Vítejte ve dračím světě

Kapitola 4. Stahují se mračna

„Katynkooo!“volala Alice. Na klíně měla Vanilku a četla Drakobíjeckou akademii.

„Co je?“zahučela Katy a pádila do pokoje. Právě se vrátila z krámku.

„Nevyšel už náhodou 3. díl D.A. ?“

,,Vyšel, ale v obchůdku je zatím jen Pomsta dámy dračice, a tu teď čteš.“odpověděla sestře. Přelétla pohledem pokoj. Našla 1. díl této knihy a také začala číst.

Nemohly tušit, co se mezitím stalo v Asgardu...

***

Ptáci zpívají. Zlaté slunce odpařuje ranní rosu. Před Asgardským zámkem polehával Fenri. Rozevřel doširoka čelisti plné bílých tesáků a položil si hlavu na tlapky. Blízko něj usedlo pět malých dráčků. Okamžitě se začali prát o kus masa, které jeden z nich držel v tlamičce. Obrovitý vlk jen zavrněl a povyk, který dělala malá okřídlená stvoření, jej vůbec nevyrušil. Náhle se krajina otřásla a země praskla. Fenri vyskočil a vyplašeně se rozhlédl kolem sebe. Z praskliny vystoupila postava v černém plášti. Dráčci se rozletěli pryč s vyděšeným pískotem.

Postavu následovali dva obři. ,,Označ to tu!“ šeptal obr tomu druhému do ucha.

Fenri začal děsivě štěkat, doufaje, že přivolá pomoc. A vskutku – za malou chvíli ven vyběhl Tór, Loki, Baldr a Týr. Ve vteřině se strhla krutá bitka. Ještě předtím ale Tór Baldra poslal zpátky domů, jeho ruka ještě nebyla úplně v pořádku. Louka před zámkem se rázem proměnila v bitevní pole. Tór zápolil s Trymem. Loki posílal na Kronna jedno kouzlo za druhým a Týr se snažil Ialaryna, který sotva vyšplhal přes okraj pukliny, zatlačit zase zpátky. Když zaříkávač zjistil, že kouzla asi nebudou proti hbitému Ásovi nic platná, vzal svůj zahnutý meč. Vyrazili proti sobě. Zbraně řinčely a z Ostří Temnot odlétávaly modré jiskry. Týr bojoval a nevěděl, že Ostří Temnot protivníka s každou jiskrou připravuje o sílu. Za chvíli se zadýchal a polevil. Ialaryn toho využil a zasadil ránu. Silná kroužková košile se roztrhla a rozsypala na tisíce třpytivých kroužků. Když Zaříkávač viděl, že brnění se rozpadlo, připravil se k druhému úderu. Najednou jakási síla Tryma shodila zpátky přes okraj trhliny. Tór pohlédl nahoru. Přímo nad hlavou mu přeletěla silueta rudého draka. Deimos! A právě včas! Kronn nemeškal a vrhl se za svým králem. Poslední Tanereth musel být odehnán bleskem. Ale nešel sám. Popadl Týra a řítil se k trhlině, kde zmizel, a než někdo zareagoval, trhlina se zavřela.

„Týre...“ zakňučel Deimos. „Já jsem tě nedokázal zachránit.“

***

„Myslím, že se něco stalo.“ řekla Alice, když uviděla, že náramek svítí. Barevná pírka sebou začala škubat, že se málem utrhla a poté uhasla a klesla zpět na Alicino zápěstí. Náhle v hlavě uslyšela hlas: „Já jsem tě nedokázal zachránit“

„Kdo koho nedokázal zachránit?“ podivila se Katy. „To myslíš, že někdo z nich...?“

„Jen ať to ne!“ vyděsila se Alice. Najednou se jí roztlouklo srdce. Jako kdyby jí mezi žebry seděl lev, který by chtěl každou chvíli začít řvát. Oči se jí zaleskly slzami, co když je Tór opravdu po smrti? Nebo někdo jiný?

***

„Tak šup ke kamarádíčkovi!“ zavrčel Kronn, když strkal Týra do chladné cely. Předtím mu ale ještě strhnul amulet, aby Ialaryn mohl probudit další ze svého rodu. Pro svého krále dělal tuto špinavou práci rád, ale z Taneretha šel strach.

Týr tvrdě dopadl na tvrdou dlažbu. Dveře se zavřely. Rozhlédl se kolem sebe. V rohu se někdo krčil. Válečník v něm poznal Strážce z Bílé věže. Takže za tím vším stojí Trym s Kronnem! Že jsem na to nepřišel hned!

„Heimdalle!“ zavolal na něj Týr.

Strážce z Bílé věže se otočil a tvář se mu rozzářila. Konečně někdo!

„Týre, ty jsi mě přišel zachránit!“

„No, to asi těžko, Strážče Heimdalle, mě tu vězní také.“ posmutněl Válečník.

„Dobře, tvoje místo je támhle.“ zachroptěl Heimdall. V cele bylo chladno a všude se vířil prašák.

Oba dva si uvědomili, že nebude tak snadné se dostat ven. Stěny byly hladké a kluzké. Uvnitř bylo jediné okénko, ale venku pod ním byl příkop s potvorama, které čekaly jen na to, až jim někdo spadne přímo do tlamy. Nejspíš nebylo cesty úniku. Budou muset tedy počkat, až je někdo najde a zachrání. Ale kdy to bude?!

***

Byla docela klidná půlnoc. Celý zámek spal a snad jediný hlasitější zvuk bylo Tórovo chrápání, připomínající řezání motorové pily.

Ale Loki se neklidně převaloval v posteli. Rychle dýchal, srdce mu bušilo a šíleně se potil.

Zdál se mu zvláštní sen. Poznal jen to, že přechází do jiné sféry.

Stál uprostřed údolí. Všude kolem se povalovaly cáry modré mlhy. Najednou se rozvířila a vystoupily z ní dvě postavy – muž a žena. Muž byl Lokimu velmi podobný. Měl černé vlasy a oči modré jako dvě hluboké studánky. Žena měla taktéž černé vlasy asi po pas, ale na jejich očích bylo cosi divného. Jakýsi rudý nádech. Natáhla po něm ruku a on se jí dotkl. Byla studená jako led. Všiml si, že drží v náruči malého chlapce. Dítě se po něm ohlédlo. Jeho oči byly rovněž modré. Muž se mile usmál a obejmul Lokiho, aby jej políbil na tvář. V tu chvíli si mladý Ás myslel, že snad zmrzne. Bylo to jako ponor do zamrzlé řeky...

„Loki?! Bráško, jsi v pořádku?“ volal na něj hlas.

Probudil se a spatřil nad sebou Tóra. Nebyl sám, v rohu místnosti s nohou opřenou o zeď postával Baldr.

„Ani nevíte, jaký jsem měl podivný sen.“ A všechno jim vylíčil. Pak si všiml, že se jeho bratrům vytratil výraz z tváře. „Co se stalo?“

Thor se rozhodl přerušit trapné ticho: „Souvisí to s tebou, ale táta ti to vysvětlí lépe...“ a zahleděl se hnědýma očima do země. Vzal společně s Baldrem Lokiho za ramena a odvedli jej k Odinovi, kde mu vylíčili sen.

Otec bohů se zajíkl, posadil si Lokiho na klín a začal povídat.

„Kdysi jsem míval bratra Akiho. V čem jsem nevynikal já, v tom byl jednička. Toho, čeho jsem já dosáhl smlouváním a silou, toho Aki dosáhl rychlostí, hbitostí a důvtipem. Jednoho dne se bláhově zamiloval do poloobryně. Ale její bratr jej neměl rád. Když se vzali, svedli on a její bratr spolu bitvu a Aki bohužel podlehl zraněním. Jeho drak to nepřenesl přes srdce a zahynul na jeho hrobě. Tvoje matka byla velmi nešťastná a zemřela, když jsi se narodil. Od té doby tě vychováváme jako vlastního syna. Ale věř, mým vlastním synem budeš navždy, ať se děje, co se děje. Já vím, je to krutá pravda, ale pravda někdy bolí... ještě více škoující však je, že Trym, král obrů, je tvůj vlastní bratranec!“

V Lokim by se v tu chvíli krve nedořezalo. Takže ty dvě postavy byli jeho rodiče a to dítě byl on sám! Jak se tohle někdy mohlo stát! To je snad ta nejkrutější ze všech krutých pravdivých věcí. Pomalu seskočil z Odinova klína a odešel ven. Kráčel po dlážděné cestě a sešel do vesnice. Jen procházel a míjel desítky domů obývaných jinými Asgarďany. Konečně les Jarního úsvitu a jeho nejoblíbenější místo – Zlatá louka. Posadil se na sluncem vyhřátý kámen. Přemýšlel o tom, co mu „otec“ právě řekl. Takže Trym je jeho bratranec, společně s Tórem a Baldrem. V tu chvíli si jeho mozek umanul, že je čas přehrát snad jednu z nejšťastnějších vzpomínek:

Před sebou měl zamrzlé jezero, byla zima a padal bílý sníh. Malý černovlasý chlapec s pomocí jednoho ze svých bratrů se právě pokoušel postavit na brusle. Ve chvíli, kdy se zdálo, že to dokáže, sklouzl zpátky na zem. Nejstarší asi patnáctiletý bloňďák brášku utěšoval:

„Poprvé spadnou všichni, zkus to znovu!“a pocuchal mu čupřinu.

A opravdu – tentokrát už nespadl a vydal se v doprovodu bratra na zamrzlou hladinu...

Náhle uslyšel kroky. Rychlostí blesku skočil za balvan a vyhlížel. Na louku přišla dívka hezká jako obrázek s černými vlasy, ve kterých prosvítaly rudé proužky. Byla oblečená v nádherných světlemodrých šatech. Náhle se zpoza ní vynořill wyvern, monstrum ošklivé a žravé. Loki vyskočil a dívku srazil stranou. Vytáhl svůj meč a snažil se jej zabodnout do tlamy potvory.

„Varuju tě – jsem ozbrojený a neobávám se tento meč použít v tvůj neprospěch!“ zasyčel Loki.

Wyvern vrhl na poloása šílený pohled. Kdyby se z očí dalo střílet, ležel by Loki na zemi prostřílený jako řešeto. „Ti, kdož se odváží se mnou sílu změřit, nechť zahynou a ve věčné zapomnění upadnou!“ ozvalo se.

„Ále, kšic, obludo! V zapomnění možná upadne tak tvůj zadek, až tě do něj nakopnu!“ pokračoval Loki.

A vskutku – když wyvernovi došlo, že by nemusel přežít, zamával křídly a odlétnul pryč.

„Zachránil jsi mě! Jsem ti navždy věčná.“

„Ále, to je maličkost,“ mávl rukou Loki „Takhle dopadne každý wyvern, který opakuje veršíky Krvavé Kelly... Á, zapomněl bych se představit, jmenuji se Loki a bydlím v támhle tom zámku na kopci.“

„Těší mě, já jsem Sigyn a bydlím s moji dračicí támhle v té chaloupce.“

Usadili se vedle sebe na rozkvetlé louce a seznámili se. Oboum dvoum srdce pořádně poskočilo v přítomnosti toho druhého.

„Pojď za mnou něco ti ukážu...“ řekl Loki a cítil, jak mu buší srdce a hrne se mu do tváře krev. Přivedl Sigyn k největšímu ze stromů na mýtince. Říkalo se mu strom Přání. Loki u něj pár sekund postával, aby strom v jeho mysli vyhledal přání. Pak se koruna zatřásla a do ruky mu spadla kytice.

„Pro tebe. Já vím... je to unáhlené, když se sotva známe... ale já už jsem takový.“ usmál se a podával Sigyn kytici. Ta ji s nadšením přijala a vlepila mu polibek na tvář. Loki najednou pocítil zvláštní zával štěstí, krev se mu hrnula do tváří a srdce poskočilo...

***

Mezitím v Midgardu, říši lidí, bylo klidné slunečné dopoledne.

„Dneska je krásné počasí. A Podle mě jako stvořené pro šplhání po lanovém centru.“ Řekla Alice a čekala na reakci sestry.

Katy si otřela čelo, vyhodila z šuplíku svou a Alicinu přilbu, poté přikývla. „Jen teď vědět, kde nám taťka schoval postroje.“

„Taky do šuplíku!“ zajásala Alice.

A pak už nic nebránilo nasednout s batohy na zádech do autobusu. Dnes zde nebyli žádní návštěvníci. Holky zaplatily a vydaly se na Černou stezku – nejtěžší ze všech čtyř tras. Taťka Katy a Alice byl velký cestovatel a dobrodruh a holky měly dobré horolezecké dovednosti. Černou stezku dneska lezly podruhé za život. Jen si bezstarostně oblékly postroje, nasadili helmy a vylezly po žebříku hned k první překážce. Netušily však, co na ně číhá opodál...

O kousek dál, na košaté stoleté borovici, hodovali dva gargoylové. Noční lov v městských uličkách tuto noc nebyl nijak úspěšný; ulovili starého holuba a dvě kočky. Byli to bratři, oba staří stovky let. Ten větší z nich, nejspíš i o něco starší, měl popelavě šedou kůži. Nejspíš to byl nějaký rváč, na levé oko slepý, táhla se přes něj jizva a křídla potrhaná. Jeho jméno znělo Drywios a ve všem si byl jistý. Ulovil cokoliv co se nestihlo schovat. Mladší Naleos byl bojácnější, slabší a zachovával si svůj mladistvý vzhled. Přední i zadní nohy zatím nenesly žádné následky zranění a viděl na obě oči. Jeho kůže měla barvu půlnoční modři, jako ulitou na plížení se při měsíčku. Do této chvíle jeho starší bratr trhal na kusy a požíral dvě kočky, mezitím co on pečlivě obíral peří z holuba a každý poživatelný kousek důkladně rozžvýkal a spolknul. Z nedalekého lanového centra k nim doléhaly hlasy lidí. Náhle Drywios vyplivl kočku a chvíli poslouchal, pak zavětřil a usmál se.

„Nech tady toho ptáka, cítím něco lepšího!“ zavrčel na bratra.

Naleos se podíval tím směrem a uviděl dvě lidská mláďata – dívky. Jeho bratra chytila posedlost s vidinou po čerstvější kořisti. Chtěl něco říct, ale to se už starší gargoyl vznesl a zamířil směrem k holkám. Jen tedy pokrčil rameny a vydal se za ním.

„Beru si tu větší a ty tu menší, jasné?!“ varoval jej ještě před zahájením lovu Dryw.

Alice se vydávala na lávku, jakýsi most z příček dřeva a ocelových lan obalených gumou. Katy ještě stála na plošině za ní. Pomalu postupovala 1. příčka... 2. příčka... 3. příčka... Ohlédla se po sestře, když najednou...

„ALICE, POZOR!!! SEHNI SE!“ zakřičela Katy a ukázala prstem do vzduchu.

Alice se ohlédla a vyklonila, což bylo štěstí. Uslyšela, jak jí něco zasvištělo kolem levého ucha. Postavila se do normální pozice, lávka se divoce zatřásla. Alice před sebou uviděla popelavě šedé stvoření podobné drakovi. Takže mýtičtí tvorové existují i na Zemi, ale vidí je jen ti, kteří na ně věří. Tohle bude neomylně středověký gargoyl. Uslyšela za sebou křik a uviděla druhého tvora, a mířil přímo na Katy.

„Mé sestřičce neskřivíte ani vlásek!“ zařvala a rozběhla se po klátící se lávce zpět. Postavila se vedle sestry. Jak by se mohly zachránit? Volat obsluhu, která je navíc na obědě, bude asi kvůli gargoylům zbytečné. Tříslově hnědý netvor se k nim právě řítil s otevřenou tlamou.

Katy si vzpomněla na něco, co by je mohlo zachránit. Odepla jednu karabinu, roztočila jí a vrazila s ní netvora přímo do chřtánu. K nohám jim přiletěly dva tesáky a tvor strašlivě zařval. Z tlamy se mu řinula krev a jak se karabina ve vzduchu nárazem otevřela, natrhla mu blánu na pravém křídle. Tak Naleos přišel ke svým prvním zraněním – zuby dorostou a křídelní blána se taky zahojí, ale zůstane tam ošklivá jizva. Přiletěli další tři gargoylové. Holky bojovaly dál, rozdaly pár ran karabinami ale oni teď byli v početní převaze.

„Thore, kde vězíš!“ zaúpěla Alice a pevně stiskla svůj náramek.

***

Deimos se klidně procházel. Byl v jiné sféře, kde za ním nikdo kromě Thora a toho, koho zde pustil nemohl. Tato sféra patřila jemu. Kolem drakova těla létalo pár chomáčů čiré energie. Jinak byla zem porostlá trávou. Tohle byl jeho vlastní svět. Ticho, klid, švitoření ptáků, které Deimos tak miloval. Teplé sluneční paprsky se odrážely od jeho šupin, kterým by nejspíš neublížila žádná známá zbraň, a proměňoval je na chvíli v živoucí rubíny. Mohutná zlatá křídla byla složena a větřík si jemně pohrával s okraji pevné blány.

„Thore, kde vězíš?“ zaznělo mu v hlavě. Holky mají určitě problémy!

Na nic nečekal a po hlavě dolů se vrhnul k zemi. Svist! Hladce proklouznul do jiné sféry. Tohle je Asgard... svist!. A už viděl skupinu pěti gargoylů, jak útočí na dvě holky. Rozletěl se přímo k nim. Gargoylové se rozprchli.

„Alice, Katy, jste v pořádku?“ ptal se, když přilétl k lávce.

„Deimosi! Právě v čas, jako vždy! Nebýt tebe, asi by nás sežrali!“ rozzářily se a obejmuly draka kolem krku.

***

Trym neklidně pohlížel na Ialaryna a jeho pána. Stáli na Svadifariho mysu. Z Daroose Všemocného šel vážně strach. Král Tanerethů měl obrovskou moc a taky plán; probudí všechna světová monstra, jedno po druhém, a pak se uvidí, kdo ovládne Asgard!

„Nuže, čím začnem? Koho probudíme jako prvního?“ vyptával se Kronn.

„Pro začátek bude úplně stačit něco zdejšího, třeba Jormundgand – Midgardský had.“ odpověděl Daroos.

„Nepotřebuje probudit – potuluje se ve zdejších vodách.“ usmál se Ialaryn a pohlédl z útesu do zamrzlého moře. Jeho král vpustil pár modrých energických šípů vody a chvíli čekal.

Jormundgand byl dosud naživu, ale od té doby, co ho Thor porazil, se radši schovával. Nyní jeho obrovské tělo nějaká síla donutila vylézt z vody a poznat svého nového pána. Jakmile to udělal, Daroos začal se zaklínáním, při němž mu z rukou vyletěl šíp a zabodl se hadovi přímo do hlavy:

„Vylezl jsi, abys sloužil nám. Určitě se chceš pomstít Ásům, to my také. Za vše, co uděláš, budeš odměněn. Nyní se nejmenuješ jen Jormundgand – teď jsi Jormudgand Hrozný. Vítej tedy mezi nás a přijmi jako dar tento amulet,“ a do míst, kde se hadovi zabodl šíp, po němž zbyla sálající modrá skvrna, zasadil amulet stejné barvy. „Amulet mi umožní tě sledovat při plnění misí. Já tě vidím pomocí toho amuletu, který teď držím v rukou. Teď si odpočiň, první misi ti zadám zítra.“

A s těmito slovy odešli zpátky do mrazivého zámku. Jormundgand Hrozivý s nově nabitou silou odplaval do svého doupěte. Může se pomstít. A začne s tím hned zítra, jeho nový pán určitě ví, co a jak, když si někoho tak mocného, jako jej přiklonil na svou stranu!