Vítejte ve dračím světě

Kapitola 11. Nečekaná setkání

Křaaach! Uslyšel Thor, když se vynořil nad hladinu, přitahujíce se k něčemu plovoucímu. I když byl velice silný, sotva se držel; celou noc si s ním, Baldrem a Jitřní hvězdou rozbouřené moře hrálo jako rozpustilé kotě s klubíčkem. Křečovitě se držel toho plovoucího kusu čehosi. Když si jej lépe prohlédl, zjistil, že se drží kusu přídě lodi. Byla na ní vyřezána nádherná dračí hlava, jak bývá u asgardských lodí zvykem. Pohlédl k obzoru.

Pár desítek metrů od něj se vynořila Jitřní hvězda, nebo spíše to, co dravé vlny ještě nestačily zničit. Z hlavního stěžně lodi zbyla jen polovina, plachta plavala opodál. Pořád byl však vidět runový nápis na boku, hlásající její jméno.

Promočený Hromovládce vyčerpaně oddechoval a třásl se zimou. Hlavou mu vířily různé otázky. Kdo vyvolal tak strašlivou bouři? To přece není jen tak ledajaký rozmar počasí! Proč to ten dotyčný udělal? Chtěl je odstranit? Nebo byli jen ve špatný čas na špatném místě?

Právě uprostřed jeho filozofování jej něco zatahalo za nohu. Leknutím nadskočil a začal očima pátrat po pachateli. Jestli je to kraken, tak už mi doopravdy nic nepomůže, říkal si. Oddechl si, když se o chvilku později chytil dřeva jeho mladší sourozenec.

„Uf, to byla noc...“ odfrkl si Baldr, taktéž celý promočený. „Přežili jsme ztroskotání lodi, ale kam teď?“

Thor chvíli přemýšlel a pak ukázal na jih. „Něco mi říká, že máme plavat na jih.“

„A co když tam nic není?“ namítl jeho bratr.

„Inu, tak jsme nejspíš doopravdy v koncích. Ale můžeme to alespoň zkusit. Vlny by nás tam stejně dříve či později zanesly.“

Po několika nekonečných hodinách se na obzoru objevil kousek písečné pláže. Bouře mezitím ustala docela. Obloha byla blankytně modrá a slunce již prohřívalo zem.

„Za chvíli tam budeme!“ zajásal Baldr. Za pláží začal rozeznávat svěže zelený obrys džungle. Asgardské džungle bývají štědré, co se pitné vody a jídla týče.

Když po půlhodině dorazili na místo, trochu se rozhlíželi. Thor se vydal jedním a Baldr druhým směrem, přičemž si řekli, že až slunce opíše určitý úhel na obloze, vrátí se na původní místo.

Baldrovi hrozně čvachtalo v botách. Zastavil se, sezul si boty a vyklepal z nich veškerou vodu včetně několika malých rybiček. Pak se vydal dál. Jelikož šel blízko džungle, cítil vlhkost tamního vzduchu. Řekl si, že zkusí dojít za malý ohyb pláže – něco zpoza něj vyčnívalo.

Baldr nikdy nelitoval toho, že se za ohyb pláže šel podívat; do smrti o tomto zážitku vyprávěl svým dětem a vnoučatům. Co zde spatřil, bylo ohromné a hrůzné zároveň. Vyčnívající věcí byl hlavní stěžeň z nádherné, naneštěstí však ztroskotané lodi. Kdysi sněžně bílé plachty byly roztrhané a špinavé. Jediné, co zůstalo nedotčené na trupu lodi, byl runový nápis. Dračí hlava na přídi byla zvláštní tím, že držela v tlamě osmicípou hvězdu.

„Hvězda Ásů...“ zamumlal Baldr po přečtení názvu. Měl pocit, že to již někde slyšel. Ale kde? Jakoby mu moře tuto odpověď vymylo z hlavy....

„Tohle jsi našel?“ ozvalo se mu za zády. Šel k němu Thor se smutným výrazem a k Baldrově velkému znepokojení držel v ruce lebku. „Určitě patřila někomu, kdo tady byl před námi. A moc dobře nedopadl.“ zavrtěl hlavou. Jeho oči zaostřily vrak a název Hvězda Ásů. Po zádech mu přeběhl mráz. Vzpomněl si, jak jemu, Baldrovi a Lokimu otec vyprávěl o jejich pradědečkovi Bjorgovi, velkém námořníkovi. Na své lodi Hvězda Ásů uskutečnil mnoho objevných výprav. Jednou chtěl prozkoumat nechvalně proslulé Žraločí ostrovy ležící nedaleko Utgardské hranice. Z této výpravy se však nikdy nevrátil a těla posádky i samotná loď jsou pohřešovány dodnes... spíše do tohoto okamžiku. „To je, tedy byla, Bjorgova loď!“

Jeho sourozenci konečně došlo, co má na mysli. „Ajej... co je asi zabilo?“

Odnikud vyletěl dlouhý, zdobený oštěp a zabodl se do země. Následoval válečný pokřik v gargoylštině a než se asgarďané stačili vzpamatovat, z džungle vyskákalo sedm metamorfních gargoylů. Obcházeli je jako smečka hladových vlků a zlověstně syčeli.

Thor se otočil na Baldra. „Už nejspíš vím, co je zabilo.“

***

„Podívej, Frídr, kdo přijíždí.“ sdělila chladně princezna Lifa své osobní služce. Stála s ní na balkónu náležícímu k její komnatě. Právě zpozorovala kočár svého staršího bratra Tryma. Ze tří sourozenců byla nejmladší. Žila v Niflheimském paláci společně s Hel, prostřední z nich. Vždy jim záviděla jejich moc. Trym byl král Utgardu a Severních ostrovů, Hel královna Niflheimská. Ona byla jen princezna, a to velice krásná, i když si sama myslela, že je její sestra krásnější. Měla temně rudé oči a dlouhé vlasy stejné barvy jí půvabně povlávaly v teplém větru. V kombinaci s ladnými křivkami jejího těla, plnými rty a líbezným obličejem měl byť jen pohled na ni omamující účinky. „Určitě bude chtít vidět nejprve sestru. Pošli někoho se vzkazem.“

Lifina společnice vyšla za dveře a chvíli štěkala něco na méně šťastnou služebnou, jednoduše se nacházející na nesprávném místě. Frídr nebyla tak krásná, jak si myslela. Obličej s krutýma, šedýma očima a rty často zkřivenými v pyšném či pohrdavém úšklebku lemovaly vlasy medové barvy. Seděla v nich čelenka vyrobená ze stříbra a bílých drahokamů. Nebyla to jen tak nějaká čelenka; znamenala, že její nositelka není jen tak ledajakou služkou, ale společnicí princezny! Ostatní děvečky ji neměly rády, protože se nad ně hrozně povyšovala a neustále jim rozkazovala. Byla častým terčem pomluv; prý nosí svůj nehezký nos tak vysoko, až si musí i na sebevyšších podpatcích stoupat na špičky a že pod šaty skrývá psí obojek - je ‚Lifiným psem‘. Také se říkalo, že chová něžně city k Trymovi. To už nebyla pomluva, nýbrž smutná pravda.

Ty dvě, jelikož chtěly slyšet každé písmenko z rozhovoru Hel a Tryma, se vydaly dolů směrem k trůnnímu sálu. Bez jediného slova procházely Chodbou předků. Ze zdí na ně zíraly tváře mnoha Niflheimských králů a královen. Všichni do jednoho měli bledou kůži, ledově modré nebo rudé oči a rudé či černé vlasy.

Když došly na místo, přiložily uši na dveře a pozorně poslouchaly. Hel a Trym se podle všeho hádali:

„Jsi moje sestra a já tě pouze slušně žádám o pomoc.“

„Neexistuje, bratře! S Bílým nechci mít nic společného!“

„Pomysli na to, jak budeme mocní, až jej získáme na svou stranu!“

„Říkám po páté a naposledy: Ne. Nelíbí se mi tvoje plány na zavedení neomezené moci skrz pána Sedmi zim. A už vůbec se mi nelíbí, jak jsi získal svoji nevěstu. Násilím jsi ji unesl z domova, ubohé děvče!“

Lifa vycítila příležitost. Jakmile se rozletěly dveře, vyšel z nich Trym v doprovodu Eiry, Heliny krásné společnice. Frídr ji nesnášela, protože věděla, že i ona hází očkem po Trymovi. Nebylo divu; všechny obryně v Utgardu byly do krále obrů tajně zamilované.

„Buď zdráv, bratře.“ zašvitořila Lifa. „Nepotřebuješ s něčím pomoct?“

Král obrů se otočil. Jeho bílá pleť kontrastovala s černým kožešinovým pláštěm a šedivou košilí pod ním. Ebenově černé vlasy se jen leskly. Když uslyšel Lifino zašvitoření, v jeho rudých očích se podezřívavě zablýsklo. „I ty buď zdráva, sestřičko. A teď mi pěkně pověz,“ chytil sestru železným stiskem za rameno a odvlekl ji do rohu. „Co víš o mých problémech?! Zase jsi poslouchala za dveřmi, ty a ta tvoje kamarádka?!“ procedil skrz zuby Trym a než se Lifa nadála, držel ji pevně za hrdlo.

„Dobře, přiznávám se... poslouchala jsem. Ale narozdíl od naší sestry ti chci pomoct! Mám své tajné skrýše a zbraně! Zdroje a informátory!“ bránila se princezna přiškrceným hlasem.

Král chvíli uvažoval a poté uvolnil sestřino hrdlo ze svého železného stisku. Mezitím, co lapala po dechu, řekl: „Inu... nemuselo by to být špatné. Uvidíme... ale pokud selžeš, tak si mne nepřej.“

***

Loki se probudil přitisknutý k Fenrimu. Vlk příjemně hřál. Rozespale se rozhlédl po své cele. V jednom z rohů se krčil mladý gargoyl, podle tříslově hnědé kůže zvolna se měnící na břidlicovou již skoro dospělý. Pozdě večer jej sem strážní přitáhli násilím. Představil se jako Naleos, ale jinak toho zatím moc neřekl.

„Poslyš, ty jsi gargoyl, že?“ prolomil ticho Loki.

Naleos zvedl hlavu. „Ano, to jsem.“ Promluvil čistou asgardštinou, společným jazykem většiny ras v této zemi žijících. To Lokiho udivilo, neboť gargoylové byli jednou z mála ras, které zatím odmítaly spolupráci s ostatními rasami z Asgardu.

„Proč tedy mluvíš asgardsky?“

Naleovy oči posmutněly ještě více. „Má maminka mě naučila mluvit touto řečí. Zemřela, když jsem byl hodně malý.“

Lokiho napadla další otázka. „A proč tě tady metamorfní gargoylové vězní? Vždyť jsi taky gargoyl.“

Gargoyl teď vypadal velmi vyděšeně. „Oni nejsou jako takzvaní ‚přirození‘ gargoylové. Jsou zmutovaní magií a považují se tím pádem za lepší, než jsme my. Ale můj otec si myslí pravý opak a již od jejich vzniku s nimi náš rod válčí.“

V tu chvíli se vysunula mříž sloužící místo dveří a dovnitř vpadli dva strážní. Jeden svázal Lokimu ruce a Fenrimu nasadil náhubek. Naleos na druhého strážce reagoval syčením, ale nebylo mu to nic platné. Metamorfní gargoyl mu přitlačil křídla k hřbetu a svázal čelisti, poté jej zvedl do vzduchu a přehodil si ho přes záda, jakoby to byl pytel peří.

Dlouho šli bludištěm chodeb. Cestou potkávali mnoho jiných gargoylů. Malé děti si zajatce zvědavě prohlížely a vyptávaly se svých matek na něco v gargoylštině. Ostatní válečníci uznale přikyvovali a svobodné ženy se kolem tak statečných válečníků vysloveně musely nakrucovat.

Nakonec došli k velkým kamenným dveřím s klepadlem v podobě orlího pařátu. Jeden z válečníků zaklepal. Netrvalo dlouho a otevřel jim muž v péřové suknici a s kostí v nose. Chvíli se s válečníky o něčem bavil, několikrát přitom ukázala na zajatce.

„To je šaman,“ zašeptal k Lokimu Naleos. „Je pozemským zástupcem jejich boha, jehož jméno nelze skoro vyslovit. Stará se o všechno, co s ním souvisí: rituály, modlitby a v neposlední řadě také oběti.“

Zatáhli je dovnitř. Na velkém kamenném trůně seděl mocně vzhlížející metamorfní gargoyl středního věku. Byl vysoké, svalnaté postavy. Po jeho obnažené horní polovině těla se táhly četné jizvy z bojů a potyček.

U nohou mu seděla mladičká gargoylí dívka, maximálně o dva roky starší než Loki. Loki si nejprve myslel, že to bude jeho dcera, ale protože ji neustále hladil a vrčel k ní sladce znějící slovíčka, řekl si, že to je asi jeho manželka.

Náčelník vstal. Opatrně obcházel kolem Lokiho. Prohlížel si jeho zuby, poklepával mu na kosti. Na jednom místě jej škrábl drápem a sledoval pramínek krve stékající po chlapcově paži. Nalea se pouze zeptal na několik věcí. Poté něco sdělil šamanovi. Při těchto slovech se Naleovy oči rozšířily hrůzou.

„Co se děje?“ zeptal se nervózně Loki, který si všiml jeho výrazu.

„Mě si nechají jako rukojmího, protože jsem nyní korunní princ Yerurnského království. Ale tebe bohužel obětují. Údajně jsi na otroka moc slabý.“

Lokimu se strachem sevřelo srdce. Uvidí ještě někdy Sigyn?

***

Alice a Katy lezly tunelem. Přesněji řečeno tunelem, který vedl z jeskyňky dál do podzemí. Nechtěly se vracet do té nebezpečné džungle, proto radši volily cestu neznámým podzemím. Tunel byl kupodivu dlážděn kamenem a po necelé hodině lezení se zvýšil natolik, že se holky mohly postavit. Alice usoudila, že je stavěn jako úniková cesta – kdo ví, jestli zde před mnoha lety nestál hrad či tvrz?

Ze zamyšlení ji vytrhlo Katyino ‚Au!‘ a pád.

„O co jsi zakopla?“ otočila se Alice a prohlížela rovnou, hladkou kamennou dlažbu. Pak si všimla podivného předmětu. Zvedla jej. Předmět se podobal kompasu, byla kulatý, ale trčelo z něj osm cípů: čtyři, které mezi sebou svíraly pravé úhly a mezi nimi byl vždy jeden menší. Byly to vlastně dva disky spojené tak, že se daly otáčet. Z menšího trčela malá šipka. Obvod většího byl popsán runami. Pod každou z nich bylo kupodivu písmeno v obyčejné latince. Bez „cípů“ byl tento podivný nástroj jen o něco málo větší než dlaň.

Katy nevěřícně hleděla na předmět v sestřině ruce. „Na co to je?“

Alice opatrně otočila menším z disků. Nasměrovala šipku na první písmeno, které ji napadlo. T.

Cvak! Zablesklo se, prostředek menšího disku se odloupl a T se náhle v podobě hologramu vznášelo kousek nad ním.

„Dá se těch písmenek zadat více?“ zamumlala Katy. „Pokud ano, co kdybychom zkusily nějaké slovo? Třeba Thor, když už tam máš T...“

„Možná nás to zabije, ale za pokus to stojí.“ přikývla Alice a začala zadávat.

H- Cvak!

O- Cvak!

R- Cvak!

Celá chodba se zatřásla. Vše kolem dívek nejdříve ztemnělo a poté se jakoby ztratilo v mlze...

***

Ve chvíli, kdy Thor odháněl kladivem poslední dva metamorfní gargoyly, zatřásla se zem. Ozval se zvuk podobný trhání látky a jen tak ve vzduchu se udělala díra, ze které k Thorovu velkému údivu vypadla nejprve Alice a potom i Katy.

To dva dosud vytrvale bojující gargoyly vyděsilo natolik, že roztáhli křídla a s vyděšeným vřískotem odletěli pryč.

Hromovládce si zastrčil kladivo za opasek a popošel blíže k dívkám. „Kde vy se tady berete? Nemáte být ve světě lidí?“

Alice se zvedla a odpověděla: „Měly, teoreticky. Ale vtáhl nás do sebe ten váš úžasný Průchod, takže jsem teď tady.“

„Byly jsme v džungli a tam nás honila příšera a pak jsme šly podzemím. Našly jsme asgardskou parodii na kompas, zadaly tvé jméno a teď jsme tady.“ přidala se k sestřině vyprávění Katy.

V tu chvíli zpozorněl Baldr. „Kompas? Ukaž.“ Když mu Alice podala onen předmět, zatvářil se hrozně udiveně. „To je... Hvězda Ásů! Legendární předmět, který naše rodina vlastnila po generace. Ale ztratil se společně s Bjorgovou lodí. Je dobře, že jste jej našly. Společně s Průvodcem pomáhá Zasvěceným. Ale protože tak dlouho ležel ladem, je jeho energie už úplně vybitá. Je zázrak, že vás přenesl.“ potřásl hlavou Baldr.

„Což znamená, že k pevnosti Ledového ostří budeme muset zřejmě dostat po svých.“ dokončil Thor a zatvářil se velice vážně.

Pravé dobrodružství Alice a Katy právě začalo.

Konec.