Vítejte ve dračím světě

Kapitola 7. Pomsty a zima

Alice a Katy stanuly na útesu. Byla to však spíše velká studená skála a pod ní rozbouřené moře. Vlny vystřikovaly do výšky, vítr foukal a nad hlavou jim šlehaly blesky. Voda byla chladná a temná. Jeden blesk uhodil do skály, na níž stály, a ta se i s nimi zřítila do moře.

Probudily se na trávníku, svěžím a zeleném, přesně jako v Asgardu. Znovu ten strom. Byl to Ygdrasil. Jeho mohutné větve se náhle rozhýbaly, vzaly hroudu hlíny a za chvíli z ní byl vytvarován veliký drak. A pak druhý. Oba vyhlíželi vznešeně a mocně.

Z jedné větve odlétla oranžová jiskra. Jakmile se dotkla draků, hlína popraskala a rozpadla se. Draci ožili! Poté se svět proměnil v jeden velký vír...

Dva draci běželi po louce. Jeden byl žlutý a druhý světle béžový. Ten žlutý se zastavil, podíval se na oblohu a řekl tomu druhému:

„Inazabelle, podívej, žene se bouřka. Měli bychom jít domů, Ygdrasil o nás bude mít strach.“

Ten druhý však jen mávnul prackou a odpověděl, mezitím, co začalo pršet: „Zůstaňme ještě chvilku, Avaradure. Co by se nám mohlo stát?“

Ozvalo se zaburácení. Z jednoho mraku vystřelil obrovský blesk a zabodl se přímo do Inazabellova těla. Inazabell zařval a skácel se k zemi.

„Bratře! Jsi v pořádku? Prober se!“ křičel zoufale Avaradur a šťouchal do bratra špičkou ocasu.

Opět přišel vír. Zase seděly na útesu. Ale pod tímhle se nacházela propast tak hluboká, že na její dno nedohlédly. Vedle nich tvrdě dopadl Avaradur. Měl podřený čenich a na nohou několik modřin. Nad ním stanul Inazabell, ale už to nebyl ten krásný béžový drak. Jeho oči přízračně zářily a byl celý ledově bílý. I když bylo teplo, z tlamy mu šla mrazivá pára a v okruhu dvou metrů kolem jeho chodidel začala umírat tráva. Přitlačil bratrovu tvář k zemi a zasyčel:

„Tato země není pro nás dva dost velká!“

„Inazabelle!“ ozvalo se. „Velice jsi mne zklamal. Stvořil jsem vás, abyste společně se mnou utvářeli pavučinu života, ne aby jeden zničil druhého.“

Něco cvaklo, zatřásla se zem a dno propasti se začalo vyzvedávat až vyrostlo v horský hřbet.

Jakási síla odhodila Inazabella za horský hřbet a Avaradura nechala na místě. Na Inazabellově straně se zem pokryla hrubou pokrývkou sněhu a ledu, obloha se zatáhla těžkými, šedivými mraky.

„Ještě jsem s tebou neskončil!“ zahulákal Inazabell na druhé straně.

Avaradur vstal. Kolem něj se seskupili... Asgarďané? Možná nějací jejich předchůdci. Každopádně jásali a volali drakovo jméno.

„Mhmmm... moc hezký sen...“ zamručela Alice a převalila se v posteli na druhý bok.

Proč? Proč zrovna já, říkal si pro sebe Arngrim, vrchní písař. Naříkal, protože se nešťastnou náhodou stal obětí nepovedeného kouzla, jež z něj dělalo stvůru, něco mezi vlkem a asgarďanem. Místo obvyklých sto osmdesáti centimetrů teď měřil dva metry pětadvacet. Tělo měl porostlé rudohnědou srstí, místo nehtů drápy a byl nucen chodit po prstech. Hlava byla již zcela vlčí, ale nádherná oříšková barva očí zůstala. Nyní seděl s nohama přes sebe ve své kanceláři. Oblečení tvořil oranžový plášť vrchního písaře a kalhoty, ze kterých teď měl potrhané šortky. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupil jeho syn Floki, jediné, co jej ještě těšilo.

„Copak jsi našel, můj synu? A proč máš tak smutný výraz?“ zeptal se Arngrim a pocuchal synovi vlasy.

„Zklamu tě, otče. Sice se nezměníš úplně ve vlka, ale toto kouzlo je nezvratné. Myslím, že jsi do té Komory pramagie neměl chodit. Zůstaneš již nadále v této podobě.“ odpověděl smutně Floki.

Arngrim k sobě přitiskl svého syna. „Co se dá dělat. Musím se s tím smířit. Snad nedopadnu jako někteří jiní, z nichž se staly vlčí bestie běhající po lesích a pojídající pocestné. Víš alespoň, o jaké kouzlo se jedná?“

Floki zvedl hlavu a zalistoval v knize, již si nesl v podpaží. „Jedná se o starobylé kouzlo čaroděje Hrundirra. Chtěl vytvořit armádu takzvaných vlčích mužů a ovládout jednu oblast starobylého Asgardu. Je to zhruba tři staletí zpátky. Naštěstí byl včas odhalen, ale jeho kouzlo přežilo i ta léta.“

„A jak se zdá, měli jsme jej uložené v Komoře pramagie.“ vzdychl jeho otec.

Bretios byl oděn ve sváteční helmě. Podobala se křižácké, ale bez nosního chrániče a s dírami pro rohy. Zezadu ji s černým nákrčníkem spojovalo pět opálových řetízků. K nákrčníku byl ještě připevněn drahokam a to vše bylo dokonale vyleštěno. Král gargoylů v ní vypadal skutečně majestátně. Očekával dnes návštěvu, a sice vůdce jednoho upířího klanu, Chanadarova otce.

Dvoukřídlými dveřmi vstoupil Ingrion se synem v závěsu.

„Buď zdráv.“ zasyčel upíří vůdce chladně a v očích se mu rozzlobeně zablýsklo.

Bretios se otočil. Jak bylo u gargoylů zvykem, hostitel a host se navzájem uklonili. „O čem důležitém jsi chtěl mluvit, starý příteli? Splnil Chanadar svou misi?“ začal král gargoylů opatrně.

„Právě naopak. Nesplnil ji a přišel přitom o špičáky, i když ty mu za pár dní dorostou.“ vrčel Ingrion a ukázal na sklíčeného syna. „Ty dvě jsou stále naživu! Uvědom si, že způsobily smrt tvého staršího syna!“

Bretios vzhledem k rozhořčení Ingriona doteď zachovával klid. Když posledně řval, utekl mu Naleos. „Jak je to možné? Vládnou snad ty dvě smrtelnice magickou silou?“ říkal, ale hlas se mu už trochu chvěl.

„Thor.“ zašeptal jeho přítel. „Thor Hromovládce se vrátil a s ním nejspíš i zbytek asgarďanů!“

Dveře se rozletěly a jedno křídlo téměř vypadlo z pantů. Stál tam gargoyl v poněkud špatné a zuřivé náladě. I přes všechny rány, zbytky hlíny, vykloubené křídlo a podivnou loudavou chůzi v něm Bretios poznal vlastního syna.

Drywios se pokusil zasmát, ale více než čemukoliv jinému se to podobalo vrzání pružiny v matraci, dlouhé a táhlé.

Chanadar zařval a zacpával si uši.

Následník Yerurnského trůnu náhle provedl mohutný skok, přišpendlil Ingriona k zemi a než stačil kdokoliv zareagovat, gargoylímu princi vyšlehl z tlamy modrý paprsek. Modrá smrt - smrtící kouzlo, kterou používají gargoylové jen v nejvyšší nouzi. Poté se Drywios otočil ke svému otci a zachroptil. „Není první, ani poslední. Příště to můžeš být ty, Chanadar, nebo Naleos.“

Jakmile zmizel ve dveřích, Bretios se podíval směrem k šokovanému Chanadarovi. Mladý upír se třásl, ruce položené na svém otci a potichu šeptal „Neodcházej... co si bez tebe počnu... jsem ještě mladý... a co když mě ten šílenec Drywios zabije...“ Ale Ingrion stále bez hnutí ležel na podlaze.

„Tomu už nikdo nepomůže, chlapče. Maximálně tvému otci prokázat poslední službu a důstojně jej pochovat, jak se na klanového vůdce sluší.“ řekl král gargoylů a chytil sirotka kolem ramen. „A co se korunovace a vlády týče, s tím ti rád pomůžu.“

„Ajajaj, vypadá to, že budeme mít vojenské cvičení.“ řekla Alice když s Katy uslyšely známé cvakání podpatků.

„Ale co uděláme s ním?“ Katy vrhla pohled na Nalea. V noci se jim nastěhoval do pokoje. Nyní spokojeně pochrupoval v pelíšku vytvořeném z hromady tenkých přikrývek a v tlapách přitom svíral obal od čokoládových sušenek.

„Holt budeme muset doufat, že zůstane zalez- “

„Alice, Kateřino!! Kde zase jste?!“

Bohužel musely sejít dolů po schodech. Stála tam osoba, kterou znaly až moc dobře. Jejich otec se jí dokonce i trochu bál. Byla to babička Jana. Štíhlá dáma s vystouplými lícními kostmi a bílými vlasy pečlivě svázanými do drdolu vzbuzovala respekt.

„Hm... ahoj babi.“ pozdravily dívky rozpačitě.

„Buďte zdrávy.“ odpověděla pevně babička a přistrčila k nim blíže plastovou krabičku ležící na stole. „Tady máte koláč. A povězte mi, jak se vlastně máte? A co taťka, nedělá hlouposti, když tady nejsem?“

Alice i Katy si oddechly. Babička měla dnes naštěstí dobrou náladu.

Po dlouhé době zase venku, říkal si Daniel. Sluneční paprsky jej hřály na kůži, jemný vánek mu čechral vlasy. Všechno kolem bylo tak... barevné! Ta tráva, ty květiny, ti ptáci... zkrátka úžasné. Démon se zhluboka nadechl a slastně zabručel, když čerstvý vzduch provětral jeho plíce. Ohlédl se za sebe. Východ z Podzemních říší čpěl temnotou a šel z něj divný chlad. Daniel naposledy zasyčel směrem k tomuto prokletému místu a znovu se vydal na cestu. Kdo ví, co jej ještě čeká!

Deimos se usilovně soustředil. Musí to fungovat... musí. Upíral zrak na zlaté trny na svém ocase. Hlas v drakově podvědomí tiše šeptal:

„Jsi Azelthův potomek. Ty to zvládneš!“

Na Deimosově ocase se objevilo pár zlatých jisker. Od tlap mu prostupovala vlna tepla, šíříce se po celém těle. Po chvíli ocas zářil. Deimos se soustředil ještě usilovněji. Pak však záře i teplo s ní spojené zmizelo.

Deimos to nezvládl.

„Neboj se mě, krásko, já ti neublížím.“ šeptal Trym k Sigyn, která měla ruce v okovech.

Snažila se ucuknout před obrovou rukou, která se dotýkala její tváře. Byla studená. Nelíbilo se jí nic z toho, co se během posledních pár hodin stalo. Unesli ji, spoutali, a teď si ji ohlíží král obrů.

„Jsi krásná. Líbíš se mi. Víš vůbec, proč jsi tady, v mém paláci?“ zašeptal Trym. „Protože jen ty můžeš donutit toho bastarda Lokiho, aby přišel sem! Tenhle bastard má totiž docela velkou moc. A pak, až se ho zbavím, proměním tě v Utgarďanku, staneš se mou ženou, a dáš mi syna, následníka trůnu.“ odpověděl král obrů a ještě jednou si vyděšenou dívku pořádně prohlédl. Dokonalá nevěsta.

Sigyn se však nechtěla stát obryní, ani Trymovou nevěstou. Myslela na jiného. Na někoho s krásnýma modrýma očima, havraními vlasy a úsměvem na tváři. Na chlapce, kterého všude doprovází obrovitý vlk. Myslela na Lokiho.

Jsem Inazabell. Jeden ze dvou nejmocnějších tvorů, kteří kdy kráčeli světy. Inazabell, krásný, krutý, chladný a mrazivý. Inazabell, stvořen Stromem světa a zasažen bleskem temnoty. Stovky let spím v hluboké ledové jeskyni, ležím tiše jako čerstvě napadaný sníh. Je to již dlouho, co mi v uších znělo kvílení větru a nad sebou jsem viděl oblohu šedivou jako ta nejšedivější myš. Ale brzy se to změní. Já to vím. Veledraci takové věci cítí. Škrábu svými tyrkysovými drápy do ledové podlahy a zanechávám v ní hluboké brázdy. Pomalinku si protahuji křídla, abych se vznesl vstříc obloze, až přijde čas. Už brzy budu volný. Pak teprve světy poznají, co je to pořádná zima.