila, že vzduchem se řítí další šíp. Cítila žár. Vnímala světlo. Šíp zapálil kus lesa a za okamžik kolem prolétly další. A další. Některé byly zapálené a měly ji bud paralyzovat, nebo zapálit les a znemožnit tak únik. Kouzla nepotřebovali, tak proč plýtvat manou?


Začínalo ji bodat v boku, ale bud vytrvá, nebo zemře. Nebo ji možná stejně zabijí. Cítila, jak se jí do zmateného nechráněného mozku vtírají cizí slova.


"Stůj. My tě nezabijeme. Nemusíš utíkat…"


Unikni! Uteč! Uplav! Uleť! Lže!


Vypudila ten hlas z mysli a utíkala dál. Plameny se však rozrostly a úniková trasa se najednou zdála o tolik obtížnější. Přeskočila hořící větev a pak ho uviděla. V dálce, ale už mnohem blíž, se leskl o jako stříbrný kotouč jezero. Natáhla zemdlené svaly a přidala. Les už hořel úplně všude, ale Drápům to zřejmě nevadilo. Skálám přece nevadí oheň. Nebo možná použili ochranný štít.


Pás lesa končil a k řece zbýval asi kilometr, porostlý lučními trávami. V noci byly zvlhlé rosou. Ale to jistě nezabrání, aby se vzňaly. A vrazi už ji doháněli. A opět ten protivný hlásek, který ji ponoukal, ať zanechá záchrany života.


"No tak! Zpomal přece! Ještě skočíš do jezera a utopíš se. Znáš přece ty pověsti o jezerních stvořeních. Chytí tě za kotník a stáhnou do hlubiny…!"


Ne!


Opět se jej pokoušela vyhodit, ale její mysl byla mnohem, mnohem slabší a ten protiva se tentokrát jen tak nedal. Musela na jeho vypuzení použít mnohem těší úsilí a vzdálenost mezi ní a pronásledovateli se rapidně snížila. Když se ohlédla, spatřila dokonce jejich postavy; byly asi necelých šedesát metrů za ní. Mohlo to být ale i mnohem blíž a teď už je nezpomalovalo míření a střelba. Na druhou stranu ona byla rychlejší a chyběla jí tíha zbraní a brnění.


Skočila do chladivé vody. V raném podzimu byla voda už docela studená a do jejího těla se zabodávaly tisíce jehel. Srst jí ztěžkla vodou a nořila ji hlouběji pod vodu. Využila toho, v dostatečné hloubce se proměnila zpět do lidské podoby a doplavala jak nejdále to šlo. Přitom se pokoušela plavat rovnou napříč přes jezero. Bylo naštěstí dost úzké. Ale to ještě nebyla záruka, že se nebude muset vynořit uprostřed řeky a nadechnout se, čímž by na sebe upozornila a to by byl konec.


Žaludek sebou začínal škubat a svaly ochabovaly kvůli nedostatku kyslíku a vyčerpání. Už dlouho nevydrží. Možná už jen pár sekund. A kdoví, kde jsou vrazi.


Najednou ucítila, že se jí plave snadněji. Zabrala s vědomím, že už je to naposledy a pak se bude muset vynořit, když tu rukou nahmátla slizký břeh jezera. Přitáhla se k němu, a co možná nejméně nápadně vytáhla hlavu z vody. Ale i když to dělala opatrně, praštila se hlavou do kořene a do vody se skutálela hrouda hlíny a kamení.


Hlasitě to žblunklo. Pevně zavřela víčka a mezitím se vydýchávala z dlouhého ponoru. Opět se proměnila na kočku a tiše se vytáhla mezi kořeny nad ní. Tam se schoulila a pozorovala okolí. Mokrá srst ji zebala, ale to se na rozdíl od vraždy dá přežít.


Od vraždy. Oni ho zabili. Zabili jejího tatínka. Jedinou osobu, kterou kdy opravdu znala. Občas se v lese mihli i další, jako byla ona a její otec, nebo třeba nějaký elf. Na druhém břehu plála obrovská záře a její původ už usmrcoval její milovaný les a pohlcoval již mrtvé. Mrtvá těla Drápů a jejího tatínka i spálené stromy a rostliny. I ti byli její přátelé a ona znala každého z nich. Ted jsou všichni mrtví a na tomhle břehu se nevyzná. Srdce jí pohltil obrovská vztek a žal. Měla chuť se proměnit zpátky a řvát na celý svět, proč zrovna ona, ona a její rodina. Dostala tak vztek i na matku. Kdyby tu byla a chránila je, možná by byl táta i les ještě naživu. Ale nebyli. A na vině to měli Drápi, stejně jako většinu vražd v celé zemi Liokkë, kde žila.


Uslyšela dusot a trošku pootočila hlavu. Viděla, jak se blíží. Nějak se dostali přes řeku a teď ji hledali. Zatím jí její útěk vychází, ale co dál? Našlapování měkkých chodidel pronásledovatelů se přiblížilo. Měli vynikající čich jakožto i sluch a zrak, který prošel i tou nejčernější nocí. Nicméně to ona taky.


Došli až k ní. Dráp, který zabil Erathira, se zastavil u jejího úkrytu. Mimoděk zdvihla oči.


Ty jeho si ji měřily zkušeným pohledem. Černé svislé zorničky byly obklopeny rudou duhovkou. Její barva však nebyla způsobena ani tím, že mu do očí stékal z čela nepatrný pramínek krve z nějaké drobné rány na hlavě ani temným a krvavým způsobem života.


Měřil si ji a ona věděla že o ní ví. Že vzápětí upozorní ostatní, kteří zatím setrvávali v mlčení a čekali až na to, co jim řekne velitel. Jejich tázavé zraky se upíraly jen k němu.


Odfoukla z nozder vzduch. Pohrdavě. Nenávistně.


Vraha to naštvalo a kopl vyrůstající kotě, doposud skryté v kořenech, okovanou botou. Odletělo dál po břehu a jen tak tak nespadlo do vody. To by však krvácející podlitině v jeho boku jenom ulevilo.


Vůdce pronásledovatelů si odplivl a vyrazil dál.


"Co se stalo?"


"Jen chcíplý zajíc. Ztratili jsme ji, sakra!"


Řval, ale přesto bylo jasné, že lže. Z nějakého podivného důvodu dívku-kočku nechal žít. Snad mu připadalo zbytečné ji zabíjet, když dle jeho názoru stejně zemře. Tím, že jí jistě způsobil zlomeninu několika žeber, které si beztak sama neošetří, jí i tak způsobil dost potíží na to, aby se o sebe nedokázala postarat a pošla. V utrpení. V bolesti. Dnes večer byl šťastný. Napáchali mnoho ran, které se jen tak nezahojí.




----------


Uslyšela hudbu.


Něco takového už neuvěřitelně dlouho neslyšela. Dobrých pět let. Dobrých pět let neslyšela tu nádhernou směs Irrianských houslí, harfy, lesního rohu a bubnů. Hudbu. Jejich hudbu. Matně si vzpomínala, že tuhle melodii jí kdysi hrál táta na flétnu. Přesně tuhle melodii. A pak ten hlas. Nesl se soumrakem zpěvně a vysoko. Uvědomila si, že zná slova. Slova v naší řeči se spoustou "w" a přehláskovaných a zdvojených písmen a podivně znějícími slovy. Ale byla to krásná řeč a byl čas znovu jí začít hovořit. Po pěti letech mlčení, kdy se hlas ozýval pouze uvnitř její hlavy. Kdy potřebovala jenom naslouchat. Zezačátku ve strachu, že se vrazi jejího otce vrátí, a potom z čisté radosti z toho, že může a umí poslouchat. Erathir ji naučil se v lese vyznat a přežít v něm; ona se sama naučila tomu, jak s ním žít.


A teď slyšela tohle. Ten ženský hlas a hudba ji přivábily jako divoké zvíře a najednou neuměla odtrhnout oči. V kruhu okolo ohně tančilo mnoho postav. Byly různě barevně oděny, ale vesměs ve čtyřech základních barvách: Zelená, rudá, žlutá a modrá. Ženy byly oděny ve světlejších odstínech než muži a měly nádherné šaty. Na to všechno hleděla teď už sedmnáctiletá dívka s pootevřenou pusou. Jak byla skrytá v koruně stromu, viděla všechno, co se pod ní dělo: stále divočejší tanec, hudebníky i rozesmáté a vzrušené tváře tanečníků. Začínaly se jí vracet vzpomínky na to, co jí o tancích říkal Erathir a došlo jí dokonce i to, že zná kroky. Ráda by se k tanci přidala, ale byla příliš ostýchavá na to, aby je rušila. Na druhém konci kola zahlédla pohyb. Jakýsi mladík ji zpozoroval, nenápadně se vytratil kousek dál a zazubil se, přičemž odhalil drobné tesáky a špičaté zoubky.


Cítila, jak rudne, ale mladík, snad o trochu starší než ona, jí přívětivě pokynul, aby jen šla. Nakonec tedy skočila dolů a dali se spolu s ostatními do tance. Pohlcoval ji čím dál víc. Pravidelné tempo i ostré tóniny hudby a hlasu zpěvačky přehlušovaly všechny zvuky okolo. Na takový hluk sice nebyla jakožto tichá lovec zvyklá, ale cítila se na svém místě a tak to mělo být. Rusé vlasy po zadek měla ozdobené mnoha zelenými stužkami, stejně jako dlouhý ocas. Od bledé pleti v odstínu kůry stromů se odrážela záře plamenů, podobně jako od kapkovitého amuletu na hrudi a rudých očí. Plné červené rty se po dlouhé době smály a velké hnědé kočičí uši vnímaly každičký zvuk.


Pro dívčinu smůlu, tanec se již chýlil ke konci. Hudba ustala náhle jako úder sekery a všichni se v tu ránu sehnuli. Pak se udýchaně zdvihli a posedali si okolo ohně. Hudebníci složili své nástroje a posedali si spolu s ostatními. Nešlo si nevšimnout, že dívka zde nebyla od začátku a také ji tu nikdo neznal, a tak se na ni sypala spousta otázek. Když se dozvěděli, co je zač, usmívali se. Ale ne už těmi veselými přívětivými úsměvy; byly spíše tajuplné a kdoví, co se za nimi vlastně mělo skrývat. To se měla v nejbližších letech dozvědět a sama se je naučit udílet. Když se dozvěděli, že byla sama pět let v divočině-a nezůstala jen ve svém rodném lese a pustila se i mnohem dál-mezi přítomnými to zašumělo. Okamžitě začali požadovat novinky a zprávy ze světa. Trochu nejistě jim oplatila ten tajemný úsměv a něco z toho, co věděla, jim pověděla. Mnoho toho znali a věděli, nicméně ona přece jen přinesla něco nového a oni na oplátku sdělovali zprávy o všem dění jí. Nabídli jí místo mezi nimi. Mezi ochránci hlavního města Klaettis. Byli mezi nimi bojovníci i zvědové, obránci i útočníci, kurýři i stopaři. Při tom zpozorněla; ve stopách a jejich luštění se vyznala jako nikdo jiný a na své umění byla patřičně hrdá. Věděla to, i když jí ještě nikdo nedokázal, zda je to skutečně pravda.


A tak se stala stopařem v obranné buňce Klaettis, města bez hradeb, a přece města střeženého jako žádné jiné. Po další tři roky sloužila v téhle trochu podivínské skupince kočkodlaků.


Ano, dívka byla kočkodlak,stejně jako její otec i matka. Proměňovala se na kočku a zase zpátky do "lidské" podoby s kočičíma ušima, ocasem,špičatými zuby a rudýma očima stejně snadno jako dýchala. Její duše měla dva díly: jeden dlel v jejím těle-to byla lidská podoba- a druhý v jejím amuletu duše, polodrahokamu malachitu, v kterém kromě kočičí proměny uchovávala veškeré své vzpomínky a pocity. Bez tohoto amuletu by byla jen chodící troska bez dovednosti přemýšlet. Stejně jako člověk s rozervanou duší.


Kočkodlaci žili v pěti klanech, které představovaly živly; Klan země a lesa: Rynweia. Klan ohně:Suth-ay. Klan vody: Wakhett. Klan vzduchu: Khanjan. A také Meehoait, klan skal. Už několik tisíciletí známý jako Černé Drápy a který byl v podstatě ze společenstva klanů a celé rasy vyloučen. Kočkodlaci s nimi nechtěli mít nic společného.


Zasmála se a zrychlila. Vellein se smál taky a proháněl ji dál po stráni. Náhle škobrtla a svalila se na zem do luční trávy. Vellein ji brzy doběhl, ale ona mu podrazila nohy a tak se oba váleli dolů ze stráně. Vell ji chytil za boky a dolů se tedy valili jako nepřehledné klubko. Jenže dole byla říčka. Malá a ne moc prudká, ale dost hluboká na to, aby se v ní vymáchali dva blázni, kteří do ní sletěli rovnou po nose.


"Néééé!"


"Ale jo!" Přisvědčila a stáhla Vella rovnou do vody. Beztak potřebovali smýt prach z cest.


Hlídky zpozorovaly nějaké podezřelé dění na jihozápad od Klaettis a ona, Vellein a Rewanh, postarší muž, který na ně dva měl spíš dávat pozor, to měli jet prošetřit. Ukázalo se, že je to jen skupinka lidí, kteří se pokoušeli o tajemné rase kočkodlaků a jejich městě, o kterém bůhvíjak odhadli, kde asi leží, zjistit něco víc než jen legendy a přijít zpět do jejich bydliště jako hrdinové. Nicméně stačilo několik triků a troška snahy a odvážlivci se ve vlastním zájmu poroučeli pryč. Skupinka obránců telepaticky poslala zprávu hlídkám a všichni tři měli několik dní dovolené, včetně času na návrat. Rewanh se vrátil hned, jak s úšklebkem vyprovodil lidi ze zapovězeného území a ona s Vellem po cestě nijak nespěchali.


Jako zvěd a stopař toho na sobě moc mít nemusela. Byly to šaty se sukní vysoko nad koleny, která se na břiše rozdělila na dva pruhy, na zádech i na břiše se překřížily aby vpředu zakryly ňadra a za krkem zavázané končily. Pruhy byly v bocích poseté karabinkami a šněrováním, na kterém byly připevněné dvě dýky a váčky s bylinami a medicínou. Na hlavě obepínal kočičí uši barevný květinový věnec. Na zádech nosila obouruční meč. Byl lehký a úzký, ale pevný a s rychlostí, jakou ho uměla používat, nepotřebovala štít. Meč byl ukryt v měkké jelení kůži, aby se neblýskal a od pochvy vedl křížem přes tělo řemen. Na řemenu byly na zádech připevněny vaky s nějakými potravinami a vodou. Navzdory tomu všemu se pohybovala lehce, a když chtěla, nevydala jediný zvuk. Jindy zas byla slyšet snad přes celou Liokkë, zrovna jako teď, když cákala na Vella vodu. Tomu jakožto bojovníkovi v poněkud rozsáhlejším oděvu moc lehko nebylo, a tak s předstíraným láteřením rychle vylezl na břeh, sundal si většinu oblečení a sušil se na pražícím letním slunci. Za chvíli vylezla i dívčina a sušila se vedle něj, ždímajíc si vodu z dlouhých vlasů a ocasu.


Měla Velleina ráda, a, jak si s trochou nevole přiznala, byl pro ni i trošku víc než jenom dobrý přítel, ale taky to s ním nikdy nemyslela tak úplně vážně. Nehrála si na hledání pravé a jediné lásky, ale Vell zkrátka nebyl ten, s kým by chtěla mít něco víc než jenom romantické hrátky na cestách. Aktuálně jí zaujímal místo v srdci, ale celoživotní vztah, který mají kočkodlaci obvykle jen jeden, z něj nehleděl. Zatřepala hlavou, aby si rozprostřela rezavé vlasy a slastně se natáhla, pozorujíc jedním otevřeným okem Vella. Byl o tři roky starší, ale téměř to nebylo znát. Tedy, často míval trochu více rozumu, ale většinou se vášnivý Suth-ayan nechal svést k jejím bláznivým nápadům. Černé vlasy mu padaly do očí. Prohrábl si je prsty a založil si ruce pod hlavu.


Vellein ji pozoroval taky. Zbraně, potraviny a zbytek věcí nechali na stráni, ale nebyl tu nikdo, kdo by je ukradl. Byla půvabná; jemně tvarovaný obličej, dlouhé vlasy a štíhlá postava z ní dělaly krásku i mezi lesními kočkodlaky. Uměla nádherně zpívat a tančit-často se divil, co dělá mezi obránci, i když on byl jeden z těch, kteří jí nabídli místo mezi nimi. Na druhou stranu by se bez takového stopaře, jako je ona, mnohdy neobešli. Vlastně na ni byl z jistého úhlu hrdý; mnoho kočkodlaků tušilo, že za jejich sehraností jako obranné dvojice bude něco víc než jenom vynikající vlastnosti a hleděli na něj tak trochu se škádlivou závistí. Miloval ji ve všech ohledech, třebaže věděl, že si ji nikdy nevezme. Jednak měl tušení, že ona o tom ani neuvažovala, jednak jim obou překáželo povolání. Hned vedle vojáků zastávali obránci nejtěžší povolání a byla zde stále možnost, že jeden z nich přijde o život, což by vzhledem ke spojené duši ten druhý nepřekonal právě nejlépe. Takže to oběma takhle vyhovovalo. Na chvíli zavřel oči a nechal se laskat slunečními paprsky. Když je po chvíli otevřel, zjistil, že jeho družka usnula. Nechal ji tak a tiše vstal. Chvíli ji pozoroval, jak spí. Takhle se zdála křehká a zranitelná, což jí občas pomáhalo zmást protivníky, protože se dokázala rychle a snadno rozvzteklit a nadávala jak špaček.


Vydal se nahoru na stráň zpátky pro jejich vybavení. Do Klaettis to bylo ještě několik dní cesty a i když zrovna neměli naspěch, nesměli ztrácet čas. A aspon svou drahou potěší tím, že se nebude muset vracet pro svoje zbraně a zbytek věcí. Byl to malý skutek, ale nakonec proč ne. Automaticky se choval tak, aby ho nikdo neslyšel, když nechce-a právě teď se mu to vyplatilo. Nad strání, kde začínal malý les, uviděl znovu ty odvážlivce, které předevčírem odehnali. Zjevně jim to nestačilo a oni se vrátili.


Čtyři lidé sledovali jejich stopy až sem. Tři muži a jedna žena ji právě ztratili a dohadovali se, co dál.Vell využil toho, že jsou otočeni ke stráni zády, sebral jejich vybavení a jal se zmizet. Zatížen všemi těmi zbraněmi, snažil se sestupovat opatrně, ale nebylo to lehké. Tráva večerní rosou zvlhla a klouzala se. Vellein škobrtl a jedna z přileb se poroučela na zem. Zarachotila a kotoulela se dolů. Vell ji rychle chytil, ale už bylo pozdě; lidé se zprudka obrátili a hleděli přímo na něj. Výstroje skryté v dlouhých travách si patrně předtím nevšimli a teď to vypadalo, jako by i Vellein vyrostl ze země. Musel to být poměrně šok: Vellein, poněkud zachmuřený a ověšený všemi těmi zbraněmi, vypadal trošku hrozivě a navíc si ho předtím nevšimli. Nicméně zmizet nemohl, a tak se alespoň proměnil ve velkého černého kocoura. Díky speciálně upravenému brnění byl navíc oplechovaný, ale to mu nezabránilo, aby se lehkým poklusem vzdálil a skryl se ve vysoké trávě. Také slunce již téměř zapadlo a krajina se halila pod roušku noci, ve které lidé na rozdíl od Velleina neviděli.


Sarah si to ale nenechala líbit. Chvíli s úžasem zírala na objevivšího se kočkodlaka. Vypadal přesně tak, jak se popisovali, ale tenhle byl jaksi větší: prý jsou vysocí jen o málo více než trpaslík a taky hubenější. Tenhle byl hodně urostlý a temeno hlavy jí mohlo sahat tak po ramena. A nikdy si nepředstavovala, že bude takhle moc ozbrojený. Ale než se stačila vynadívat, kočkodlačí postava opět zmizela a namísto toho uháněl z místa obrněný kocour. Za chvíli se ztratil z dohledu, to už ale Sarah a její společníci vyrazili bojovníka najít.


Když Vellein zjistil, že už ho nemohou vidět, uháněl dlouhými skoky. Všechna výstroj vyjma jeho očarovaného brnění se přetransformovala na částečky energie v jeho amuletu. Až se promění zpátky, všechno bude mít přesně na tom místě, než změnil podobu. Pod stráň doběhl Vell rychle. Ale jeho drahá nikde. Prohlédl úplně všechno, dokonce klackem prošťoural řeku, zda se neskrývá pod vodou. Zkrátka, slehla se po ní zem. Vell byl značně znepokojen. Ano, ráda si z něj tropila podobné žertíky, ale většinou vycítila, kdy je na to vhodná chvíle. Což tahle rozhodně nebyla.


Sarah v čele průvodu mávla na svůj doprovod. Mladý a bystrý William ji pohotově následoval. Toužil po dobrodružství a sledovat kočkodlaky až do jejich středu mu připadal dobrý nápad. Za ním se loudali další dva muži: Rozvážný Derrick a silný Stephen. Viděli, jak se kočkodlak zastavil u řeky a něco-nebo někoho-hledá. Viděli, jak se zase proměnil a prošťourává holí vodu.


"Vidíte? Je s ním i někdo další," sděloval šeptem Will. Měl samozřejmě pravdu.


Suth-ayan věděl, že ho lidé pozorují, ale co s tím mohl dělat. Ted bylo důležitější ji najít. Bylo samo o sobě podivné, že se museli kočkodlaci tak skrývat, ale od pradávna okolo sebe šířili tajemnou auru a objevovali se zřídka. Občas se našli tací, co dělali společnost význačným osobnostem nebo mocným mágům, ale i tehdy je viděl jen jejich přítel a těm dalším se ukazovali málokdy. Když nechtěli, nebyli viděni. Skrývali se ve své zemi a městě nebo žili hluboko v lesích, neobydlených ostrovech,vysoko v horách či plání příliš rozlehlých a neúrodných na to, aby se v nich někdo více pohyboval. Suthayové dokonce obývali i pouště. Našli se i tací, kteří žili ve městech, aniž by byli společníky nějakých osob. A samozřejmě se našli i kočkodlaci, které si vyvolil nějaký drak jako společníka. Mohl to být jak divoký drak, a to tehdy bylo o samotu postaráno, nebo si ho vybralo nějaké vejce a vylíhlo se pro něj.


Ale kam se poděla, to netušil. Najednou ucítil zvláštní škubání v žaludku. Uslyšel zpěv. Vycházel jakoby ze skály na návrší, ke které odsud vedlo několik stromů. Rychle se dovtípil co a jak, ale nějak nemohl pochopit, proč zpívá právě píseň Sirén. Okouzleně naslouchal a cítil, jak se mu napínají svaly. Vábivá lechtivá melodie ho dráždila a ponoukala ho, aby se vydal za jeho zdrojem. Náhle pochopil, proč udělala zrovna to: uvědomil si, že už na sobě necítí žádné lidské pohledy. Ale chtěl dodržet hru a tak předstíral, že si ho podmanila její píseň. Nemusel se ani moc přemáhat, a vydal se za ní. Samozřejmě po zemi.


William cítil, jak se ho zmocňuje horkost a rudnou mu tváře. Najednou jako by mu vřela i krev. Nechal své společníky tak jak byli a vydal se za hlasem. Nikdy by netušil, že by uměli takhle zpívat. Kočkodlaci byli pověstní svou láskou k umění, ale zbytku světa se jejich díla občas zdála nepochopitelná. Ale ne tohle. Tuhle píseň pochopil velice dobře. Rychle se ohlédl po zbytku mužů. Vliv písně je ještě zcela nepohltil, zatím si teprve uvědomovali její příjemné účinky. Rychle vyrazil. Chtěl být u té ženy první. Derrick a Stephen ho rychle následovali a za nimi vyrazila i Sarah, třebaže na ni písen neúčinkovala. Ale přirozeně ji slyšela a vydala se ze zvědavosti za muži. A co víc, třeba uvidí dalšího kočkodlaka. Ještě si všimla, že ten, kterého před chvíli pozorovali, to slyší také a vyrazil stejným směrem.


Usmívala se. Stála na skále a zpívala písen Sirén. Když se vzbudila, Vellein byl pryč, ale cítila ho někde poblíž. A taky ucítila ty lidi. Využila toho, že si jí ještě nevšimli, a vylezla na tuhle skálu. Po stromech, aby případně nenašli její stopy. Ted je vábila sem, aby odvedla pozornost od Vella; byla si jistá, že dorazí o něco dřív než oni. Než se sem lidé dohrabou, budou oni dva už dávno pryč. Vedle ní cosi zašramotilo.


William se vzdálil od skupinky a nyní už doslova běžel. Téměř neslyšně a rychle. A konečně ji uviděl. Nemohl prakticky uvěřit vlastním očím. Lehoučké šaty odhalovaly ladnou postavu, krásný obličej ověnčený květinami se topil v tajuplném úsměvu skrývajícím hříšné myšlenky, zavřená víčka skrývala rudé oči, takže pozbyla nebezpečného výrazu, ocas a uši jí naopak dodávaly nevázaný divoký vzhled. Will se celý napjal a s fascinovaným výrazem vyrazil ke zpěvačce. Byla příliš zabraná do vábivých tónů písně, než aby si ho všimla. Už byl pod skálou, a sotva metr nad ním stál předmět jeho touhy. Na druhé straně skály však zela propast, naproti však k vrcholku dosahovaly koruny stromů. Will vzhlédl nahoru. Dívčina ucítila jeho pohled, otevřela oči a rudá perleť jejích duhovek se upřela přímo na Williama. Bylo to jako paralýza. Něco v něm se chvělo a toužilo se dotknout její tváře, ale on prostě nemohl. Když už vztáhl ruku, Ona se otočila a ustoupila.


Otočila se a spatřila, pochopitelně, Velleina. Vylezl na skálu a upřel na ni svůj pohled. Usmála se, rázem přestala zpívat, políbila ho a skočili dolů na stromy. Lehce jako pírko se po nich přemístili dál na sever. Pak budou postupovat přímo na východ, až se dostanou do Klaettis. Williama nechala tak jak byl, i když v ní zanechal podivný dojem.


Sarah to nechápala. Sice už před chvílí si uvědomila, že neslyší zpěv, ale když se dostali na skálu, odkud to nepochybně vycházelo, nikdo tam nebyl. Dostala vztek, dupla si a trucovitě si sedla do písku. Zmámení muži byli zklamaní a společně se rozhodli, že jim to akorát stačilo a vrátí se domů-sice nevypátrali tolik, co chtěli, ale i s touhle historkou se stanou zajímavými. Samozřejmě že ji trochu přikrášlí.


William se svým setkáním mlčel. Ve vzduchu ještě stále cítil chvění jejího půvabného hlasu. Věděl, že mu navždy zůstane v hlavě, stejně jako její podoba. Už nechce nikoho jiného. Chce ji. Kočkodlačici. Náhle sebou trhla a byla pryč s tím mladíkem. Ale on si ji najde…a i on objeví způsob jak ji okouzlit. Se zrychleným dechem pohlédl směrem k lidské skupince. Lidé mu najednou připadali tak obyčejní! Tolik si přál být někým jiným. Protože být člověk, to znamenalo hlubokou propast mezi ním a tou kráskou. Viděl ji jednou, ale už mu to trhalo srdce. Ještě jednou se vydal na skálu. Nahoře objevil spadlý kvítek, pěkně blankytně modrý, a dubový lístek. Jemně ho pohladil prstem a schoval si je do kapsy. Pak se otočil a vrátil se k lidem, které před hodinou považoval za jedny ze svých nejdražších.



...nojo.... já vim, je to přeslazený, ale já si nemohla pomoct, tak mně prosim neukamenujte a nepřivodte mi úraz ani smrt .D já se polepším :D