Vítejte ve dračím světě

Kapitola 8. Dobrodružství nečeká!

Alici zazvonil telefon. Zvedla jej, letmo se podívala na displej a přijala hovor.

„Jé, ahoj mami. Ne, nevzbudila jsi nás. Ano, babička tady včera byla a koláč se povedl.“ odpovídala Alice do telefonu. Ještě chvíli poslouchala matku, co říkala o nových archeologických objevech, o nichž psala články do novin. Pak zavěsila. Náhle Alice uslyšela ránu odněkud zvenku. Znělo to, jako by dopadl na zahradu meteorit.

Když přišla dozadu, seděl tam pod velkou jabloní už dobře známý světlovlasý asgarďan. Vedle něj ležela kniha a něco bručel.

„To snad není možné! Proč zrovna já? A jestli je to žert, tak pěkně hloupý.“

„Buď zdráv! Pročpak Hromovládce hromuje? Ztratil snad kladivo?“ pozdravila jej vesele Alice, doufaje, že ho aspoň trochu rozveselí.

Thor povytáhl obočí. „Kdepak. Své kladivo nemůžu nikdy ztratit. Stalo se něco, co může znamenat ještě hodně nepříjemností. Když jsem byl na cestě k Duhovému mostu, otevřela se pode mnou díra a já se propadl přímo tady.“ pokračoval Thor a promnul si obličej. „Naposledy se Průchody tvořily, když obři hodili Srdce na zem a my upadli na tisíce let do toho podivného spánku.“

Mezitím přiběhla na zahradu Katy. „Zdravím.“ usmála se, ale když viděla Thorův výraz, i jí se úsměv vytratil. „To je zlé.“ zamumlala, když jí Alice vysvětlila situaci.

„K čemupak je vlastně tato kniha?“ přerušila ticho Alice.

„To je Smrtelníkův průvodce světem Asgardu a jiných Světů. V Asgardu existuje pouze několik svazků. Je to nesmírně cenná kniha, neboť je v ní napsáno, jak mají Zasvěcení přežít v našich světech.“ řekl Thor a poklepal prstem na vazbu knihy.

„Zasvěcení?“ povytáhly sestry obočí, jako by byly jedna a tatáž bytost.

„Pamatujete si, jak jsme vám dali pít z toho stříbrného poháru? Tím proběhlo Zasvěcení. Jak jsem už říkal, vstoupí-li smrtelník do našeho světa, zůstane mu odkryt již navždy.“ vysvětloval Thor a jemně přitom oprašoval knihu.

„Chceš tím říct, že nám to nějak pomůže, aby si z nás neudělali gargoylové svačinku?“ nechápala Katy.

„Je v ní psáno vše, co potřebujete minimálně o Asgardu, Niflheimu a Utgardu vědět, abyste přežily.“ Thor se uvelebil na trávě, Alice a Katy si sedly vedle něj a on jim vše postupně ukazoval.

„Myslím, že ten plán je dokonalý. Jen se musíte dobře připravit, Výsosti.“ zakýval hlavou Kronn. Seděl s Trymem a Tanerethy za velkým stolem z obsidiánu.

Z Daroose mu běhal mráz po zádech a ani Ialaryn nebyl zrovna nejpříjemnější chlapík. Navíc byli oba dva strašně marniví, jako všichni Tanerethové.

A aby toho nebylo málo, přidal se k nim ten nemrtvý gargoyl jakžesetojmenuje... Drywios! Ten podřimoval pod stolem, i když Kronn pochyboval, že spí – vždyť byl mrtvý.

Poslední Tanerethský král právě leštil svoji zbroj ze vzácného černého kovu těženého v hlubinách podzemí. Brnění bylo elegantní a lehké, posázené krvavými rubíny a stříbrnými perlami. Bílé vlasy měl zčesané do ohonu. Zvedl hlavu. „Takže Inazabell? Výborný nápad, ale pokud se vám vymkne z rukou, ani vy to nemusíte přežít.“ upozorňoval. Sám učil své děti temnou magii a věděl, jak dokáže být nebezpečná. Škoda, že jeho žena i s nimi uprchla čtrnáct dní předtím, než bylo celé impérium zničeno – minimálně z jeho nejstaršího syna by byl dobrý král. Myslel, že se svými nejvěrnějšími rytíři a služebníky si vystačí sám. Ale Azelth byl mocný. Až moc.

Ialaryn si ten den pamatoval, jako by to bylo včera...

Jeho král seděl na trůně z černého mramoru, děděném z generace na generaci. Uvnitř trunního sálu bylo kromě nich dvou ještě několik rytířů, dvorní mág, alchymista. Pak ještě Daniel, ten slabomyslný démon, písař a knihovník zároveň. Daroos zrova pořádal zasedání. Ialaryn po pravici, jakožto jeho zástupce. Byl ve funkci teprve několik dní, nahrazoval svého zesnulého otce. Král mluvil o důležitých věcech, písař vše zapisoval na papír. Ialaryn pozorně poslouchal, tak, jak mu radil otec. Šlechtici oděni v brnění vypadali nesmírně znuděně a buď si leštili zbroj či jinak se upravovali, nebo usrkávali nápoje ze svých číší.

Náhle to přišlo. Zem se začala třást. Všechny číše byly v tu ránu rozlité. Sloupy podpírající strop praskaly, rozlamovaly a bortily se. Něco zadunělo a po stropě se šíříly praskliny. Do místnosti se propadl veliký zalto-stříbrný drak. Azelth. Všechno bylo strašně rychlé... o pět minut později se Ialaryn, celý zakrvavený a špinavý, krčil v koutě. Všude kolem něj se válely hromádky popela, které zbyly z Daroose a zbytku. Nad ním se tyčil dvanáctimetrový drak. Mladý Tanereth se připravil na upečení zaživa. Místo toho však Azelth zvedl jednu obrovskou tlapou a prudce do něj udeřil. Ialaryn padl na zem. Před očima se mu rozšiřovaly černé skvrny. Zavřel je, aby neviděl, jak umírá. Pak už nebylo nic, jen říše mrtvých...

„Veličenstvo?“ otázal se Tanereth směrem k Daroosovi.

Král na chvíli přestal leštit své brnění. „Prosím, můj pobočníku?“

„Je ten Azelthův potomek skutečně pod drnem?“ Nebyl si jist tím, jestli šíp Deimose skutečně zabil. Všichni Azelthovi potomci měli tuhý kořínek, stejně jako on sám.

„Chtěl bych vidět draka, který přežil ránu drakobijeckým šípem do hlavy,“ ušklíbl se Daroos. Neměl rád, když o něm někdo pochyboval.

„Jak víte, že jej trefil zrovna tam?“

Bylo něco k poledni. Loki si to razil směrem k Sigynině domečku, neboť měli domluvenou schůzku. Fenri šel za ním, kvůli couvajícímu měsíci trochu menší než obvykle. Během čtvrt hodiny dorazilo duo k chaloupce s doškovou střechou. Zdi byly ze světle šedého kamene. Loki zaklepal. Nikdo neotevřel. Ani podruhé nic. Opatrně otevřel dveře a tam – ó hrůzo – spatřil úplnou spoušť. Stůl i židle byly převrhnuté, nádobí roztříštěné na tisíce střepů. Některá okna byla důkladně vysklena a vůbec celý domek vypadal, jakoby se skrz něj prohnalo tornádo. Loki zděšením téměř přestal dýchat. Jeho oko zaostřilo papír ležící na stole. Zvedl jej a četl.

Šibale Loki,

Tvojí milovanou Sigyn a její dračí kamarádku jsme unesli za hranice této země. Nyní dlí v jedné z kobek pevnosti Ledového ostří. Chceš-li ji získat zpět, přijď si pro ni! Uvidíme, kolik hrdinské krve se v tobě skrývá, ty jeden prachsprostý bastarde.

Trym, král Utgardu a Severních ostrovů.

Když dočetl, musel se na to posadit. Unesli mu jeho dívku. Asi jediného, kdo kromě Fenriho rozuměl jeho trápení. Musí ji získat zpět, přece Sigyn nenechá v rukou nějakého bezcitného a chladnokrevného obra! Ale jak to udělat...? Naděje svitla, když si vzpomněl, že Thor a Baldr vyrážejí na výpravu za záchranou Týra a Heimdalla – ty dva taky vězní v pevnosti Ledového ostří, jak Odin vyčetl z map. Teď už jen stačí nepozorovaně se vplížit na palubu a záchranná akce může začít.

„Ano...“ řekl odhodlaně Loki a zaťal pravačku v pěst. Levou přitom podrbal Fenriho za ušima.

Meč v koženém pouzdře vzrušeně zavibroval, jakoby plně souhlasil s rozhodnutím svého nového pána.

Démon Daniel se nevyspal. Celou noc jej sužovaly hrozivé noční můry o jeho (naštěstí) bývalém pánovi. Jeho hluboký hlas mu neustále zněl v hlavě. Byl jsem tehdy mladý a hloupý, když jsem k němu nastoupil do služby, říkal si. Znovu se k němu vrátit rozhodně nechtěl. Vydal se z Podzemních říší hledat štěstí na vlastní pěst a taky ho najde. V dálce uviděl onen hřeben, o němž četl v několika knihách. Říkalo se mu Velehřbet. Údajně byl stvořen Ygdrasilem, stromem světa, v den, kdy šel Inazabell Avaradurovi po krku. Byl přirozenou hranicí mezi Asgardem a Utgardem. Ani zde nebyla zima, protože se Daniel nacházel na takzvaném Území nikoho. Byl to pruh země, kde v zimě i v létě byla stále příjemná teplota. Sahal asi půl kilometru za každou stranu hřbetu. Východ z Podzemních říší ležel taktéž v tomto pásmu, samotné říše se však nerovnoměrně rozprostíraly pod Asgardem, Utgardem a mořem. I když za Velehřbetem ležela pro Daniela země zaslíbená, nebude snadné se tam dostat. Jediná pozemní cesta vedla Prokletým průsmykem, odedávna smrtelně nebezpečným místem. Aspoň podle historek. Údajně tam žijí magií zmutovaní divocí draci. Rozsápou a sežerou každého nešťastníka, jenž jim přijde pod ruku.

„Nějak si už budu muset poradit.“ zamumlal démon a rázně vykročil směrem k jeho novému domovu.

Baldr se podíval na oblohu. Na obzoru byly vidět tmavé mraky. „Doufám, že nás ta bouřka nestihne.“

Thor, který právě dával do podpalubí lodi Jitřní hvězda poslední věci, mávl rukou. „To nějak zvládnem.“ Už brzy měli vyplout na záchrannou výpravu Heimdalla s Týrem a věřte mi, Thor nerad odkládal to, co mohl udělat hned.

Ti dva si vůbec nevšimli, že se do podpalubí někdo plíží. Byl to Loki. Počínal si velmi opatrně, protože kdyby na něj Thor či Baldr přišli, musel by zůstat doma. „Už jen kousek, už jen kousek, Fenri.“ říkal tiše směrem ke svému chlupatému příteli, nyní smrsknutému na velikost obyčejného pozemského vlka.

Vlk souhlasně zamručel a následoval Lokiho do podpalubí.

Uvniř bylo chladno, aby se nezkazilo jídlo. Oba výletníci se usadili mezi pytle a truhly s nejrůznějšími předměty potřebnými na výpravu – jídlo, teplé oblečení a nějaké zbraně.

Loki vytáhl z jedné truhly teplý plášť lemovaný kožešinou, zachumlal se do něj, přitáhl si k sobě Fenriho a čekal, až Jitřní hvězda vypluje na moře, rozhoupou ji vlny a on bude zase blíž své drahé Sigyn.

Hluboko pod povrchem bezútěšné, mrazivé a sněhem bílé krajiny Utgardu, Inazabell Bílý netrpělivě škrábal drápy do podlahy svého ledového vězení. Z nozder mu šla bílá pára, studená jako zimní vítr. Netrpělivě a zároveň vzrušeně švihal špičkou ocasu, pokrytou ostrými ostny. Černý jazyk se každou chvíli vymrštil z jeho dlouhých a úzkých čelistí. Cítil škodolibou radost z toho, že bude již brzy osvobozen on – král všech Utgardských králů. Ale ještě to chvíli potrvá. Tenké, černé zorničky těkaly sem a tam, vyhlížející zachránce. Pokusil se roztáhnout křídla, ale jen jimi zaškrábal o stěny jeskyně. Byla tak malá, že se v ní skoro nemohl hnout. Rozzlobeně roztáhl kožnatý límec na tvářích a zasyčel. Jak bych si jen mohl ukrátit čas, pomyslel si. Nějakou moc přece ještě mám. To, že jsem vzhůru, trochu narušilo Řád Světů. Asi udělám další Průchod. Chvíli sbíral magickou energii, již neměl mnoho a pak udeřil ocasem prudce do země. Celou jeskyní projela fialová vlna a zmizela kdovíkde.

Avaradur Zlatý se ve své jeskyni, kam si odešel na pár století zdřímnout, neklidně zavrtěl a prudce otevřel své fialové oči. „To snad ne.“ zašeptal do prázdna.

Podlaha domu se zatřásla. Ze stropu opadlo pár kousků omítky. Alice odskočila od poličky, leknutím upustila prachovku. Katy vystrčila hlavu ze své skříně, kde právě uklízela. „Alice, co se to děje?“ zeptala se vyděšeně své sestry, oči široké jako talíře.

Když se uprostřed pokoje otevřela obrovitá černá trhlina s fialovými okraji, obě hned pochopily: byl to Průchod, o němž mluvil Thor.

Vzápětí jakási neznámá síla začala obě vtahovat dovnitř. Tah se postupně zrychloval až byl takový, že Alice stihla jen popadnout Smrtelníkův průvodce světem Asgardu a jiných Světů.

„Co teď s náma bude?“ zašeptala Katy, když už byly téměř uvnitř.

„Inu, to vážně nevím,“ odpověděla Alice a chytila ji za ruku. „Ale víš, jak to je: Dobrodružství nečeká!“