Vítejte ve dračím světě

,,Co to je za lva?!“ nadskočila Alice, když jí Tór ukázal šelmu.

,,Už to hledám, už to bude...a mám to!“ luskl prsty Odin, který tvora našel ve staré moudré knize.

,,Tak co to teda je?“ ozvala se Alice.

,,Arunu Ireth Uthgardee.“

,,A-co?“ zamrkala Katy.

,,Ve staré Uthgardštině to znamená Arunu z rokle Bičujících větrů. Je to zvíře natolik mocné, že se mu i obři klidí z cesty.“

Mezitím vešel dovnitř Baldr se zavázanou rukou. Na stráži se s ním vystřídal Deimos, který měl tu výhodu, že byl větší a disponoval ničivými útoky souvisejícími s hromy a blesky.

,,Co s tím máš?“ vrhla na Baldra Alice tázavý pohled.

,,Ta potvora mě pokousala. To samé se stane, když se jednoho z nás dotkne obr, ale nevím, co by to udělalo s člověkem.“

Katy si prohlížela dravce pořádně zblízka a všimla si, že netvor má kolem krku něco divného. Byl to obojek. Katy jej sundala a ukázala Odinovi.

,,Ale né,“zvolal Otec bohů. ,,Ty runy...“

Tór nahlédl otci přes rameno a náhle se mu zornice rozšířily strachem. Krve by se v Hromovládci nedořezalo.

,,Tanerethové.“vydechl Odin.

,,Starobylý národ mocných bytostí. Zhmotnělá existence zla. Mocní zaříkávači, nekromantikové a spiritisté.“ pokračoval Tór.

,,Ale to je nesmysl,“ svraštila obočí Alice. ,,Tady v té knize píšou, že posledním žijícím Tanerethem byl Ialaryn a toho zabil drak Azelth před dvěma sty lety.“

*

Východ Niflheimského slunce. Obrovitý tyrkysový kotouč se každé ráno za mohutného bouření, blesků a někdy i otřesů či pukání země vyhoupl na krvavě rudou oblohu a zaléval Zemi Mrtvých svým chladným světlem. Touto nepříliš vhodnou dobou byli všichni zdejší tvorové ještě ve svých doupatech. Pustinou však přece jen něco procházelo. Byli dva, zvíře a jezdec. Zvířetem byl nemrtvý kůň a jezdcem Morghay, posel Yashariana, lorda Niflheimského. Za ním se plížilo několik požíračů mrtvol, to pro jistotu, že by umřel. Před sebou spatřil obrovský palác. Tiše vjel dovnitř mohutnou branou a zavedl koně do stáje. Poté se vydal směrem k trunnímu sálu. Na černém sametovém trůnu seděla Hel.

,,Má královno.“ poklekl Morghay.

,,Přicházíš se zprávou od mého milého?“ zapředla Hel a sestoupila ze stupínku.

Odpovědí jí bylo jen slabé mručení jako souhlas. Morghay jí podával dopis stočený do ruličky. Hel jej otevřela a hned hrůzou nadskočila.

,,ÁSOVÉ jsou zpátky?!“ zaječela královna.

,,Už to bude tak...“ kývnul posel a vydal se zpět k Yasharinovi.

*

,,Kam že to vlastně jdeme?“ otázala se Alice, když společmě s Katy a Tórem procházeli přes jednu z luk.

,,Směr Ygdrasil.“ odpověděl Tór.

Již z dálky viděly holky strom s mohutným kmenem. Ygdrasil. Alice s Katy ještě v životě takto majestátní strom neviděli. Tam, kde stály, byly jen kořeny a kus kmene, koruna se nacházela vysoko nad zemí.

,,Páni. To je jako v Alchymistovi.“užasla Katy.

,,Přesně! Metuzalémská borovice by vedle něj vypadala jako čerstvě vyrašený semenáček.“ zavrtěla hlavou Alice a vzpomněla si, jak si se sestrou prohlížely v jedné z knih stromy staré několik tisíc let.

Náhle zpoza Ygdrasilu vyběhl podivný kůň. Měl šedivou srst, brčálově zelenou hřívu a osm nohou se sněhově bílými kopyty.

,,Buď zdráv, Hromovládče, i vy, Alice a Katy.“ uklonil se kůň. ,,Vaše jména znám, protože jsme s Odinem velmi úzce propojeni. Mé jméno je Sleipnir. Toto je, jak už víte, Ygdrasil, Strom života. Je starý jako celičký Asgard a existuje jediný způsob, jak jej zničit,“ Sleipnir se ohlédl, jestli někde nečíhají nepřátelé. ,,A tento způsob dokonce neznám ani já sám.“

,,Sleipnire, přišel jsem kvůli jedné divné věci...“ začal Tór.

,,Oč mě žádáš?“

,,Heimdall zmizel, to už asi víš. Nejspíš se ale stalo i něco horšího. Přišli jsme tě před tím varovat.“

,,Aha...C...COŽE???“ zaržál kůň a vztyčil se na čtyři nohy, přičemž ostatníma divoce zamával ve vzduchu. ,,Ne, to ne! Toho se tvůj otec vždy nejvíc obával! Tanerethové ne!“

,,Bohužel to nejspíš už bude tak.“vzdychla Katy.

*

,,Myslíte, že to vyjde?“ ptal se Kronn, když následoval Tryma k chrámu v rokli Bičujících větrů.

,,Proč by nemělo?! Máme přece amulet Bílého strážce, musí to vyjít!“ obořil se na něj král obrů.

A jak klopýtali dál, rozevřela se před nima rokle pokrytá sněhem a z níž vanul prudký vichr. Pomalu se blížili k zamrzlému chrámu, jehož dvoukřídlé dveře vykládanými ledovými drahokamy hlídali dva Arunu. Když uviděli z dálky Tryma s Kronnem, jejich oči zrudly, srst zledovatěla a začali divoce vrčet. Přitom se málem udusili na řetězích. Trym poklekl před obě zuřící zvířata a přednesl kozelnou formuli:

,,Naga saka arooare dere groon!“

Arunu ztichli. Jen si mlčky lehli zpátky na svá místa a jako by se nic nestalo si olizovali tlapky. Konečně král a jeho společník vstoupili dovnitř. Bylo zde hrobové ticho, jen vítr profukoval vitrážemi. Uprostřed stál veliký obětní oltář. Trym k němu přistoupil a vytáhl nádherný drahokam na ocelovém řetízku. Položil jej doprostřed oltáře a začal s temným zaklínadlem. Jakmile skončil, chrám se otřásl a z prostředku oltáře vyskočila postava s pláštěm a kápí. Muž měl na sobě gotický kabát, jaký byste našli u upírů. Odhalil svou kápi a vystavil na odiv záplavu černých vlasů. Poté otevřel oči. Byly krvavě rudé a po jediném pohledu přejížděl Kronovi mráz po zádech.

,,Ahhh, po pěti tisíci letech jste první dva, které jsem viděl. Dovolte abych se představil, mé jméno je Ialaryn. Ten hezký uhlazený Tanereth, kterého vidíte před sebou, tím jsem byl kdysi...“

A před očima obou obrů se poslední Tanereth zjevil ve své podobě, jež nabyl krátce před smrtí. Luxusní oblečení bylo potrhané, zkrvavené a špinavé. Přes levé oko se mu táhla jizva, druhé bylo pokryté mléčnou blankou a kulhal.

,,Takto mě zohavil Azelth. Abych mohl probudit ostatní, potřebuju sílu a tu získám jedině z čerstvé krve nebo odčerpáním magie.“ a vycenil své špičáky.

,,Jen si vem. Moje magie je dost silná.“ odpověděl Trym a postavil se k oltáři.

Ialarynovy oči zasvítily, vztáhl ruce směrem ke králi obrů. Z Tryma začaly odletovat chomáče modré energie a proudily do Taneretha. Za chvíli měl dost a vypadal již mnohem lépe. Na Trymovi nebylo vidět, že by přišel o nějakou magii.

„Výborně. Tvá magie je skutečně velice silná. Jiného by to na místě položilo. Můžeme začít zítra.“ usmál se Ialaryn, když se ujistil, že na pravé oko už zase vidí.

„Až zítra?“ zachrčel zklamaně Trym.

„I když jsem již nasál energii, která mi zahojila má zranění, musím se na toliko složitý rituál řádně připravit.“

Všichni tři se vydali zpět k paláci. Foukal mrazivý vítr a jejich stopy brzy zavál čerstvý sníh.

*

„Našli jste něco?“ ptal se Deimos Geriho s Frekim, kteří se vrátili jen o chvíli později než Hugin a Munin.

„Nic. Vůbec nic.“ odpovídal Freki a neklidně zavrtěl ocáskem.

„Všechno je ztracené...všechno...už jej nikdy neuvidíme..“ plačtivě naříkala Sif.

„Hlavu vzůru, Sif!“ povzbuzoval Baldr. „Naděje umírá poslední.“

Alice s Katy, které právě hlídaly s Tórem, na sebe koukly.

„Naděje umírá poslední...“ vyřkly obě najednou.

„A ne snad?“ usmál se Hromovládce a přehodil si halapartnu z jedné ruky do druhé. Pro Tóra nebylo tak těžké ji udržet.

Loki s Baldrem, Odinem a bratránkem Týrem právě vycházeli ze zámku.

„A co kdybychom uspořádali nějakou pátrací akci.“ napadlo Baldra.

„Zapomněl jsem si vyleštit zbroj.“ vzdychl Týr.

Najednou se začal vířit prach a spatřili siluetu jakési potvory.

,,Ha! Jeden o koze, druhý o voze a potvora u dveří!“ škytnul Loki.

Sleipnir. Utíkal jako o život, za kopytama se mu prášilo. Přeskočil bránu a upaloval dozadu na zahradu. A brzy zjistili proč. V patách mu běžela smečka Arunu. Zastavili se a chladnýma očima si chvíli prohlíželi všechny přítomné. Pak ze střechy vystřelil blesk a zasáhl jejich vůdce. Zvíře naposledy zařvalo a skácelo se k zemi. Ostatní se rozhodli pomstít jeho smrt a skočili po vyděšených Ásech. Znovu vysršelo ze střechy několik blesků, které se zabodávaly do lítých šelem. Přežil jen jeden a ten se spáleným kožichem upaloval pryč. Zpoza věže vykoukl Deimos.

„Jste tam všichni dole v pořádku?“ ozval se drak.

,,Ano, jsme. Včetně něj.“ obrátil se Tór a poplácal Sleipniho, který se mezitím vrátil, po pleci.