Vítejte ve dračím světě

Kapitola 9. Smolný den

Černá oblaka se nebezpečně přibližovala k lodi. Během tří hodin, kdy byli Thor a Baldr příliš daleko, aby se vrátili, se celá obloha potáhla mraky.

„To nevypadá dobře, bratře.“ upozorňoval Baldr.

Thor, který se odjakživa bouřek a podobných rozmarů počasí nebál, zvedl hlavu od nahozeného rybářského prutu. „Z čeho máš pořád strach? Když ti bylo osm, dokázal jsi celkem dlouho odrážet útoky toho protivného gargoyla.“ podotkl s klidným výrazem ve tváři jeho bratr.

„Ale odehnat jsi ho musel ty.“ řekl Baldr.

V tu chvíli zaburácel hrom tak silně, až oba nadskočili. Zafoukal vítr a loď se nebezpečně zhoupla. Po obloze přeběhlo několik blesků. Z vody vyletěl podivný předmět a než stačil jeden z bratrů cokoliv udělat, udeřil Thora přímo do zátylku. Asgarďanovi se zatmělo před očma a dopadl se zaduněním na dřevěnou palubu Jitřní hvězdy.

Vzbudil jej bratrův křik: „Potápíme se, Thore, potápíme!“ Thor se prudce posadil. Hlava mu třeštila, měl pocit, že se každou chvíli rozletí na tisíce kousků. Když se rozhlédl, oblohu křižovaly blesky, jaké by svým kladivem nikdy neudělal; na jeden by bylo třeba asi deset Thorů. „Ohromné. Čí je to práce?“ vzápětí se ale Jitřní hvězda zhoupla tak, že to s ním mrštilo až k hlavnímu stěžni.

Brzy se vedle něj ocitl i Baldr, jehož navíc spláchla větší vlna. „Jitřní hvězda klesá! Máme díru v boku a moře je hrozně rozbouřené! Tohle asi nepřežijem. Vsadím se, že Hel si už pro nás dva chystá místo ve své podzemní říši.“ zpanikařil Baldr.

Nyní si i Thor uvědomil vážnost situace. „Ah... co bude se Sif a dětmi?“ zašeptal zoufale.

„A Forseti bude svého otce znát jen z matčina vyprávění a pár portrétů,“ přidal se jeho bratr. „Jestli se neutopíme, najdou si nás mořští hadi a-“

Obrovská vlna se přelila přes loď a strhla společně s ní do hlubin i celou posádku.

***

Thor s Baldrem však nebyli zdaleka jediní, koho bouře postihla. O kus dál s ní zápolil i Christopher. Hustý déšť jej přinutil slétnout níž nad hladinu moře, takže mu tlapy i špičku ocasu smáčely vlny. Kromě toho se musel vyhýbat bleskům a vzdorovat silnému větru.

„Ani jsem neměl vylézat ven!“ zasyčel rozzlobeně. Pak se však chvíli zamyslel. „Jak se asi má ten asgarďan, jehož jsem zachránil ze spárů onoho hada? Určitě lépe než já.“

Zamyslet se uprostřed takového nečasu však byla hrubá chyba. Jeden blesk udeřil Chrise přímo mezi lopatky. Drakovi blesk neublíží, nejpříjemnější to také není. Blesk způsobil krátkou křeč - křídla se mu přitiskla pevně k tělu a nešlo s nimi hnout. Naneštěstí letěl tak nízko, že spadl přímo do rozbouřeného moře.

„Ještě tohle mi-ghrvrr...“ zabublal Chris. Ani nedokončil větu.

***

„Jak dlouho už letíme?“ zeptala se Katy.

„Mhm, nemám tušení... pět deset minut? Kdo ví, kde nás to vyplivne, drž se mě!“

Od chvíle, co je vtáhl Průchod, letěly černým tunelem. Radši se neodvažovaly zjišťovat, má-li nějaké okraje. Občas uviděly kousek jiného světa, ani jedna neměla ponětí, kde skončí. Vrátí se někdy vůbec? Uvidí ještě slunce, oblohu a zbytek své rodiny? Co rodiče řeknou, až se vrátí a jejich dcery nebudou k nalezení? Policie je těžko najde mimo svět lidí. Jediné, co měly sebou, byla stovky let stará kniha.

Po chvíli ticha uviděly před sebou světlo.

„Vypadá to, že konečně někde skončíme!“ oznámila Alice.

Když vyletěly z tunelu ven, situace nebyla zdaleka tak radostná jako předtím: jen zhruba třicet metrů čistého vzduchu prosyceného dešťovými kapkami je dělilo od nepříliš klidného moře.

„Alice, já se bojím!“ zašeptala Katy a křečovitě svírala sestřinu ruku.

„Já na tom nejsem o moc lépe. Zacpi si nos, ale nepouštěj mě!“ zakřičela Alice, zacpala si vlastní a pevně semkla víčka k sobě.

Pak už nebylo nic, jen slaná mořská voda, šedá, rozbouřená a studená...

***

Naleos otevřel oči. Zvedl hlavu z pelíšku vytvořeného z dek a zadní tlapou odhrnul obal od sušenek. V žaludku mu nepříjemně kručelo. Kde jsou ta dvě lidská mláďata, která jej krmila a opečovávala? Nejdříve měl jednu z nich pojmout za kořist, ale pak je defacto zachránil. Zavětřil. Ve vzduchu ucítil magii určitého kouzla...

Průchod! Co když vtáhl Alici s Katy? Možná by je měl zachránit znova.

Podíval se na své křídlo, zavázáne obvazy a vystužené dlahou. Jednoduše to všechno strhal zuby a zahýbal s křídlem. Kosti sice trochu zapraskaly, ale jinak se zdálo být vše v pořádku.

Na otevření Průchodu potřebuje plný žaludek a maximání soustředění. Seběhl, tedy spíše seskákal dolů po schodech a vydal se do kuchyně. Gargoylové jsou inteligentní tvorové, proto mu nezabralo moc dlouho přijít na to, jak se dostat do kredence. Jednoduše ke kuchyňské lince pod ní přisunul nejbližší židli. Pak na ni vylezl, postavil se na zadní nohy a otevřít skříňku zas tak těžké nebylo. Našel ty dobré čokoládové sušenky, vločky, oříšky a sušené cosi.

Po spořádání toho všeho se odebral na střechu. Zavřel oči. Aby otevřel Průchod, musí se tvor jako on usilovně soustředit. Cítil, jak kolem něj proudí magická energie. Představil si, jak průchod vypadá a zapojil onu energii proudící kolem něj. Po chvíli ucítil zvláštní tah. Otevřel oči. Přímo před nosem mu zel Průchod. Bez váhání do něj skočil a myslel přitom na to, kde chce skončit: v Asgardu, tam předpokládal, že jsou Alice a Katy, pokud v Průchodu myslely aspoň trochu na onu krásnou zem.

***

Sigyn pomalu scházela po kamenných schodech. Trym ji přestěhoval z kobky do jedné ze svých komnat. Mohla mít, co si přála. Stejně si však připadala jako vězeň a každou noc plakala. Dříve nebo později se z ní stane královna Utgardu a už nikdy neuvidí Lokiho. Stále doufala, že ji přijde zachránit.

Když se ocitla před jednou z velkých kobek, odemkla dveře a vstoupila.

Uvnitř ležela její dračí přítelkyně Leienna. Jakmile Sigyn vešla dovnitř, zvedla hlavu a nastražila uši. Asgarďanka se přitulila k jejímu boku a začala plakat.

„Leienno, co s námi bude? Co? Já nechci být jeho nevěsta. Kdy přijde Loki?! Já chci jen jeho!“ vzlykala.

Dračice začala svým jazykem olizovat horké slzy ze Sigyniny tváře. „Určitě nás přijde zachránit. Neboj se. Musíš tomu věřit.“

***

Bretios taktéž neměl zrovna nejlepší náladu. Z jednoho následníka je nemrtvý netvor, druhý mu utekl. A aby toho nebylo málo, má na starosti Chanadara. Od té doby, co zemřel Ingrion, už to nebyl ten houževnatý a zapálený učedník. Stal se z něj tichý, klidný a smutný chlapec. Bretios se choval podobně, když zastřelili jeho první družku, matku Drywia a Nalea.

„Pane?“ ozvalo se mu za ramenem.

Bretios se otočil. „Ano, Chanadare?“

„Máte dnes špatnou náladu.“ řekl učedník opatrně.

„Spíš výčitky svědomí. Jeden syn je defacto mrtvý, o druhém nic nevím. Co když ho Drywios zabil. Mluvil o tom.“ zoufal si král gargoylů.

„Ale třeba taky žije. A vrátí se.“ zašeptal Chanadar.

„Bojím se, že ne. Naleos byl vždy... jiný. Citlivější, bojácnější. A já jej nechápal. Dával jsem přednost Drywiovi, protože byl následník trůnu podle mého gusta. Naleovi se věnovala jeho matka. Zemřela, když byl ještě hodně malý. Musel si připadat hrozně opuštěný. Je pravda, že Drywios byl odjakživa tak trochu surovec. Nechtěl jsem si to připustit. Teď však vím, jaký je. Jeho duše je černá jako obsidián. Nalee, kde jsi? Táta na tebe čeká.“ Bretios vypadal, že se každou chvíli rozpláče.

V tu chvíli přiběhla do místnosti služka. „Máte malého prince!“ zvolala radostně.

Bretiovy oči se trochu rozzářily. „Počkej tady, Chanadare.“ Následoval ji nahoru po schodech až do místnosti na konci jedné z chodeb.

V hnízdě ze zvířecích kožešin ležela Essytia a olizovala maličké gargoylí mláďátko.

Bretios přišel blíž. Nejprve si mládě zkoumavě prohlédl ze všech stran. Když se svým čenichem dotkl jeho, překvapeně vykviklo. „Už víš, jak se bude jmenovat?“ zeptal se Essytie.

„Nyrios. Náš malý Nyrios.“ odpověděla mu. Vypadala unaveně, ale oči jí zářily štěstím. „Pohlídal bys mi ho na chvíli? Potřebuji si odpočinout.“ Položila si hlavu mezi tlapy a usnula.

Pohled krále gargoylů zklouzl z jeho družky na Nyria. V jeho světle modrých očích viděl jiskru nezbednosti. Tělíčko měl tříslově hnědé, stejně jako všechna mláďata gargoylů. Až dospěje, bude šedý. Jaký odstín šedé bude mít, to rozhodne osud. Uši a tlapky se zdály velké vůči tělu. Křidýlka měl naopak roztomile malinká. Zavrtěl na tatínka ocáskem a snažil se vyškrábat přes okraj hnízda. Když si uvědomil, že to asi nepůjde, aspoň se Bretiovi snažil olíznout nos.

Král se ještě jednou podíval do jeho očí. Kdo je ještě má světle modré? Naleos.

„Veličenstvo?“ ozvalo se.

Bretios sebou leknutím trhl. „Chanadare! Plížíš se jako duch. Vyděsil jsi mě.“

Nosferatu pohlédl na Nyria. Nyrios mu pohled opětoval a polekaně kvikl, když jej Chanadar pohladil po hlavičce. „Pšššt, to jsem jenom já. Tvůj tatínek mě zná, víš? Ty jsi krásný... máš hezká očička, a křidýlka a ocásek...“ šeptal k němu.

Teď Bretios opravdu nevěděl, jakou má náladu. Na jedné straně nic neví o Naleovi, ale narodil se Nyrios. Proč se všechno musí vždycky tak zkomplikovat?!

***

Christopher zjistil, že leží na zádech, což draci nemají moc rádi. Převalil se. Křídla doteď svíraná křečí prudce odstřelila od sebe a rozevřela se jako dva deštníky. Mladý drak zabručel a složil si je na záda.

Rozhlédl se. Před ním bylo moře a doleva i doprava se táhla písečná pláž. Když se ohlédl za sebe, uviděl džungli. Samé vysoké stromy a husté kapradí.

Zavětřil. Ucítil spoustu příjemných vůní – ovoce, dřevo, zvířata... ale byl mezi nimi i jeden nepříjemný odér. Když jej udeřil do nosu, Christopher vylekaně nadskočil a zaklel bolestí. Zvedl pravou přední tlapu. Měl v ní zapíchané něco, co vypadalo jako úlomky kamene.

Když je vytáhl, zjistil, že to jsou oštěpy. A pěkně velké oštěpy. Takže proto ten pach! Teď už se opravdu začínal bát. Byl to totiž pach metamorfních gargoylů.

Tito gargoylové se od svých příbuzných liší tím, že se dokážou měnit v humanoida s ostrými zuby, ocasy a dračími křídly na zádech. Na hlavě mají dokonce malé rohy. Dva metry je u nich běžná velikost a jednomu dokážou pěkně zavařit, čím jich je více, tím horší jsou následky.

Ne že by Christopher byl nějaký strašpytel, ale k plné velikosti mu chybělo ještě dva a půl metru. Navíc pach napovídal, že jich bude celá tlupa.

„To se mi něco zase povedlo, zdrhám! Nejdřív se jdu proletět v bouřce, pak spadnu do moře a když už se dostanu na břeh, zjistím, že se poblíž potlouká tlupa metamorfních gargoylů!“ vrčel Chris a pádil doprava po pláži, co nejdál od toho odéru. Srdce mu divoce bušilo, po zádech mu přebíhal mráz. Asi po pětistech metrech se zastavil.

„Počkat, proč utíkám, vždyť mám křídla! Podívám se z výšky.“ zavrtěl hlavou. Poté se vznesl do vzduchu.

***

„Ojojoj, tady se někomu dnes nedaří!“ zavýskl Trym a odvrátil pohled od Zrcadla sta pohledů. Bylo to kouzelné zrcadlo, pomocí něhož mohl pozorovat své nepřátele, aniž by o tom měli potuchy.

„Skutečně?“ otázal se Daroos. „Potom nám teda Inazabell hraje do karet. Vyvolal pěknou bouřku.“

„Hromovládce a jeho bratr skončili pod mořem! A ta dvě protivná lidská mláďata taktéž.“ radoval se král obrů.

Do místnosti vešel Kronn. Na tváři měl poněkud nervózní výraz. „Veličenstvo? Být vámi, tak moc se neraduji.“

„Jakto, můj pobočníku?“ nechápal Trym.

„Společně s Hromovládcem a Statečným skončil pod mořem i Šibal Loki. Je nezvěstný.“ vypotil ze sebe.

Trym měl náhle po náladě. Prudce udeřil pěstí do stolu a začal nadávat.

Daroos se naklonil ke Kronnovi a zašeptal: „Nikdy se neraduj předčasně. Jako bych to svým dětem neopakoval denodenně.“

Nakonec to nebyl úplně šťastný den ani pro krále obrů.

***

Konec 9. části