Vítejte ve dračím světě

Kapitola 12. Bohové a oběti

Sestoupili do nejtemnějšího podzemí Utgardu. Našli ono legendární místo. Riskovali své životy. Od úst jim šla pára a nebýt pár luceren s magickým ohněm, neviděli by vůbec nic.

„Zkus to ještě jednou.“ řekl znuděně Trym. Opíral se o ledovou stěnu, mezitím co Kronn s Ialarynem počítali Daroosovy pokusy o zlomení pečetě na Inazabellově jeskyni. Používali k tomu zvláštní aparát podobný dalekohledu. Ten koncentroval ty nejsilnější složky magie do jednoho místa. Heimdallův amulet z pouštního křišťálu, Týrův v podobě očarovaného zubu pravého asgardského vlka.

Trym už to nevydržel, odstrčil neschopného Taneretha a postavil se k zařízení sám. Několikrát se zhluboka nadechl. Prokřupal prsty, několikrát rozevřel a sevřel dlaně a nasadil soustředěný výraz. Z konečků prstů mu začaly proudit pramínky světle modré energie přímo do stroje. Pak král ustoupil a chvíli čekal.

Ze zařízení vyšlehl modrý plamen, oslnil všechny přítomné a udeřil přímo do ledové stěny. Ta k Trymově nesmírně škodolibé radosti začala praskat. Praskliny se rozbíhaly ještě několik metrů od středu, pak ustaly. Celou jeskyní proletěl závan vzduchu tak studený, že i rodilý obr z mrazivých plání Utgardu se zachvěl a více se zachumlal do svého pláště. Jeskyní se rozlilo prudké, ledově modré světlo. Oslnění si všichni zakryli oči. Když přivykli náhlému světlu, zjistili, že se na ně viditelnou částí obrovitého oka dívá samotný Inazabell Bílý, Zimní král, Pán Sedmi zim, Ten, pod nímž tráva umírá. Jeho jméno znamenalo ve staré utgardštině Ten, který je krásný.

Kdyby některý lidský věřící spatřil Boha, anděla či jinou vyšší bytost, nejspíš by poklekl, ale nespustil z něj oči. Trym s Kronnem poklekli v posvátné hrůze, Tanerethové se spíše stáhli do rohu - přeci jen nenáleželi k uctívačům Bílého.

Světlo dvakrát zablikalo, to jak obrovské oko mrklo a zbytek Inazabella uvězněný v jeskyni tím říkal, že mohou povstat.

Z otvoru vyletělo několik chuchvalců podobných bavlně. „Radím vám, zakryjte si obličej, pokud nechcete dostat mrazivý kašel,“ zašklebil se Trym a díval se, jak Tanerethové uposlechli upozornění.

„Mrazivý kašel?“ nechápali.

„Součást mého vychytralého plánu... chuchvalec téhle velikosti by dokázal nakazit draka... “ zašklebil se Trym ještě zlomyslněji a vydal se k východu jeskyně, protože více zatím dělat nemohli. Potřebují ještě více energie. Kronn složil zařízení, vzal jej a s Tanerethy v závěsu následoval svého pána.

***

Matky cítí, když jsou jejich děti v nebezpečí. Odtud nejspíš plynulo Friggino znepokojení. Už sice nebyla tak nervózní jako ve chvíli, kdy její dva synové skoro našli smrt v rozbouřeném moři, ale přesto věděla, že pokud se právě nic špatného neděje, brzy se to jistě stane. Stála na ochozu hradu a své oči upírala do dáli. Tvářila se přitom velice zamyšleně.

„Copak tě trápí, má drahá?“ uslyšela za sebou. Otočila se. Na ochoz k ní přišel Odin, její manžel. I na něm byly vidět známky nervozity.

„Mám trochu strach o Thora a Baldra. Ale velké starosti mi dělá i Loki. Už jsem jej dva dny neviděla. Od té doby, co se dozvěděl pravdu o svých rodičích, mi přišel strašně uzavřený do sebe.“ řekla Frigg a položila mu ruku na rameno.

Odin vzdychl. Chystal se na sněm Rady. Rada řešila důležité věci okolo Asgardu a dění v něm. Odin poprvé po dlouhé době pociťoval strach. Měl podivný sen. Na krajinu letního Asgardu v tom snu padl sníh. Všude foukal mrazivý vítr a sebevětší vodní tok přikryla tlustá vrstva ledu. Ale nejhorší na tom byla ta bílá silueta na obzoru. A existuje jediná bytost, která dokáže během mrknutí oka z léta udělat zimu. Inazabell, pán Sedmi zim.

O chvíli později již seděl na zádech Sleipnira. Jen málokdo dokázal osedlat a jet na osminohém koni. Nejenže tito tvorové byli na území Asgardu poměrně vzácní, ale taktéž velice inteligentní a tvrdohlaví, bylo skutečné umění přimět je ke spolupráci. Ten, kdo toliko náročný úkol zvládl, byl ve společnosti uznáván. Odin byl jedním z nich. Na zádech koně rychlejšího než vítr uviděl brzy to známé místo. Na normálním koni by mu cesta trvala několik dní. Pravý Yggdrasil. Nikoliv jeden z jeho menších kopií. Tyto stromy byly s hlavním propojeny pod zemí kořeny. Narozdíl od nich se však koruna původního Yggdrasilu ztrácela v mracích. Mraky. A tak trochu šedivé. Další předzvěst toho, co by se mohlo stát.

Nahoru se Odin dostal kouzlem. Teleportace tak zkušenému uživateli magie zabrala jen pár minut.

V mohutné koruně stromu jej zaskočilo další překvapení v podobě několika menších, štíhlých draků sněžně bílé barvy s černými ornamenty kolem očí a na čelistech. Klidně seděli usazení na větvích a pozorovali zbytek draků kolem sebe. Odin se pomalu rozhédl kolem sebe a počítal druhy. Sedm. Kývl a vydal se ke dveřím budovy, která stála opodál, upevněna ve větvoví Yggdrasilu.

Uvnitř stál dlouhý, kamenný stůl. Dnešní zasedání bylo pouze v rámci rasy asgarďanů. Byli však zde vyslanci ze všech koutů země. V jednom rohu seděli pohromadě tři muži a dvě ženy s tmavě hnědou pletí, černými, kudrnatými vlasy a očima v barvě jantaru. Tito pocházeli z polopouště Rhine. Patřil k nim i pohřešovaný Heimdall.

Dále také rozpoznal asgarďany z hor, z tropické oblasti, ze Zrádných močálů a také jednu skupinu od Slzavého jezera, u kterého se nacházely hory zvané Tři sestry. Pak tady také bylo několik planinových, jako on sám. Každá z těchto odnoží měla své typické zvyky, způsoby života a oblékání.

Dnes však také zavítali Bílí. Žili na hranicích Asgardu a Utgardu, čili přímo u Velehřbetu. Dlouhodobým působením pramagie měli bledou pleť, ledově modré oči a rudé či černé vlasy. Čili znaky spíše utgarďanů a niflheimců. Příliš často se na schůze Rady nedostavovali.

Odin, jakožto mluvčí a představený za Nížinné, začal. „Nuže, vítejte na dnešním zasedání rady. Dnes máme tu čest přivítat mezi námi lady Avelaeru, představenou Bílých. Vítejte, Horští, Bílí, Planinoví, Bažinní, Pralesní, Jezerní a Pouštní,“ Když všichni vstali a zasedli, Odin pokračoval. „Nuže, lady Avelaero, máte slovo, takové vzácné hosty zde máme málokdy.“

Avelaera se usmála. „Děkuji, lorde Odine. Přivádí nás sem zatím neškodná, byť později možná závažná věc. Během posledních dnů se v oblasti Velehřbetu ochladilo. Výkyvy teplot v naší domovině sice bývají častější než v ostatních oblastech Asgardu, ale v létě zatím nikdy toliko chladno nebylo. Obávám se, že by to mohlo znamenat...“ řekla lady napůl vyděšeným a napůl zlomeným hlasem. Zalovila ve vnitřní kapse svého bílého pláště lemovaného kožešinou. Posléze vytáhla předmět, který vypadal jako průhledná krychle tak velká, aby akorát padla do dlaně. Uprostřed byl ke zděšení všech přítomných chuchvalec sněhových vloček. Po celém sále se rozezněl vzrušený šum. Někteří nevěřícně vrtěli hlavou, jiní si vyměňovali své názory se sousedem.

„ ... návrat Inazabella Bílého, pána Sedmi zim.“ dořekl Odin. Tak proto ten špatný pocit, pomyslel si.

Nikdo si v tu chvíli nevšiml bílého chuchvalce velikosti pěsti, který přistál mezi draky venku.

***

Mezitím, zpátky uvnitř gargoylí kolonie v srdci pralesa, se Loki otřásal přerývavými vzlyky. Pevně se tiskl k Fenriho chlupatému tělu. Nejen, že jej mají během dnešního dne obětovat tom podivnému bohu, ale ještě jej surově zbili. Dostal dvaadvacet ran bičem a několik kopanců. Nejspíš zkoušeli, co vydrží a poté usoudili, že na otroka je opravdu moc slabý.

Fenri, nyní velký asi jako malý kůň, se snažil svého přítele utěšit a zahřát. Velkým růžovým jazykem jemně olizoval krvácející šrámy na jeho zádech. Jeho smaragdově zelené oči byly nyní smutné. Loki rozuměl jeho řeči a on rozuměl té jeho. Věděl, co má přijít a nelíbilo se mu to. S Lokim byli spřízněné duše od chvíle, kdy jej Odin jednoho večera přinesl domů. Tehdy byl ještě štěně, malé a ztracené. Nebyl jako Geri s Frekim a Loki nebyl jako zbytek jeho rodiny. Kolik lumpáren spolu natropili, kolik dobrodružství prožili. A teď to má všechno skončit. Byla tu však i další věc, která se vlkovi honila hlavou a zanechávala za sebou nezodpovězené otázky. Nejen že měnil svoji velikost až na čtyři metry, což se mu stávalo většinou jen v přítomnosti Lokiho. Také jej v noci sžíraly bolesti, většinou utichající až s příchodem rána. Jakoby se celý měnil.

Úpěnlivě zakňučel, když mu Lokiho slzy smáčely kožich.

Někdo vytáhl mříž. Fenri prudce otočil hlavu a zavrčel, když se objevili dva strážní. Fenri chtěl provést obranný manévr, ale zradilo jej vlastní tělo. Pár zapraskání kostí a zcvrknul se na velikost obyčejného vlka, čili s ním neměli žádnou práci.

Opět šli nekonečnou spletí chodeb. Loki cestou neustále zakopával, jak byl vysílený. Vlk jen nepokojně vrčel, ale nemělo to žádný účinek. Po chvíli se před nimi objevily mohutné, dvoukřídlé dveře. každé křídlo bylo ozdobeno obludnou hlavou jejich boha, jehož jméno lze vyslovit jen v několika málo, povětšině už zapomenutých jazycích. Otevřel jim je šaman pomalovaný rituálními barvami a pokynul, ať jdou dovnitř.

Naši hrdinové se ocitli v obrovském sále ze světle žlutého kamene s vysokým stropem, v němž zela díra zřejmě představující stropní okno. Uprostřed se na vyvýšeném místě nacházel oltář ze šedého kamene tvaru kruhu. Po stěnách, což bylo velmi znepokojující, plápolaly ohýnky v dračích lebkách místo svícnů. Metamorfní gargoylové byli proslulí tím, že tyto tvory nesnášeli. Vlastně, oni nesnášeli všechny kromě svých vlastních vrstevníků. Většími dračími kostmi byl zdoben oltář.

Sešla se zde celá kolonie - muži i ženy, mladí i staří. Čestná místa úplně vpředu patřila náčelníkovi a jeho manželce. Náčelník měl na ramenou sepnutý plášť z pestrobarevného peří. Jeho ženu zdobily dokonce péřové šaty a ocelově šedé vlasy měla spletené do desítek maličkých copánků. Na některých sponách seděly vzácné pralesní opály, které ve světle svící duhově pableskovaly.

„Loki!“ ozvalo se Lokimu za zády. Otočil se. Stál tam Naleos. Vypadal, že se měl dobře, až na tuhý kožený límec s ostny kolem krku. Mezi těmi pololidskými, svrchovanými náboženskými fanatiky vypadal tak nějak nepatřičně. Jako anděl mezi démony. „Nemohu ti pomoct,“ a pohlédl nahoru. Teprve teď si Loki všiml, že z obojku vychází řetěz, jehož konec drží jeden ze strážných.

Škubnutí za paži přinutilo Lokiho jít dál. Přibližovali se více a více oltáři, čili jisté smrti. Když se podíval na podivnou zahnutou dýku, kterou svíral v ruce šaman, došlo mu, že to bude velice bolestivé. A on i Fenri byli úplně bezmocní. Po stupíncích vedoucích k oltáři kráčel s hlavou svěšenou a každý krok ho bolel, jako kdyby na nože šlapal. Srdce mu tlouklo, čelo se mu rosilo potem. Cáry kdysi bělostné košile byly slepené krví. Šrámy po biči teď bolely dvojnásobně. Nebránil se, věděl, že už jej nic nezachrání. Za zvuku Fenriho žalostného kňučení se nechal připoutat na oltář. Viděl, jak sebou jeho chlupatý kamarád škube ve snaze osvobodit se a běžet mu na pomoc. Ležel naznak, ani nedutal. A nad ním hořela svíce ve svícnu, na němž byla zpodobněna ta stejná obludná hlava jako na dveřích. Šaman se otočil k lidu svého náčelníka a pronesl zřejmě slavnostní řeč v gargoylštině. Dav vzrušeně zašuměl. Šaman se otočil čelem k bezmocně ležícímu vězni a rukou mu chvíli prohmatával hrudník. Když našel místo, kde se zhruba nacházelo Lokiho srdce, spokojeně zavrčel a zvedl dýku do vzduchu. Dav utichl. Šaman zaječel několik slov. Svaly na ruce se mu napínaly, jak se připravoval ke smrtícímu úderu. Pouhé vteřiny dělily Lokiho od chvíle, kdy mu vyprchá z těla veškerý život a jeho duše upadne v zapomnění.

Viděl, jak se šamanovi v očích zablýskla jiskra potěšení z utrpení bezmocného. Loki zavřel oči. Nechtěl vidět, jak se do něj zabodává dýka.

Stává se, že vám někdo podá pomocnou ruku ve chvíli, kdy už jste smířeni s koncem. Ve chvíli, kdy to nejméně čekáte. A ta chvíle právě nastala. Zprvu se ozvalo jen tlumené plácání křídel a škrábání drápů o kámen. Tím se gargoylové nenechali vyvést z míry - různých létavých predátorů se po Asgardu pohybuje spousta - a proto bylo už pozdě, když se stropním oknem vřítil dovnitř mladý, byť odvážný a velmi rozzlobený drak. Mnu, a jak to už u rozzlobených draků přerušujících obětní rituály nečekaným vpádem bývá, začal kolem sebe šířit paniku.

Náčelník začal štěkat kolem sebe rozkazy a tím vyburcoval několik méně vyděšených válečníků k útoku. Nastavili proti nepříteli hrozivě vypadající kopí a se zuřivým pokřikem se mu vyřítili vstříc. Drak na ně však vrhl pohled typu 'Myslíš to vážně?', zašklebil se a provedl protiútok způsobem drakům vlastní; zhluboka se nadechl, v tlamě mu něco škytlo a při výdechu směrem k útočníkům již letěl plamen, silný a živý. Přitom ještě jen tak mimochodem stačil jediným máchnutím ocasu smést z oltáře šamana a nezapomněl na něj pořádně šlápnout. S hrůzou se zastavili na místě s tím, že se v příští vteřině otočí a prchnou pryč. Bylo však příliš pozdě, během mrknutí oka z nich zůstaly jen doutnající hromádky popela. Ostatní na nic nečekali a začali se tlačit u dvoukřídlých dveří, aby se co nejrychleji ztratili v bezpečné změti kamenných chodeb. Celý sál bez nich podivně ztichl. Byli tam jen on, Loki, Fenri, Naleos a pár nešťastníků, které jejich soukmenovci při zběsilém úprku ušlapali.

Loki s úžasem hleděl do tváře svého zachránce. Skoro sebou škubl, když začal zuby trhat jeho pouta jako ovocné pendreky. Po stupíncích k němu radostně doskákal Fenri, aby mu šibalsky olízl tvář. K oltáři také zamířil šťastný Naleos a začal si něco vyprávět s drakem v jejich jazyce. Pak vlk zvedl hlavu k nebesům a zavyl. Proměna v dospělce, která v něm již tak dlouho cirkulovala a způsobovala mu nečekané přeměny a bolesti, se dokončovala. Kožený límec na jeho krku se změnil v prach. Kosti se naposledy natahovaly a praskaly. Zmohutněly mu plece i krk. Oči se trochu rozzářily a byly ještě krásnější než kdy předtím. Výsledek této proměny byl podivuhodný: Fenri byl nyní velký jako jezdecký kůň!

„Čemupak se tak divíš, drahý příteli?“ řekl Fenri. „Nikdy jsi neviděl pravého asgardského vlka?“

Lokimu skoro spadla čelist na zem. Asgardský vlk? Tak ta stvoření, o nichž se psalo většinou jen v příbězích, ještě existují?

„Čas odejít, máme ještě dost práce,“ řekl drak. „A mimochodem, zapomněl bych se představit, jmenuji se Christopher. Tebe a tvého chlupatého přítele vezmu na hřbet, tady Naleos může letět sám,“ usmál se.

Loki zatřásl hlavou a vydal se směrem k němu. Práce? A jaká?

Konec 12. části