Vítejte ve dračím světě

Když se ráno lovec probudil, zamžoural, protože ho oslepily dopolední paprsky slunce. Pak si s hrůzou uvědomil, že Walda není poblíž.

Uviděl něco docela jiného, a sice oblak černého kouře. Nedokázal si pro něj najít vysvětlení. Zavřel oči a doufal, že až je otevře, nic tam nebude. Avšak jeho ruka automaticky sevřela rukojeť dýky.

„Ale, tak ty jsi ještě naživu?“ ozvalo se nad ním.

Otevřel oči. První, co ho zaujalo, byly téměř neviditelné siluety postav v povzdálí. Pak si všiml páru drahých bot. Zamrazilo ho. Pomalu se podíval nahoru. Stál nad ním štíhlý čtyřicátník v obleku a v rukou držel velkou tlustou knihu vázanou v kůži.

„Maxi?“ I po těch letech poznal Whipflash starého známého.

Oslovený pozvedl obočí. „Tak Maxi? Takhle mi už někdo říkal, nemýlím-li se.“

Lovec si odfrkl. „Existuje odsud nějaká cesta?“

„Jistěže, avšak hledá se velmi obtížně.“ Maxwell se rozhlédl kolem sebe. „Kdepak je moje sladká holčička?“

Whip se zachmuřil. Tak přece jen to nejspíš byla pravda. Stále si však nebyl úplně jistý. „To zní jako pěkná faleš. Nikdy ti na ní příliš nezáleželo.“ Položil další otázku. „Co jsi udělal s Charlie?“

Maxwell se ušklíbl. „Ale ale, nebuď na mě zlý, nebo budu mít špatnou náladu celý den. Charlotta? To se dá snadno zjistit, když se v noci ocitneš v příliš velké tmě a nespíš, Whipflashi. Nebo snad lépe Edwarde?“

Edward, jak jej vysoká postava nazvala, se otřásl, když uslyšel své pravé jméno. „Neboj, už jsem se přesvědčil, že když ji potkám, nic neuvidím.“ Rozhodl se změnit téma. „A co Walda? Proč jsi ji poslal sem?“

„Walda? Ta prohnaná mrška je mocnější a chytřejší, než jsem si kdy myslel.“

Whipflashe-Edwarda tato odpověď popudila. „Takže žádné ‚Ty nejsi kluk!‘? Jen se bojíš o svoji pozici?“

Maxwell to popřel. „To jsem neřekl, jen by bylo mírně potupné, kdyby ženská byla mocnější než já. Jaký skvělý Loutkař by z ní byl, kdyby byla chlapcem. Přestože je opačného pohlaví, má nadání a to je... zajímavé.“

„Aha! Jenom sis ji odložil, aby se mohla vrátit. Jsi sebestředná svině, a víš to. Beztak jsi takový byl od začátku. Charlie tě nikdy neměla potkat!“

„Sama si nechala mé návrhy líbit,“ odsekl dlouhán. „Mimo jiné, zjistil jsi už, jaký dar ta moje dcera má?“

„Jistěže, zhypnotizovala králíka, ochočila si pavouka... celý otec,“ zkřivil Whip obličej odporem.

„Divím se, že tu potvoru nepoštvala proti tobě,“ odvětil Max a také se zatvářil zhnuseně.

Whipův hněv stále sílil. „Chudák holka! Kdo ví, cos' jí o mně a Charlie navykládal. Snažil jsem se ji ujistit, že ona i její matka byly v dobrých rukou... Walda měla pravdu, když tvrdila opak, viď?!“

Osočený obrátil oči v sloup a rozhodil rukama. „Walda, Walda, Walda! Co na ní tak vidíš? Nejsi náhodou zamilovaný? Charlie byla moje naděje... část mého já... a teď tady požírá bytosti ve tmě. Smutné, já vím...“ Poslední věta byla zvláštně ironická.

Sopka hněvu v lovcově nitru vybuchla. Vytasil dýku, vyskočil na nohy jako na pružince. „CO?! Zopakuj to ještě jednou!“ Avšak Maxwell zmizel stejně jak se objevil. Lovec padl na kolena a oddechoval. V mysli mu vyvstala vzpomínka na mladou černovlásku a na ten malý uzlíček, který on sám tak často chovával v náručí.

„Whipe?“ Walda se vrátila.

Oslovený se na ni otočil a vstal. „Waldo! Kde jsi byla, měl jsem o tebe strach.“

Dívka mu podala huňatou hromadu světle hnědé barvy. „V savaně, pro buvolí-“ Zpozorněla a pozorně se podívala před sebe. Uviděla slabou štíhlou siluetu, spíš takový stín, ten se zachvěl a rozplynul. Střelila podezřívavým pohledem po Whipflashovi či Edwardovi. „Ty jsi tady nebyl sám, jak vidím...“

Whipflash dělal jakoby nic, občas totiž viděl podobné stíny. „Taky je vidíš? Myslím si, že je to z toho, jak mi tenhle celý svět leze na mozek.“

Dívka zavrtěla hlavou. „Hrozivý zobák a Plíživá hrůza, o těch jsem četla v otcových poznámkách. Avšak ty, které mají podobu lidské postavy, ty umí vyvolat pouze sám Maxwell. Vlastní Codex umbra, neboli Knihu stínů... proč tady byl?“

Muž jí nevěnoval pozornost, aby o tom nemusel mluvit. Místo toho se soustředil na králíka, který se objevil. V tu ránu se ozval štěkot a zvířátko s kvičením cosi zatáhlo do křoví. Brzy se kolem nich vynořilo několik zvířat podobných psům, s šíleným výrazem v očích, pocuchanou srstí a uslintanými tlamami. Nejmohutnější z nich, zřejmě vůdce, měl srst rudou jako oheň - ten držel zabitého králíka. Všichni vrčeli, štěkali a chňapali po sobě navzájem čelistmi. Whipflash se vyděšeně podíval na Waldu. Místní vlci, kolik nepříjemností si s nimi už zažil!

„Pomůžu ti, když slíbíš, že mi nebudeš lhát,“ kladla si dívka podmínky.

Jemu nezbývalo, než přikývnout. „Do toho...“

Walda přišla k tomu rudému a pohladila ho po čenichu. Sebejistý výraz vůdce se náhle změnil na výraz malého štěněte, které se rádo mazlí. Mezitím, co ho hladila a drbala, mu z tlamy vytáhla mrtvého králíka a hodila jej Whipovi. Když měl vlk dost, zaštěkal na zbytek tlupy a všichni odběhli zpět do hlubokého lesa.

Muž spokojeně zvedl králíka a chtěl ho očistit, zůstal však ztuhle stát na místě. Před očima se mu vynořil pokroucený stín s hrozivou tlamou plnou ostrých zubů. Pomalu se blížil k němu.

„Ono... to na mě útočí!“ vyjekl.

Walda jej pohotově odtáhla stranou, zalovila v kapse kabátku a něco mu strčila do úst. Bylo to malé, kulaté a chutnalo sladce. „Sněz to, honem, mělo by ti to pomoct. To máš z toho, že z toho všeho kolem blouzníš... cukr na to pomáhá.“

Když dožvýkal, přikývl. „Už si drží odstup, za chvilku budou pryč docela.“ Postavil se. Ta chuť mu něco připomínala. Pak si vzpomněl; přesně takové karamely dělávala Charlotta.

„A teď s pravdou ven,“ vytrhla ho ze zamyšlení Walda. „Jinak ty vlky pořád můžu zavolat zpátky a budou mít hlad, vzhledem k tomu, že jsme jim sebrali první úlovek.“

„Sama to dobře víš... mluvil jsem s tvým otcem. Sháněl se po tobě.“

Zavrtěla hlavou. „Tomu nevěřím.“ Maxwell a hledat ji, to tak.

„Věř nebo ne, ale je to tak. Vypáčil jsem z něj, jak se odsud dá dostat...“ Odmlčel se, když viděl, že se Walda z jeho vyprávění akorát zachmuřila. „A také kde hledat tvoji matku,“ zdůraznil. Zbytek sdělení zamlčel.

Dívka se s ním zřejmě o takových věcech nechtěla bavit. „Tím východem myslel Dveře, předpokládám. A ty můžou být kdekoliv... kdekoliv v tomhle zatraceném světě.“ Dívala se před sebe téměř nepřítomným pohledem, až to jejího společníka vyděsilo.

„Waldo... tak... třeba... zkusíme jít na západ.“ Polkl. To bylo chabé. Možná v tom hrál nějakou roli i podivný pocit, jenž v něm dívka vyvolávala. Bylo to tím, že mu připomínala Charlie, nebo naopak Maxwella?

Podívala se na něj. „Co můžeme ztratit...“

Whipflash si povzdechl. Ještě naposledy se vrátil ke svému tábořišti, k velkému kameni aby vzal pytel, v němž po celou dobu hledání Charlie spával. Jak dlouho je to od doby, co spal doma ve své posteli?