Vítejte ve dračím světě

Část 1.

Chladný podzimní večer. U malého ohně rozdělaného na kraji lesa seděl hubený muž se světlými vlasy a modrýma očima. Třásl se zimou. Jeho rty unaveně opakovaly jedno a to samé slovo: „Charlie... Charlie...“

Mezitím o kus dál na kraji lesa dopadla na zem z ničeho nic mladá dívka. Oddechovala a třásla se. V oblaku černého kouře se u ní zhmotnila mužská postava - vysoká a štíhlá. Muž měl protáhlý obličej, korunovaný tmavýma očima a orlím nosem. Mohlo mu být něco přes čtyřicet let. Byl oblečen v tmavošedém, proužkovaném obleku zdobeném rudou růží a polobotkách. Uhladil si vlasy upravené pomádou.

„Řekni sbohem, mladá dámo. Je to tvůj osud,“ pronesl posměšně. Pohlédl směrem k zapadajícímu slunci. „Možná by sis měla najít něco k jídlu, než přijde noc... potom už tě může najít Ona.“ U nohou se mu znovu objevil onen černý kouř.

„Počkej - “ zavolala dívka a natáhla jeho směrem ruku, ale muž zmizel stejně jako se objevil.

Roztřeseně se postavila na nohy. Před sebou viděla les, jehož větve se pokojně kolébaly a šuměly ve vánku. Za ní začínala rozlehlá travnatá pláň. Po chvilce rozmýšlení došla k názoru, že to mezi stromy bude přece jen bezpečnější.

Aniž to tušila, blížila se k mužovu táboru. Ten při zvuku kroků vyskočil na nohy, vytáhl z kapsy dýku a rozběhl se tím směrem. „Charlie? Charlie!“ volal s hlasem plným naděje.

„-arlie,“ doneslo se k dívčiným uším. Zastavila se a překvapeně nadzvedla obočí, když se před ní vyčerpáním svalil na zem pohublý muž s pocuchanými světlými vlasy a několikadenním strništěm. Klekla si a otočila jej na záda. Někoho jí připomínal, ale vzpomínky na dobu, kdy ho vídávala, byly příliš matné. Povzdechla si zvedla jej do náruče. Ještě více se divila, když o kousek dál narazila na jeho tábor. Ve chvíli, kdy neznámého pokládala na zem a balila do svého kabátku, aby neprochladl, už spal.

Slunce zapadlo, na nebe vyšly hvězdy, tvořící neznámá souhvězdí. Dívka nespala. Přikládala do ohniště suché větvičky a trávu. Zadívala se na noční oblohu. Pojmenoval někdo ty hvězdy na nebi? Žije v tomhle neznámém světě vůbec ještě nějaká jiná lidská duše kromě jí a toho muže? Proč se dostala zrovna sem?

„Charlie... kde jsi...?“ ozvalo se vedle ní. To vedlo k další sérii otázek. Má s ní tenhle muž něco společného? Odkud zná jméno její matky? Znal ji osobně? A nebo to byla jiná Charlie, třeba jeho žena či dcera?

Nespala až do rána, protože vzhledem ke zvukům ozývajícím se ze tmy nechtěla nechat ohniště vyhasnout. Za úsvitu se muž probudil a upřel na ni své světle modré oči. Obezřetně ji pozoroval, mezitím co se přiblížil k velkému kameni poblíž ohniště. Snažil se jej odvalit, ale ani s ním nehnul. Zavrtěla hlavou a šla mu pomoct. Jak se ukázalo, pod kamenem se nacházel malý dolík, v němž si muž schovával zásoby. Vytáhle jeden kousek masa a jiný nabídl dívce, která ho vděčně přijala. „Děkuji.“

„Není zač.“ Muž sáhl do díry a zaklel. Byla prázdná.

„Ehm... jak se jmenuješ?“ zeptala se.

Zaváhal. „Whipflash...“

„Walda, těší mě,“ jemně se uklonilo děvče.

Ve Whipovi hrklo. Vytáhl z kapsy dýku a udělal krok zpět. „To jméno odněkud znám...“ náhle se otočil. Stál tam králík, oči upíraje na Waldu. Ani se nehnul, což znamenalo jeho brzký konec.

Teď nebo nikdy. Chytila muže a zeptala se jej. „Volal jsi jméno... Charlie? Pokud ano, odkud ji znáš?“

„Je to moje sestra, stačí ti to?“ odsekl Whipflash. Vydal se s králíkem zpět k ohništi.

Walda zamrkala. Zkusíme něco jiného. „Říká ti něco jméno Maxwell?“ Při vyslovení toho jména se otřásla.

Lovec se zarazil uprostřed pohybu. „Víš toho nějak moc.“

Černovláska se ušklíbla a založila si ruce na prsou. „Aby tak ne, vždyť právě kvůli němu jsem tady. Kdybych byla chlapec, mohlo být všechno, úplně všechno jinak. Mohla bych mít normální úplnou rodinu, přátele, všechno!" odmlčela se, jakoby sbírala odvahu dodat ještě něco. „Jsem jeho dcera.“

Whipflashe polil studený pot. Kolena se mu roztřásla. „Ne!“ vykřikl a znovu vytáhl svoji dýku. "Ne! To nejsi TY!" Srdce mu divoce bušilo.

Waldiny oči se podivně znepokojivým způsobem zableskly. „A kdo bych podle tebe měla být? Máš mě za poloviční monstrum, viď, přiznej si to! Děláš ho ze mě jen kvůli tomu, že jsem měla smůlu na normálního otce.“ Najednou zněla skoro ublíženě. Odvrátila se od něj.

Muž schoval hlavu do dlaní. Přistoupil k ní zezadu a položil jí ruku na rameno. „Waldo... promiň.“ Dívčino kývnutí hlavou znamenalo přijetí omluvy, otočila se zase na něj. „Jinak, co jsi říkala s tím, že jsi tady kvůli Maxwellovi?“

„Vyhnal mě sem.“

Whipovi zacukal koutek. „Víš co... je třeba najít dostatek topiva než přijde noc a také nějaké jídlo. Řekneš mi to později, až budeme v táboře.“

***

Již se téměř setmělo. Walda a Whipflash seděli u vesele praskajícího ohně. Nastal čas na vysvětlení dívčina příběhu.

„Tak povídej, proč tě Maxwell vystrnadil z domu,“ začal Whipflash a nastavil králíka nad oheň.

„Sama nevím proč. Od doby, co máma... zmizela, jsem byla povětšině odkázána sama na sebe, otec se o mě staral jenom když to bylo nezbytné. Ale poslední necelé dva měsíce se chová divně. Nevím, co dělá po nocích, kdy já ani nebývám doma. Noční Bristol je tak nádherný, jako dělaný na procházky...“

Její společník zavrtěl hlavou. „To není možné. Předtím byl úplně normální, ty i Charlie jste byly v dobrých rukou, to musíš pochopit.“ Nechtěl věřit tomu, že by mladý muž, milující manžel jeho sestry, byl schopen své rodině nějak ublížit. Vždycky byl tajemný, a Whipflash o jednom z jeho velkých tajemství věděl. Kdoví, kolik jich bylo.

Walda si povzdechla. „Já se obávám, že Maxwell chtěl mít nástupce, a k tomu mu byla Charlie akorát tak dobrá. Zavrhl mě, protože nejsem chlapec.“

Whipflash prozkoumal králíka a otočil jej. „Ale... možná si to všechno jen špatně vysvětluješ.“

„Kdepak, něco z toho mi sám potvrdil.“Když viděla Whipův nevěřícný pohled, zachmuřila se. „Řekl mi něco ve smyslu ‚Nemůžeš zůstat, měla jsi být syn‘.“

„Ah...“ zamumlal lovec. Náhle vytřeštil oči vedle sebe. Ze tmy se po zemi vyplížil černý stín v podobě ruky a než se ti dva nadáli, ohniště se zasyčením zhaslo a oni se ocitli v naprosté tmě.

V temnotě kolem nich bylo slyšet šepot. Nejhorší n tom bylo, že nepatřil ani jednomu nich.

„...zklamán životem...“

„...zavržená...“

„...nutnost...“

„...odpusť mi...“

„...spolu...“

„Co to je?“ ozval se Whipflash.

„Au!“ vykřikla dívka „Ono to kouše!“

Muž nahmatal křesací kámen a pohotově znovu rozdělal oheň. „Je to pryč,“ oddechl si.

„Sice nevím co, každopádně ta slova mi něco připomínala.“

Tím večerní rozruch nekončil. Později se ozval chrčivý řev a zanedlouho na světlo vpochodoval pavouk velikosti středního psa. Přišel k Waldě, kterou si prohlížel lesklýma očima bez zorniček. Whipflash, chystaje si dýku, pomalu vstal. Když to osminožec zpozoroval, poděšeně vypískl a schoval se za Waldu. Ta jej pohladila. Netvor se k ní přitulil, přičemž vydával mručivé zvuky.

„Co to má znamenat? Blázním, nebo tě ta chlupatá obluda má ráda?“ Tito přerostlí tvorové noci byli sice především mrchožrouti, ale pokud se rozzlobili, nebyli zrovna dvakrát příjemní.

Dívka dál vískala dlaní pavoukovu srst. “Možná proto mi otec říkával ‚Zaříkávačka monster‘.“

„Teď už spíš 'Promarněná šance...“ zabručel lovec a prohrábl si hustý porost mírně prošedivělých světlých vlasů. „Každopádně, budu potřebovat pavoučí hedvábí, blíží se zima.“

Pavouk, jakoby věděl, o čem se mluví, se dívce naposledy otřel o ruku, zaprskal na Whipa a odkráčel zpět.

„Nebyla by lepší srst savanových buvolů? Bude lépe hřát,“ navrhla Walda.

„Savanoví buvoli? O těch nic nevím.“

„Směrem na jih, na kraji lesa začíná.“ Zívla. „Každopádně... já jdu spát. Dobrou noc,“ zamumlala dívka a schoulila se do klubíčka. Whipflash ji brzy následoval. Kdyby se něco dělo, zase tak tvrdý spánek nemá.