Vítejte ve dračím světě

„Vážně si na mě už nepamatuješ?“ ptal se Whipflash, když byli na cestě.

„Ne... byla jsem moc malá,“ odpověděla. Snažila se vzpomenout si, ale všechno bylo jako zahalené v mlze. Jak vypadala její matka? Že by už i na to zapomněla?

Lovec v duchu počítal. „Tehdy ti bylo něco kolem tří let. Kolik je ti teď?“

„Devatenáct.“

Šestnáct let. To znělo hrozivě. Šestnáct dlouhých let hledal to nejcennější, co v životě ztratil. Začínal si ovšem klást otázky ohledně toho, jestli raději neměl zůstat v Bristolu.

„Otec ke mně od doby, co máma zmizela, nikoho nepouštěl.“ Nikoho, kdo byl člověk, pomyslela si, tuto skutečnost však zatím Whipflashovi sdělovat nehodlala. Beztak ani Whipflash není jeho pravé jméno. Jeho příjmení pravděpodobně bylo Higgsbury, matčino jméno za svobodna. Charlotte Higgsburyová. Maxwell William Carter. Walda Carterová.

Whipflash stále přemýšlel, jestli jí má prozradit své pravé jméno, kde je její matka, a kromě toho také ještě jednu věc, která ho mrazila nejvíce. V jednu chvíli to ze sebe chtěl dostat všechno, ale místo toho ze sebe vyloudil zbytek sdělení od Maxwella:

„Víš, já si nemyslím, že pravým důvodem tvé přítomnosti zde je fakt, že jsi dívka. Nemohla jsi mu něco provést?“

Walda se zamračila. „A co bych mu tak mohla provést, kromě toho, že existuji?“

Whipflashovi zacukal koutek úst. „Přemýšlej, mohla by to být i ta největší hloupost.“

„Četla jsem si knihy v knihovně, včetně jeho poznámek o tomhle zvráceném světě,“ přemýšlela nahlas.

Muž pokýval hlavou. „Třeba. To bys totiž potom mohla využít jeho znalostí.“

„Aha, takže veleváženému panu Carterovi vadí, že mám Moc, díky níž se ke mně tulí pavouci!“ vybouchla, oči se jí přitom znepokojivě zableskly - to na ní Whipa děsilo nejvíce.

„Ano, on to dokonce shledává zajímavým... a nebezpečným,“ odpověděl opatrně. Náhle klopýtl. Zastavil se a otočil. Na zemi ležela ta nejpodivnější věc, kterou kdy spatřil. Zvedl ji a trochu se lekl. Předmět by se dal popsat jako kost, na jejímž jednom konci na něj zvědavě pomrkávalo oko ozbrojené malými růžky. Chtěl ukázat předmět Waldě, ale ta byla v podřepu na zemi, ruce natažené před sebe.

„Chesty!“ zavolala nadšeně. Směrem do její náruče hopkal na čtyřech tlustých sloních nožičkách tvor ze všeho nejvíce podobný přerostlé chlupaté dýni, avšak z jeho široce vykrojených čelistí vyčuhoval růžový psí jazyk. Na hlavě měl stejné růžky jako mělo oko na kosti. Tvor se nadšeně přimazlil k Waldě a olízl jí tvář.

„Co... co to má znamenat?“ podivil se Whipflash.

Dívka k němu vzhlédla. „To, co držíš v ruce, je Okost. S její pomocí se dá najít tady Chester, celým jménem Otto von Chesterfield,“ ukázala na dýňovitého psa „Jeden z neškodných výtvorů mého otce, byl jako můj pes, dokud ho neposlal sem.“ S těmito slovy vytáhla z Whipflashova spacího pytle, jež museli použít jako zavazadlo, většinu věcí. Chester doširoka otevřel tlamu a Walda věci začala dávat dovnitř.

„P-počkej, co to děláš, snad ho tím nechceš krmit?!“ snažil se ji zastavit Whipflash.

Dívka obrátila oči v sloup. „Jí jen když mu to povolíš, ostatní věci uschovává uvnitř, funguje jako chodící zavazadlo.“

Muž si potvůrku zkoumavě prohlížel. „Důmyslné, to je pravda. Každopádně, teď potřebujeme nějaké dřevo... a já karamely, už zase vidím ty stíny.“

Walda jich několik vytáhla a vtiskla mu je do dlaně. „Jdu pro med, abych mohla vyrobit další. Ty tady zatím zůstaň.“ Pak odešla. Chesterovi přikázala, že má zůstat.

Je opravdu statečná, pomyslel a sledoval ji, dokud mu nezmizela mezi stromy z očí. Ano. Krásná jako její matka, statečná, vytrvalá, a v neposlední řadě i nebezpečně inteligentní... po otci.

Jako na potvoru znovu spatřil černý kouř. Chester zakňučel a oklepal se, když se před ním zjevila postava jeho stvořitele.

„Ještě se držíš, Edwarde?“ zeptal se Maxwell chladným hlasem.

„Kupodivu ano!“ procedil Whipflash-Edward přes zaťaté zuby a pohrával si s dýkou, přičemž druhou rukou utěšoval Chestera.

Loutkař se podíval kolem sebe a zamračil se. „Moje sladká Walda zase zmizela... proč tentokrát?“ Z mužova obleku šel cítit odér sladkého parfému, nepochybně dámského.

Whipflash po vyřčení slov ‚Moje sladká Walda‘ cítil začínající hněv. „Šla pro med. Co po ní chceš?“ zavrčel.

Maxwell mu otřel provoněný rukáv o nos, až se rozkašlal. „Bude mít novou matku, dříve či později oficiálně.“

To lovce rozzlobilo ještě více. Další dívka, která spadla do Maxwellových spárů. „Jak se jmenuje?“

Loutkař si důležitě odkašlal. Líbilo se mu, jak toho hlupáka iritoval. „Isabella Winterová, a je jí devatenáct. Blondýna, smaragdově zelené oči, štíhlá postava. Zkrátka taková něžná dívka, a jak snadno podlehla mému kouzlu...“

Teď se Edwardovi trochu hrnuly slzy do očí. Charlie také podlehla a nedopadla dobře. Stejně jako Bella byla v době, kdy se s ním potkala, velmi mladá. „Dost toho chvástání! Aby bylo jasno, po dnešní noci se s Waldou vydáme hledat cestu ven.“

Dlouhán si odfrkl. „To je hezké, ale vaše šance jsou mizivé. Zatím nikdo se odsud nedostal jinam než do náruče smrti.“ Edwarda-Whipflashe nikdy neměl příliš v lásce... kolik času ztratil přesvědčováním, že je pro Charlie dobrým partnerem. A když to potom dopadlo špatně, ten chlapík ho štval tak dlouho, až ho poslal do toho samého světa.

„Však uvidíš... mimichodem, co bude s Charlie? A s Bellou, či jak se ta tvá nová oběť jmenuje?“ Ani se nemusel ptát uvědomil si.

„Co by, Charlie bude nadále noční můrou tohoto světa. Bella se mnou samozřejmě zůstane.“

„To měla Charlie také,“ vyštěkl Whipflash.

Maxwell si odfrkl. Jak on toho chlapa nenáviděl! „Časy se mění, Edwarde, to víš...“

Oslovený vzhlédl. Díval se dlouhánovi přímo do očí plamenným pohledem. Tedy, alespoň obrazně, jinak by vzhledem k lovcovu vzteku z Maxwella nezbylo nic než hromádka popela. „Ne. Pro tebe se časy nemění, chováš se pořád stejně... nebo že by se z úžasného šarmantního Maxwella stal jednou Maxwell důchodce, opírající se o hůl a litující, že si žádnou ženu nenechal pro sebe?“ Byl zvědavý, jak se Max zachová pod palbou urážek.

Ten chvilku přemýšlel, pak odpověděl. „S Bellou to vypadá slibněji, vkládám do ní velké naděje.“

Whipflash už toho měl dost. Srdce mu bušilo a s každým úderem mu rozhánělo vroucí krev do celého těla. Zhluboka dýchal, aby se uklidnil. „Nech si laskavě ty své sprosté lži, Maxwelli! Nejen že se s Waldou vydáme hledat cestu ven, a ven se dostaneme, i kdybychom měli zemřít; mimo to jí také ukážu, co ten špinavec, který se zve jejím otcem, provedl s Charlie!“

Teď se zase rozzlobil Loutkař. Poslední dobou v jeho nitru probíhala jakási podivná bouře, to byla pravda. Vždy však bylo velice nebezpečné rozzlobit tak mocnou bytost. „Gentlemani nelžou, to je odlišuje od malých špinavých zlodějíčků.“ Měl co dělat, aby lovce nezabil na místě, sotva se ovládal.

„Malí špinaví zlodějíčci neuzavírají své manželky a dcery do pochybných vězení!“ odsekl osočený.

Maxwell pozvedl v údivu obočí. Připadal si teď jako tlakový hrnec, vzteky se začínal třást. „Pokud vím, ty jsi nikdy žádnou rodinu neměl. Nic, nic nevíš, Edwarde! Cítíš se strašně, protože jsi ztratil Charlottu, ale zdaleka nemáš ani tušení, jak se cítím JÁ! A vůbec, proč se tady s tebou dohaduji... mám důležitější věci na práci, například jít za Bellou a věnovat se jí. Doufám, že tě brzy něco rozcupuje na kousky!“

Edward-či-Whipflash tam zůstal chvíli stát a nechápavě hledět před sebe. Co ho to žere? Pak jeho mozek začal znovu pracovat. Věnovat se Belle, to tak... v tu chvíli si to plně uvědomil; mohl mát s Bellou další děti, ale kdoví, pokud by to první nebylo chlapec... tohle musí skončit!

Ucítil poklepaní na rameni, to se Walda vrátila s medem a nesla mimo jiné i divoký lilek. Všimla si jeho výrazu. „Stalo se něco?“ pohledem sklouzla na třesoucího se Chestera.

„Kdepak, nic,“ zavrtěl hlavou její společník. „Můžeme vyrazit.“

Loutkařova dcera se podívala na oblohu. „Ale brzy bude zapadat slunce. Měli bychom si spíš udělat oheň a opéct ten lilek.“

Muž se usmál. „Můžeme cestovat i v noci, vyrobil jsem nám pochodeň.“ Dívčin výraz sice nevypadal zrovna dvakrát nadšeně, ale přesto se na cestu vydali.

Když byla chvíli tma, Whipflash se zastavil. „Waldo, sleduj...“ a schoval pochodeň do Chestera, který ji v sobě poslušně uschoval.

„Jsi blázen?!“ vykřikla dívka a snažila se pochodeň nahmatat ve tmě. Ale bylo pozdě, ozvalo se podivné zavrčení a oba vyjekli bolestí.

„Teď - jau - sleduj,“ vytáhl znovu louči a posvítil. Kolem nich se mihnul stín se zakřivenými pařáty a obludnou tlamou. Byl to jen záblesk, když na něj Whipflash posvítil, zaryčel a urychleně zmizel v temnotě. Jen v pozadí jakoby doznívala slova: ‚Moje sladká Wal...‘

„Víš, co to bylo? Dávám ti tři pokusy, Zaříkávačko.“

„Plíživá hrůza?“

„Ne.“

„Tak nějaká stínová příšera, kterou neznám?“ zkusila znovu.

Muž pokýval hlavou. „To ano, ale tahle je taková... jedinečná.“

Pokrčila rameny. „Vážně netuším.“

„Jsi připravená, Waldo Carterová, Zaříkávačko monster, Loutkařova dcero?“ zeptal se jí její společník.

„Myslím, že už na cokoliv,“ rozhodila rukama.

Whipflash začal vybalovat z Chestera věci na stavbu tábora, jelikož louče už skoro dohořela. „Charlie, tvoje matka,“ řekl jen tak mezitím co připravoval ohniště.

Černovláska sklopila hlavu a posadila se na zem. Chvíli mlčky hladila Chestera. „Byla tady zase Maxwell, viď?“ zeptala se napůl zlomeným hlasem.

Lovec polkl. Měl pocit, jakoby mu srdce ztěžklo. „Ano... má novou... jak to říct... slečnu, Waldo. Prý je stejně stará jako ty.“ Věděl, že tím dívku moc nepotěší.

„Už radši nic neříkej!“ zašeptala, to už jí po tváři stékaly slzy. Schoulila se k Chesterovi a zavřela oči. Zabořila tvorečkovi obličej do srsti, aby nebylo slyšet její vzlykání.

Whipflash také usínal se slzami v očích. Živě před sebou viděl Charlottu, krásnou a mladou, s nakrátko střiženými černými vlasy - přesně tak, jak si ji pamatoval, ne jako tu stínovou příšeru.

„Nemusíš se o mě bát, Ede, Maxwell se o nás postará. Má nás moc rád.“ Tím myslela sebe a Waldu, která tehdy ještě nebyla na světě.