Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Akrianna: Srdce Asgardu: 6. Pár zvláštních věcí

próza, 08.02.2012

Kapitola 6. Pár zvláštních věcí


Jezero M'garum. Starobylé, křišťálově čisté. Obklopují jej mohutné hory a les se spoustou zvěře a divokých plodin. Deimos odpočíval u vchodu jeskyně té nejvyšší. Rozhlížel se po okolí, byl zde na lovu, slavil úspěch. Mezi ovocem bylo i nějaké maso, ale draci jeho druhu jsou spíše býložraví. Veliká taška, jejíž pás jej omotával, byla nacpaná k prasknutí. Roztáhl křídla, vznesl se nahoru a poté se pustil střemhlav tak nízko, že tlapama brázdil hladinu jezera. Brzy zase vystoupal do normální výšky. Uplynula chvíle a vznášel se těsně nad středem vodní plochy. Náhle mu něco prosvištělo kolem levého ucha a jeho fialové oči zaostřily hnědou čmouhu, která se zřítila do jezera. Znova něco zasvištělo. Deimos uhnul – ale né! Čmouha přetrhla popruh tašky a než jí stačil zachytit, spadla a zmizela v hlubinách jezera. Jeho uši uslyšely další svištění. Otočil hlavu a oči se mu strachem rozšířily. Rychlostí blesku k němu letěl drakobijecký šíp typu kostilam. Jeden z těch šípů, které mají tvrdší hrot a slouží k lámaní kostí. Než mohl cokoliv udělat, stalo se to. Ozvala se rána, křupnutí kosti a bolestné zařvání. Střela pronikla křídelní paží, zlomila kost a už tam zůstala. Drak znovu zařval; ztrácel výšku a padal za taškou do jezera. Třpytící se hladina se stále blížila víc a víc, až přišel poslední metr a Deimos se po krk zanořil do studené vody...


„Kdo se opovážil zabít následníka trůnu?!“ Král gargoylů byl velmi rozzloben. Právě se dozvěděl, že Drywios, jeho starší syn, zemřel. Má sice ještě Naleose, ale ten se na krále nehodí tolik, jako jeho starší bratr. Nyní Bretios seděl na kamenném trůně v Yerurně. Byla to obrovská skála s komplexem jeskyní. Pokud jste vstoupili dovnitř, octili jste se ve sféře stejného jména. „Chci vědět, jak to bylo, hned, ať můžu toho, kdo za to může potrestat!“ řval dál Bretios.

„To bylo takhle: Hodovali jsme, pak jsme tam uviděli dvě lidská mláďata a šli jsme je ulovit. Potom se tam objevil takový rudý drak a když letěl, trefil Drywa ostny na ocase a on pak na následky zranění a pádu zemřel. Zahrabal jsem jeho tělo a pospíchal za tebou, otče.“ odpověděl Naleos, mezitím co mu Essytia, králova současná družka, ošetřovala ránu na hřbetě a na stehně. Ani jej úplně neminuly Deimosovy ostny.

„Chanadare!“ zavolal jeho otec.

Rozevřely se dveře a dovnitř elegantně vstoupil tvor pocházející z rasy, která je nechvalně známá zabíjením lidí. Špičaté uši, tmavá kůže, oranžové oči a tesáky, které jsou dobře vidět při úsměvu. Nosferatu. Chanadar byl syn vůdce jednoho klanu, který žil na hranicích Yerurny.

Vstoupil do místnosti, zašustil jeho plášť a náhrdelník zlověstně zachřestil.

„Volal jste mě, vaše Veličenstvo?“ Kankarn byl dán svým otcem do Bretiových služeb jako učedník, neboť on jednou převezme vládu nad klanem.

„Mám pro tebe jeden úkol.“ a řekl nosferatovi o Drywiovi a o pomstě. „Stačí, když se dostaneš do jejich domu a pak si s nimi udělej co chceš.“

Naleos se mezitím vytratil. Nemusel jejich rozhovor slyšet celý, aby mu došlo, o co jde. V hlavě mu začaly vířit otázky, které by nejspíš normálního gargoyla nenapadly. Ale Naleose ano; jeho matku vychovali lidé a proto lidem nikdy neubližovala a zdržovala se často v jejich blízkosti, což se jí stalo osudným. Jednoho dne jí zastřelil syn dívky, která jí vychovala. Z prostého strachu. Naleos přesto nevěřil, že jsou všichni lidé zlí. Tiše se přemístil do světa lidí, vylezl na jednu střechu. Na zahradě si hrály dvě malé děti. Naleos se uvelebil u komína a fascinovaně sledoval jejich hry. Z domu vyšla nějaká žena, nejspíš jejich matka a přinesla tác s obloženými chleby. Naleos se podíval za sebe. Slunce zapadalo, nadcházela noc. V tuto dobu bylo venku živo více, než byste si mysleli. Ze střech slézali chrliči, menší příbuzní gargoylů. Ulicemi se plížily noční hvězdy – obrovití černí leopardi, kteří měli na srsti kresbu noční oblohy. Když se neplížili ulicemi, vznášeli se asi dva metry nad zemí. Všechna stvoření se ale musela stydět před opravdovým králem nocí – upírem nosferatu. Z nosferatů měli dokonce i leopardi nočních hvězd strach. Ulicí se právě jeden plížil a nejhorší bylo, že si to mířil přímo k Alici a Katy. Naleos jej zpozoroval. Musí zakročit, Chanadar nesmí těm dvěma ublížit. Přeskakoval proto střechy, srdce mu bilo strachem a v běhu ještě zachycoval pachové stopy. Do domu vlezl půdním okénkem a roztáhnout půdní schody už tak těžké nebylo. Pak stačilo jen počkat na chodbě vedoucích do pokoje dívek, až se přikrade Chanadar. Dorazil za chvíli. Na chodbě byla tma a jej nenapadlo nechat přejít oči na noční vidění. Najednou na něj něco ze tmy skočilo a porazilo na zem. Poznal Naleose.

„Ty zrádče! Vsaď se, že se to tvůj otec dozví! Pořád jsem mu říkal, že je na tobě něco zkaženého a moje tuchy se teď vyplnily!“ vřeštěl. Alice s Katy vyběhly na chodbu a uviděly dvě podivná stvoření zapletená do sebe.

„Rana, rana hai! Ma illo iti!“ řeklo jim stvoření s křídly.

Zdálo se jim to jako hatmatilka, ale pak obě nějak porozuměly slovům. Říkalo: „Utíkejte se schovat! Já ho zdržím!“

Holky utíkaly do koupelny. Alice Katy schovala do koše na prádlo a sama čekala, kdy se ten druhý přiřítí a nejspíš ji sežere.

S Naleosem to nevypadalo dobře, neboť se karty obrátily, nosferatu jej chytil za křídla a prohodil oknem...


Ulicí kolem domu Alice a Katy šel vysoký muž se světlými vlasy. Pouliční lampa osvětlovala jeho tvář s odvážným, ale dnes i smutným výrazem. U opasku se mu houpala zvláštní zbraň; kladivo. Nebylo tedy těžké uhodnout, kdo že se to vydal hledat ztraceného přítele. Byl to Thor. Pomalu obcháztel ulici a díval se, jestli někde mezi střechami nenaleze havarovaného Deimose. Už byl u domu Alice a Katy, když se jedno okno roztříštilo a nějaký tvor přistál přímo na něm. Hromovládce vyjekl, spatřil nad sebou zbitého gargoyla. Chtěl vytáhnout kladivo, ale on se mu snažil něco říct.

„Počkej... nebij Naleose, on hodný... Alice-Katy tam v nebezpečí... ty Thor, ty statečný a silný a tam nosferatu...“ zachroptěl Naelos a v bezvědomí mu hlava klesla na Thorovu hruď.

Hromovládce položil gargoyla na zahradu. Vylezl na žebřík, který byl ke zdi přistavený a prolezl rozbitým oknem.


Alice stanula tváří v tvář smrti. Právě hleděla do očí vrčícímu upírovi nosferatu, který se pořád přibližoval a cvakal tesáky. Katy byla v bezpečí koše s prádlem. Alice už cítila jeho studené pařáty na svém krku... ale nosferatu nekousl. Otevřela oči a viděla stvoření noci rozpláclé na dlaždičkách. Nad ním stál Thor a kolem levé ruky mu kroužily elektrické výboje. Upír se zvednul a než se Hromovládce nadál, nosferatu jej démonickou silou porazil na zem. Thor jen čekal, co se stane. Už cítil ty vražedné nástroje, ale zase nic. Namísto toho Chanadar vykřikl a pustil Thora.

„Haú, tentokrát jste vyhráli, ale pomsta bude sladká!“ zavrčel ještě naposledy, proskočil oknem a zmizel ve tmě.

„Co se mu stalo, že utekl?“ nechápala Katy, která se právě vyškrábala z koše na prádlo. Potom se ale podívala na zem a došlo jí to. V malé loužičce ležely dva špičaté tesáky. Nosferatu přišel o svůj lovecký nástroj.

Nezraněný Thor vstal a otřepal se.

„Měli bychom zajít pro toho chudáka, co proletěl oknem.“ řekl.

Když pak ukládal Thor zraněného gargoyla na pohovku v obýváku, tvor se náhle vzbudil a škubl sebou, když zjistil, jak vypadá. Jeho kůže byla poseta ranami. Co bylo horší, Naleos zjistil, že nemůže hýbat levým křídlem, protože to hrozně bolí.

Katy zašla pro lékarničku a Alice donesla nějaké jídlo. Od včerejška tam zbyl ještě kuřecí vývar. Sestry očistily Naleosovy rány dezinfekcí, obvázaly mu ty nejvážnější obvazy a ke zlomenému křídlu Alice sestrojila provizorní dláhu. Naleos snědl celou misku ohřátého vývaru a nyní spokojeně spal na pohovce. Katy si všimla, že Thor nemá ve tváři zrovna nejšťastnější výraz.

„Co se děje, Thore?“ zeptala se opatrně.

„Deimos se dnes nevrátil z lovu. Určitě se mu něco stalo.“

„A co by se mohlo stát dvanáctimetrovému drakovi?“ nechápala Alice.

„Bohužel, i takovému velkému tvorovi se něco může stát.“ vzdychl drakův přítel a prohrábl si světlé vlasy.

Gargoyl náhle začal křičet ze spaní ve své rodné řeči.

„Prosím, neopouštěj mě! Mami, ne, neodcházej...“ slyšely Alice a Katy v hlavě.

„Chudák, volá ze snu mámu.“ vzdychla Katy.

„Myslím, že byste se měly jít vyspat. Dobrou noc.“ kývnul Thor, z oka mu ukápla slza, ale nedal to na sobě znát a zmizel ve dveřích.


Měsíc byl v úplňku. To není dobrá doba pro noční procházky, nejste-li vyšší bytost. V tuto chvíli magií nabité měsíční paprsky ozařovaly navršenou hromadu hlíny, jenž se nacházela pod stoletou borovicí v lanovém centru. Nebyla to jen tak obyčejná hromada hlíny. Byla to mohyla. Pohnulo se jedna hrudka zeminy. Druhá. Třetí. Čtvrtá. Desátá. Až zemina létala všude kolem. Když se usadila, nebyl tam již žádný hrob. Na jeho místě stálo něco děsivého. Gargoyl. Přes jeho hrudník se táhly tři hluboké rány a jedno křídlo měl vykřivené v nepřirozeném úhlu. Na některých místech se mu začínala rozkládat kůže. Mrtví tvorové temnoty probuzeni úplňkovým světlem jsou mnohonásobně nebezpečnější než zaživa. Gargoyl se rozhlédl a jediné vidoucí oko se mu divoce zalesklo.

„Drywios se pomstít... a pomsta být sladká!“ zachrčel a zmizel ve tmě. On ví, kam má jít. On ví, koho má hledat. On ví.


Asgardské léto. Krásný to čas. Loki seděl pod velkým dubem blízko vesnice. Tráva byla měkká a svěže zelená. Mladý poloasgarďan ulehával na tento letní koberec poskytující dokonalé místo k odpočinku. Náhle však zapraskala větev a ozvalo se funění. Loki se prudce zvedl a téměř neuvěřil svým očím. Z malého lesíka se připlazil Deimos. Byl celý otrhaný, kolem rohů se mu vinuly šlahouny osturžiní, kolem tlap měl omotané hnijící vodní rostliny a rozeklaný jazyk mu visel z tlamy. Pravé křídlo vlekl po zemi. Nebylo čemu se divit, když křídelní paže byla proražena dvoumetrovým šípem. Zhruba o půl hodiny později Deimos v doprovodu Lokiho dokulhal k zámku. Tam jíž čekala sněhobílá dračice s jedním vzrostlejším dráčetem a dvěma malými. Byla to jeho družka Penelopa a jakmile k ní došel, začala jej láskyplně olizovat. Deimos se svalil vyčerpáním na trávu a přitáhl si k sobě ocasem své dva malé synka Railiho a Railina.


Alice s Katy právě seděly v asgardské knihovně a upíraly zrak na regál zaplněný sadou encyklopedií Asgarďanův průvodce světem smrtelníků. Vůbec zde bylo plno zajímavých knih. Alice vytáhla svazek 1.: Lidé kdysi a dnes. „No to teda... Katy, koukni, co tu píšou. Ze smrtelníků se v průběhu času stali tvorové nevěřící na jakkoukoliv magii. Zahlédne-li smrtelník v dnešní době třeba draka, propadne panice a vytáhne podivný cvakající přístroj, zřejmě nějaké plašidlo či co. Přesný účel není znám.“ smála se Alice.

„Mohli bysme přejíti k věci?“ zeptal se Thor, který právě vešel. Nesl jakousi knihu.

„Co to je? Další encyklopedie lidského světa s popisem fotoaparátu?“ zašklebila se ironicky Katy.

„Ale kdepak. Je to váš průvodce. Pokud totiž člověk jednou vstoupí do tohoto světa, zůstane odkryt navždy, což znamená, že i tvorové z nšeho světa o vás budou vědět. A někteří se vás bohužel pokusí zabít. Tato kniha vám poradí co a jak - “

Náhle do místnosti vběhl Loki. „Deimos se vrátil!“


Venku již Odin prohlížel šíp, který vytáhl Deimosovi z křídla. Sif přišla k drakovi s košíkem plným nějakého ovoce připomínající červený kokosový ořech. Drakovi se zajiskřilo v očích a začal rozlouskávat tvrdé skořápky. Mezitím se Katy opatrně přiblížila a jeden ořech vzala. Rozbila jej o kámen a vytáhla světle oranžovou, gumovitou dužinu. Společně s Alicí kousek ochutnaly, ale to nejspíš neměly dělat: zatočila se jim hlava a v břiše je pálilo. Poté jim vevnitř podivně zaskřípání, načež oboum vyrazil z uší a nosu dým. Když se vzpamatovaly, uviděly asgarďany válející se smíchy po zemi, až na Baldra.

„Oheň sice chrlit neumíte, ale komíny by z vás byly dobré!“ podotkl pobaveněThor a z očí mu stříkaly slzy smíchu.

„Takhle to dopadá, když někdo ochutnává dračí ořechy.“ kýval Baldr a ironicky se šklebil.

Dokonce i zraněnému Deimosovi se na tváři rozprostřel úsměv.

Snad nikdo si nevšiml, že je Loki pryč.


Procházel se po pláži s Fenrim. Vlk vesele poskakoval na písčitém břehu a převracel příbojem omleté kameny. Loki sbíral mušle a přemýšlel. Vstoupil do mírného příboje a malé vlny se mu rozbíjely o chodidla. Náhle se mu ale nějaká větší rychlostí blesku přelila přes hlavu, poloasgarďan zavrávoral a plácl sebou do promočeného písku. Když se postavil, strnul hrůzou na místě. Z moře se vynořovaly smyčky obrovitého hada se zářícíma tyrkysovýma očima, amuletem na čele, dvěma vousy a tlamou plnou ostrých zubů. Loki si uvědomil, o co se jedná; před ním se právě objevil postrach moře, vládce podmořských jeskyní, příšera, s níž se straší malé děti. Jormungandr.

Chlapec uslyšel zoufalé zakňučení: Byl to Fenri, kterého had již obtočil a mířil s ním do chřtánu. Než se Loki nadál, mířil k jisté smrti s ním. Vzpomněl si na svůj meč. Podařilo se mu uvolnit jednu ruku. Pevně uchopil meč a snažil se jej vrazit netvorovi pod kůži, ale zbraň se zlomila a v ruce mu zůstal jen jílec.

„Naděje sice umírá poslední, ale ta naše už zemřela, příteli. Sbohem, krutý světe. Sbohem Thore. Měj se, Baldre. Zlatý drak s tebou, Sigyn. Mami, tati, už jdu za váma.“ a zavřel oči. Čekal, až se za ním čelisti zavřou...


Daniel seděl a četl. Poslední dvě století ani nic jiného nedělal. V síni byl nyní jen on a kniha. Kdysi v místnosti, v níž se nacházel, býval trunní sál mocné rasy. Ale teď sloupy buď byly poškozené, nebo jejich kusy ležely nehybně jako zastřelení lvi. Na zemi se kromě nich povalovaly cáry rudého koberce. Nepoškozená zůstala jedině dlažba z bílého mramoru a trůn vyřezán rovněž z mramoru, ale z černého. Rasa však vymizela a zůstal zde jen Daniel a palác, pokud nepočítáme rozvaliny města. Jeho obyvatele jej však opustili dávno předtím, než byl zničen královský rod. Démon potichu obracel prsty s drápy stránky a snažil se zapamatovat si co nejvíce z těch podivných formulí. Teď mohl jen nerušeně studovat. A doufal, že už navždy, když je jeho pán mrtvý. Jaký to klid. Ve svých třista letech si nejspíš nepřál ani nic jiného. Otočil hlavu s rohy, posunul si brýle, jež mu daroval jeho adoptivní otec a z oka mu ukápla slza. Lidé. Země. Ach ano, ti dvounozí, slabomyslní tvorové podobní asgarďanům jej vychovali a pojmenovali Daniel. Ale co to říká! Bez nich by byl ztracený. To jeho pán učil démona i své potomky lidi nesnášet. Zaklapl knihu a položil si ji na klín. Teprve teď si uvědomil, že je vlastně naprosto volný. Dvě století čtení a studování už stačila. Možná by si měl založit rodinu. Okamžitě si představil dva malé démonky poskakující vesele po jeskyni.

Danieli.

„Hm?“ zabručel.

Danieli?

„Sice jsem sám, ale to neznamená, že mi zrovna někdo takový musí dělat společnost. Odejdi z mé hlavy!“

Danieli!

Démon se chytil za hlavu a snažil se popadnout dech. „Ne, to přece není možné. On je mrtvý! A ten druhý také!“


Mladý drak hladově obracel kameny s tím, že najde alspoň jednu mořskou potvůrku k obědu. Byl pohublý, osamocený a nešťastný. Jeho jméno znělo Christopher. Vychovali jej lidé, ale jednou se musel vrátit tam, odkud přišel. Již delší dobu se bezcílně toulal širým krajem Asgardu. Připadal si naprosto ztracený. Pomalu se šklebem v obličeji žvýkal pár přílipek, když uslyšel řev. Ohlédl se a viděl gigantického hada, držící asgarďana a přerostlého vlka. Na nic nečekal, vznesl se do vzduchu a přistál na mohutném kluzkém těle, které se neustále pohybovalo. Vyšplhal hadovi až za hlavu. Rozevřel čelisti, pevně skousl jedno místo na zátylku a čekal.


Loki nechápal. Jormungandrovy tyrkysové oči najednou problikly. Rozeklaný jazyk se již nevysunul ze chřtánu páchnoucím po hnijícím mase. Ocas, v němž držel Lokiho a Fenriho, se položil na zem a uvolnil své sevření. Tělem hada projela mohutná křeč, začal kašlat, sípat a dávit se. O několik desítek sekund později mu vyletěl z tlamy předmět obalen tmavozeleným slizem. Jormungandr ještě pohodil hlavou doleva, doprava a poté se s vytím ztratil v moři. Přelila se jedna obrovská vlna. Celý svět kolem se pohroužil do zelenomodré vody.

Když se o chvíli později Loki probudil, Fenri do něj šťouchal čenichem a poštěkával. Zvedl se ze země. Nikde neviděl toho, kdo jej zachránil. Jen na zemi ležel nějaký předmět obalený slizem. Opatrně jej opláchl v moři a úžasem otevřel ústa: v rukou držel nádherný meč na jílci zdobený dvěma bojujícími draky. Nebyl ani tak těžký. Stříbrná čepel se blýskala ve slunci. Zkusil s ním mávnout. Do těla mu prostoupilo teplo a ze zbraně vycházela zlatavá záře.

„Uvidíme, co s tebou. Teď se ale musím dostat domů. Pojď, Fenri.“ ale pořád nevěděli, kdo je zachránil.


„Kronne?“ zeptal se Trym.

„Ano můj pane?“

„Dlouho jsem přemýšlel. Nemusíme probouzet všechna monstra. Existuje totiž jedno, proti kterému je Jormungandr neškodná užovka.“ a nasadil ďábelský úsměv, takový, jaký uměl jedině on.

Kronn chvíli přemýšlel a když na to přišel, zorničky se mu rozšířily hrůzou. „Vy myslíte...?“

„Přesně tak, můj milý rádče. Je to sice nebezpečné, ale naši milí zaklínačští přátelé nám jistě pomohou,“ odpověděl král obrů. „ale nejdříve trochu potrápíme ta dvě špinavá lidská mláďata.“

Konečně 6. kapitola příběhu. eště tento týden bych měla začít psát sedmou.
Doufám, že se bude líbit a budu ráda, když mi poradíte, co mám zlepšit atd.