Vítejte ve dračím světě

Brzy ráno se spustil hustý déšť. Netrvalo dlouho a oba byli promoklí. Alespoň že Chester udržoval věci do něj uschované v suchu. Když se však k dešti přidaly i blesky, Walda tvora musela sem tam postrčit, protože při onom zvuku se pokaždé začal třást a zakňučel.

Lesní půda jakoby se jim pod nohama začala měnit. Bylo to deštěm nebo něčím jiným? Walda se na to Whipflashe zeptala.

„Do tohoto lesa jsem přišel nedávno, poté co byl zničen můj předchozí tábor. A ani jsem radši moc nepátral v okolí, takže jiné oblasti moc neznám,“ pokrčil rameny. Vrátil se zpět k myšlenkám a vzpomínkám na Charlie.

Ten den bylo teplo. Zrovna kvetly stromy a Edward se tohoto krásného počasí rozhodl využít, proto pozval Charlottu do parku na menší piknik. Jen tak seděli, pojídali koláč a naslouchali zpěvu ptáků. Nevěděla, o co mu jde do doby, než ji chytil za ruku a pokusil se ji políbit. „Ale jdi ty,“ rozesmála se dívka a odstrčila ho. Edward na sobě nenechal nic znát, přestože jej takové odmítnutí ranilo...

...současného Whipflashe vrátil zpátky do onoho nemilosrdného světa okamžik, kdy se do čtvrti lýtek zabořil do země. Tohle nebyla lesní hlína. Zmateně se podíval kolem sebe. Jehličnaté stromy za nimi pozvolna řídly až je nahradily jiné, s holými větvemi posetými trny. Byly zde i podobně trnité keře a malá jezírka obklopená rákosem. Vzpomněl si. Podobný typ krajiny znal z okolí svého předchozího tábořiště.

„Bažiny,“ zašeptala Walda. Byla přikrčená mezi rákosím a sledovala skrze něj vypasenou značně přerostlou žábu. Podobně jako zdejší králíci a Chester měla i ona na hlavě růžky. Whipflashovi při pohledu na potenciální jídlo zakručelo v břiše. Walda plavným skokem vyskočila z rákosí a její dopad byl doprovázen plesknutím o rozmočenou půdu. Žábu okamžitě pevně chytila oběma rukama, ale ta se však jen tak vzdát - rozzlobeně zakvákala a začala se bránit prudkými údery svého dlouhého jazyku. Dívka zatnula zuby pokaždé když ji s nechutným vlhkým zvukem pleskl přes ruku. Přišpendlila svoji kořist jednou rukou pevně k zemi a druhou si přitáhla nejbližší kámen. „Odpusť mi, ale máme hlad...“ zašeptala. Ozvalo se křupnutí, to jak žábě úderem o něj zlomila vaz.

Whipflash to celé jen mlčky sledoval, schovaný mezi bahnitě zelenými stébly. Ona se k němu co nejrychleji a nejtišeji vrátila. Teprve teď zblízka si všiml drobných škrábanců na jejích rukou. Brzy se dala zjistit i příčina; jazyk žáby byl pokryt drobnými drsnými bodlinkami, podobnými těm co mají i kočky. Oklepal se při představě, s jakou silou a prudkostí jí ty ostny drásaly jemnou pokožku pokaždé kdy tvorova zbraň vystřelila z jeho obludné tlamy ven. Má kuráž ta holka, pomyslel si. On by nejspíš žábu nechal být a radši na ni ani nesahal - bažiny byly zrádné ve všech směrech. Stačilo jen neopatrně šlápnout.

Pro tuto chvíli bylo nejlepší žábu uskladnit pro pozdější použití a vydat se dál. S každým krokem hlídali, jestli se bahno nezačne hýbat - ve chvíli, kdy by se rozstříklo kolem, už by bylo pozdě.

Když konečně přestalo pršet, byli už dost daleko od místa, kde Walda ulovila žábu. Museli být nyní v samotném srdci bažiny, protože rákos a trnité stromy rostly všude kolem. Walda pohlazením uklidnila Chestera a přitom pozorovala zamyšleného Whipa. Myslí na její matku? Měla pocit, že doopravdy něco skrývá. Vůbec vypadal zvláštně; světlé vlasy mu spadaly na ramena a byly rozježené, jakoby si je namísto stříhání pižlal svým nožem. Jeho červený svetr a kalhoty byly po letech strávených v divočině nesčetněkrát sešívané. Na hubených tvářích mu rašilo prošedivělé strniště. Mohl to být opravdu Charlottin bratr? Vždyť její matka měla zelené oči a černé vlasy! Uvidíme, třeba mi pravdu řekne sám od sebe, řekla si. Pokud tedy do té doby vydrží ty jeho podivné pohledy.

Whipflash byl zmatený. Nevěděl, co se s ním dělo, ale teď když ho Walda sledovala a on se snažil vzpomínat na Charlie, myšlenky mu sklouzávaly k její dceři. Ze všech sil odvracel pohledy, aby s ní nemusel navázat oční kontakt, který by znamenal další rozpaky a pocení. Proto místo aby šel vedle dívky se radši zařadil za ni, snažil se však neloudat. Prošli přes les tvořený pouze trnitými rostlinami. Na jeho okraji se Walda zastavila tak nečekaně, až do ní Whipflash narazil. Před nimi byla vesnice, dalo by se říci. Malé dřevěné domky v různém stádiu rozpadu, některé byly i napůl zbořené. Vzpomněl si, že podobné domky si stavěli Prasečí lidé - zatím jediný lidem podobný druh s nímž se během času stráveného mimo svůj domovský svět setkal. Pokud jste si získali jejich důvěru, byli velmi přátelští a ochranitelští. Ale... oni své domky přece pravidelně opravovali a vůbec ve svých vesnicích udržovali pořádek, dokonce si i pěstovali část své obživy. Tady nebylo po polích s vysázenou zeleninou a bobulovými keři ani památky. Právě naopak: namísto nich spatřil na kůlech nabodané hlavy, které nemohly patřit nikomu jinému než Prasečím lidem.

„Waldo... víš, co znamenají ty hlavy, viď?“ otočil se na ni.

Přikývla. „Válku mezi Bažinnými a Prasečími lidmi.“

Jako na zavolání se dveře všech chýší jedna po druhé otevřely a před nimi stanuli skuteční potomci bažiny. Nevypadali zrovna dvakrát příjemně. Všichni do jednoho byli pěkní pořízci, se zelenou šupinatou a slizce se lesknoucí kůží. Jejich obličeje mohly milovat snad jen vlastní matky - vypouklé žabí oči, široce proříznuté chřtány vyzbrojené jehličkovitými zuby, které se křížily, podobně jako u gaviálů. Někteří měli ušní otvory ozdobené žlutými blanitými vějířky, snad tím byli odlišeni muži od žen. Nebyli ozbrojení, k lovu jim bohatě stačily drápy s plovacími blánami. Přítomnost nozder na jejich tupých tlamách a žaber na tlustých krcích dotvořovala vzhled obojživelných tvorů

„Pryč, tady nic nenajdeme!“ vykřikla Walda, do jedné ruky popadla Chestera a druhou za sebou táhla strachy strnulého Whipflashe. Děti bažin se s mručením rozběhly za nimi.

Neměli představu, jak dlouho utíkali pryč od jisté smrti, zdálo se jim že nekonečně dlouho. Pronásledovatelů mezitím trochu ubylo, neboť jich několik padlo za oběť fialovým, kolem deseti metrů dlouhým chapadlům, která nečekaně vystřelila ze země. Některé oslepila sprškou bahna, jiné skolila svými ostrými ostny na konečcích a poté stáhla pod zem. Další Bažinné lidi ostny poranily natolik vážně, že po chvilce běhu padli mrtví k zemi.

Rákosí a trnité rostlinstvo postupně řídlo, až se dostali k místu, na němž rostly jehličnany. Naši hrdinové automaticky vběhli mezi ně, schovali se v keřích a prudce oddechovali. Jejich pronásledovatelé se z nějakého důvodu neobjevili, proto vykoukli ven. Všichni, kteří přežili útok chapadel, se shýbali a nadšeně se ládovali ovocem. Jak se však ony sladké plody dostaly na kraj lesa zůstalo záhadou do chvíle, kdy se zbylé keře zatřásly a vyskákali z nich podle vzhledu Prasečí lidé. Jejich hlavy byly vskutku stejné jako u prasat, s rypáčkem a plandavýma ušima. Narozdíl od svých největších nepřátel a zvířat, jimž se podobali, měli atletické postavy a byli ozbrojení, někteří kopími, jiní primitivními sekerami. Pár jich mělo i jakousi foukačku s jedovatými šipkami a bumerang. V okamžiku se strhla rvačka, tím byl osud přeživších žabích stvůr zpečetěn. Byla to stará známá taktika lovu - Bažinní se sice živili převážně rybami, žábami a jinými tvory, kteří měli tu smůlu a zatoulali se na jejich teritorium, ale jakmile uviděli sladké ovoce, začali se jím cpát k prasknutí. Pokud se vám je navíc povedlo vylákat z mokřadů, měli jste výhodu navíc; kůže jim na slunci rychle vyschla a popraskala, což jim způsobovalo mučivou bolest a nemohli se plně soustředit na boj.

Během deseti minut bylo po všem. Bojovníci posbírali zbytky ovoce a postarali se o trofeje (hlavy nepřátel). Walda s Whipflashem to sledovali s takovým údivem, že sebou škubli, když je jeden z nich postavil zataháním za vlasy.

„Jsou tady opičí muž a žena,“ zachrochtal směrem ke svým společníkům. „Co s nimi?“

Válečník jehož hlavu zdobila čelenka z per vran a ohniváčků chvilku přemýšlel. „Vezmeme je do vesnice. Ke králi, on opice rád,“ odpověděl.

Nezbývalo než se podřídit. Během cesty byl už naštěstí klid, bažina se změnila v les s loukami, na nichž stály včelí úly. Kromě obyčejných viděli i jiné ve tvaru cylindru. Z nich vylétaly včely rezavého zbarvení. Prasečí lidé se před nimi měli na pozoru.

Během necelé půlhodiny došli do vesnice. To bylo něco úplně jiného než ta v níž žili Bažinní lidé. Důkladně opravené domky, mezi nimi políčka s mrkvemi, keře s jedlými červenými plody a různé další ovoce a zelenina. Na okraji bojovníci zabodli do země kůly a vystavili na nich čerstvé trofeje z dnešního lovu. Okamžitě se objevilo několik jejich dětí, aby přivítaly hrdiny a o všem je vyzpovídaly. Ten s péřovou čelenkou se od svých druhů oddělil a přišel zpět k Waldě a Whipflashovi. Chester se schoval za dívku.

„Se mnou. Král vás chce vidět,“ řekl. Vedl je přímo přes střed vesnice, kde ženy právě sklízely mrkve.

„Opičí lidé!“

„Ti jsou oškliví!“

„Radši se jich nedotýkejte!“ a jiné věci po nich obyvatelé pokřikovali.

Konečně došli na místo. Na čtverci pokrytém koberci, kůžemi a rohožemi ležel opřený o levý bok zdejší král - mohutný obtloustlý kanec se zahnutými kly a čelenkou rovněž zdobenou peřím. Jeho malá černá očka se rozzářila při pohledu na bojovníka a jeho doprovod. Pokynul strážným stojícím kolem něj, aby se rozestoupili. Ztěžka se posadil.

„Ach Avite, ty jsi mi přivedl návštěvu! Děláš svému starému otci radost.“ To vysvětlovalo péřovou čelenku - onen bojovník byl synem krále.

Axel jim pošeptal, aby poklekli. Když král pokýval hlavou, znovu vstali. „Našli jsme je u okraje bažiny. Utíkali před jejími zrůdnými dětmi. Nebýt nás, už by z nich zbyla jen hromada kostí.“

Jeho vznešený otec se zatvářil starostlivě. „To byla nemilá zkušenost. Jak jste se vůbec dostali až sem? Vaši lidé k nám občas zabloudí, to ano, a někdy už je Avitus a jeho společníci bohužel najdou příliš pozdě na to, aby jim mohli nějak pomoci, ale ještě nikdy se snad nestalo, že by přišli ve dvou.“

A tak Walda povyprávěla králi celý příběh. Po jeho dokončení se rozhodlo, že musí být oba určitě hladoví a unavení, a proto na jejich počest uspořádají hostinu. Mají povolení přespat v jednom z volných domků a na cestu dostanou ještě nějaké potřebné věci od šamana.

Vesničané díky tomuto pookřáli a vzali je mezi sebe. Mezitím co Waldu učily ženy jejich kmenový tanec u ohně, Whipflash seděl u jídelní rohože společně s několika dalšími vesničany. Zrovna si posloužil do dřevěné misky porcí hutného guláše z mrkve, dýně, rybího a králičího masa ochuceného trochou medu a šťávou z bobulí. Pozoroval Charlottinu dceru vlnící se u ohně. Smála se. Její smích byl krásný stejně jako ten, jímž se kdysi smála její matka. Neměl by se na ni tak dívat. Je o dvacet let mladší než on.

„Líbí se ti?“ Vedle něj se posadil Avitus.

„Možná,“ odvětil Whip a nabral si lžíci guláše.

Princ se uculil a šťouchl do muže, takže lžíci upustil zpět do misky, z níž mu několik kapek potřísnilo obličej. „Nedělej jakoby nic. Díváš se na ni tak zasněně! Vy opice jste zvláštní stvoření.“

Otřel si jídlo z obličeje a povzdechl si. Byla to pravda. „Měl jsem... hodně rád její matku. Doufal jsem, že budeme spolu. A Walda je na ni hodně podobná.“

Avitus se plácl do kolen. „Říkám, jste vážně zajímaví. Možná proto k vám můj otec chová takovou lásku,“ řekl, načež ho jedna dívka vyzvala k tanci, což mladý princ samozřejmě neodmítl.

Whipflash se znovu pustil do své porce. Avitus uhodil hřebíček na hlavičku, Walda se mu líbila. Kvůli Charlie si to však stále nechtěl tak úplně připustit. Navíc, stejně by ho nejspíš odmítla. Byl starší a neměl nic. A ještě k tomu jí lhal. Nebyl Charlottin bratr, tedy ne biologický. Toužil po tom být mnohem více, musel se však smířit s přátelstvím natolik pevným, že byli jako sourozenci. Namísto něj si za manžela vybrala Maxwella. Ještě měl živě v paměti den, kdy je Charlie navzájem představila. Tehdy byl Max pohledný a dobře situovaný pětadvacetiletý muž. Na jejich svatbě se „bratr“ nevěsty nuceně usmíval. Jelikož už tehdy Charlie neměla ani jednoho z rodičů, vedl ji k oltáři on. U onoho oltáře stál Max a usmíval se. Nejen že se usmíval na svoji nastávající, v duchu se i vysmíval Whip... Edwardovi. Jakou on měl chuť ženicha odstrčit a postavit se na jeho místo! Ještě nešťastnější byl, když se jim narodila Walda. I tak chodil Charlie a svoji „neteř“ navštěvovat, tedy pokud byl Maxwell mimo domov. Proč nemohla být mojí dcerou, říkal si, mezitím co děvčátko držel v náruči. Už nebylo cesty zpět a tehdejší Edward přísahal, že se na žádnou jinou ženu v životě nepodívá a ani se k ní nepřiblíží.

Přísahy se bohužel často porušovaly.