Vítejte ve dračím světě

Kapitola 10. Bezesná noc

„Vstávat! Vstávat, asgardská kluk, vstávat, ne čas na spaní!“

Loki cítil, jak do něj něco opakovaně žduchalo a třáslo s ním. Rozespale otevřel oči – ale fuj! Skoro leknutím vyskočil ke stropu, když nad sebou spatřil hrozivou postavu.

Tyčil se nad ním muž měřící něco přes dva metry, oblečený v kožených šortkách bohatě zdobených nejrůznějšími přírodními materiály. Jeho kůže byla šedá jako kámen. Dračí křídla složená na zádech, ocasem švihal sem a tam. Místo nehtů měl drápy. Z ocelově šedých vlasů, do nichž si zapletl korálky, šňůrky a peříčka, vyčuhovaly špičaté uši a dva malé rohy. Opíral se o dlouhý oštěp s podivnými ornamenty.

„Na co tak asgardská kluk civět? Kluk nikdy nevidět metamorfní gargoyl?“ zavrčel muž a odhalil ostré špičáky. V oranžových očích se svislýma zorničkama přeskočila jiskra podráždění.

Loki vstal. „Ehm... děkuji za probuzení, ale kdyby vám to nevadilo, šel bych zase dál.“

Gargoyl jej chytil za límeček košile. „Nikam, kluk, nikam nebude jít! Na rozhodnutí šamana a náčelníka počkat ty! Oni přijít brzy ráno zítra“ Posadil Lokiho na zem, vyšel z místnosti a stáhl dolů mříže, sloužící místo dveří.

Teprve teď si chlapec uvědomil, kde je. Nacházel se v místnosti vytesané do kamene. Nebyla zde ani postel, nic. Noční tmu osvětlovala jedna pochodeň.

Jeskyni samotné chyběla jedna stěna. Loki opatrně přešel k otvoru a podíval se ven. Všechny naděje na útěk však byly ztraceny ve chvíli, kdy zjistil, že se nachází vysoko na strmé skále s komplexem podobných jeskyní. Opravdová gargoylí kolonie. Tak proto ta díra... gargoylové jednoduše věřili tomu, že se jejich vězni nepustí dolů z prudké, nejméně pětiset metrové skály.

V neosvětleném rohu se něco pohnulo. Ozvalo se táhlé zakňučení a lupnutí. „Vrrr... wof?“ štěkl tázavě Fenri.

„Kamaráde! Aspoň tebe mi tady nechali.“ zvolal Loki a nechal si olíznout tvář velkým růžovým jazykem.

„Mnuf... kník!“

Loki Fenrimu jako jediný rozuměl. „Ne, Fenri, ani já nevím, co s námi bude. Někdo nám tady pěkně zhatil plány na záchranu Sigyn.“

„Svrigrynn, wof wof!“ zaštěkal bojovně Fenri a vypnul hruď.

Loki se zadíval do smaragdově zelených očí svého chlupatého přítele. „Pokud se odsud dostaneme...“

***

Alice a Katy se taktéž nalézaly v nijak zvlášť příjemné situaci. Moře je naštěstí vyhodilo na břeh. Vydaly se do džungle poblíž pláže pro něco k snědku. Našly nějaké ovoce, s pomocí Průvodce jej poté roztřídily na jedlé a nejedlé. Postavily si provizorní přístřešek z větví přikrytých vrstvou palmového listí.

I když si zatím dokázaly zajistit přežití, ani jedna z nich nedokázala spát. Ležely k sobě schoulené, Alice bledá jako stěna a Katy se třásla strachy. Ani jedna z nich nevěděla, co v nočním pralese číhá.

Noční ticho protrhla série podivných zvuků, asi deset metrů vzdálených: „Chroust... chroust. Škyt! Gwochomp... huik.“

Katy se neklidně zavrtěla. „Co to bylo?!“

„Netuším.“ zašeptala Alice a napínala uši ve snaze zachytit ještě něco.

Vzum!

Dívky ani nedutaly. Byly potichu tak, že slyšely svá bušící srdce. Teď už se začínala klepat i Alice.

Bylo slyšet zapraskání větví a vzápětí se celá chýše zvedla do vzduchu. Vlastně... někdo zvedl ji. Vysoká černá postava s dlouhými končetinami, jejíž oči fialově zářily. „Chroust?“

Vzum! Tvor se přemístil o pár metrů dál.

Jakmile Katy pohlédla do jeho fialových očí, tvor otevřel tlamu a odhalil špičaté bílé zuby. Vydal ze sebe zvuk podobající se něčím mezi vrčením a pištěním. „Vrrrgrhhhiiiiriiirrrr!“

Vzum! Vzum! Vzum!

„Kde je teď?“ zeptala se Alice a opatrně se rozhlížela. Výborně, říkala si. Teď jsme ho naštvaly. Doufám, že nešel pro kamarády.

***

Christopher našel místo k odpočinku na menší tabulové hoře v džungli. Nyní se vzbudil, protože mu zraněná tlapa tepala bolestí. Chodil si ji proto pravidelně namáčet do malého, slaného jezírka, které leželo nedaleko. Vzhlédl k Měsíci, jasnému a zářícímu, a podle jeho polohy zjistil, že nastal čas jít si vydesinfikovat rány po oštěpech.

Když o chvíli později namočil ránu do vody, znatelně se mu ulevilo. Bolest se vytratila. Neustále se ohlížel kolem sebe, upíral svůj zrak do křoví a trsů trávy, zda se tam neskrývají nebezpeční gargoylové. To by byl jeho konec.

Nečekaně jej rozbolela hlava a mladý drak uslyšel Hlas.

„Pokud se odsud dostaneme...“

Zatřepal hlavou. Řekl si, že je to jen z nedostatku spánku a vydal se zpět na tabulovou horu. Za pár hodin mělo svítat.

***

Vzum! Vzum!

„Zákon schválnosti nás prostě nesnáší,“ zařvala Alice, když společně s Katy utíkaly před tím teleportujícím se tvorem. Byla noc a nic neviděly, proto občas jedna nebo druhá o něco zakopla.

Vzum!

Katy, běžící vedle ní, přikývla. Před chvílí ležely schoulené ve své chýši a teď prchají před rozzuřeným lovcem. Mladší z dívek se dokonce bála, že jim po chvíli dojdou síly a on je chytí. Co by jej mohlo zastavit? Je tak velký... počkat? Velký? „Alice? Vidíš, jak je velký? Myslíš na to samé, na co já?“ zeptala se s nadějí v hlase Katy.

Alice vteřinku zapřemýšlela a odpověděla: „Heuréka! Teď jen najít nějakou díru, do které by se nedokázal teleportovat!“

Katy si rychle uvědomila nedomyšlenost plánu. „Ale kde – au!“ Narazila. Nahmatala před sebou kamennou stěnu. Sjela rukou trochu níž a oči jí zajiskřily, když zjistila, že se kousek pod ní nachází otvor sice dost velký na to, aby se jim obě protáhly, ale ne dostatečný pro teleportaci tvora. „Alice, tady!“ zakřičela a bleskurychle vlezla dovnitř. Posunula se trochu dozadu, aby se sem vešla i její sestra. Kupodivu zatím nenarazila do zdi.

Ozvalo se žuchnutí. Alice. Stejně jako Katy, i ona byla slušně zadýchaná. Ani se nezvedla ze země, jen se ledabyle doplazila poblíž ní.

Jedinými zvuky bylo dvojité odfukování a tlučení srdcí, když najednou...

Vz-

A nic.

Vz-

Zvenku se ozvalo rozzlobené zavrčení: „Hrrrrvrgrrr!“

Ve chvíli, kdy si už už chtěly oddechnout, se ozval jiný zvuk. Velice znepokojivý zvuk, a sice praskání kamene.

Alice otočila hlavu směrem, kde si myslela, že je Katy. „On se tady pomalu dobývá!“ Všimla si, že se Průvodce v jejich rukou rozzářil. Alice jej opatrně otevřela a zeptala se takovým způsobem, jakým se s knihou muselo mluvit. Naučil je to Thor. „Vzácná kniho, problém máme, kterou cestou se teď dáme?“

„Jaký problém, Zasvěcené? Poskytnu vám rady cenné.“napsalo se na stránce.

„Obluda zlá nás honí, sestra strachy slzy roní,“ Zamyslela se nad popisem tvora. Kámen pořád křupal. „Ummm... Údy dlouhé, oči svítí, zuby ostré, my jsme v síti.“

Křřupp!

Kniha otočila několik stránek a začala psát jednu ze svých chytrých rad.

„Postavu má vysokou, tvor jménem černokrok,

srdce prosáklé Temnotou, krve vaši dal by si lok.

Nedívej se mu do očí, starosti jen přibydou,

tvé kolo osudu se otočí, oči pro pláč zbydou.

Nezoufej, učinil-li si to, naděje, ta vždy poslední zmírá,

tamhle čeká v koutě, je malinká, přesto však ještě zbývá.

Tekutý živel nesnáší, má z něj strach,

síla, kterou slunce za dne přináší, vraždí jeho zrak.

Rudá stuha tančí, není to tak nejasné,

šance jeho jsou hned tenčí, života plamen pohasne.“

„Takže mu vadí světlo, voda... a co je rudá stuha?“ zpanikařila Katy.

„Asi oheň,“ odpověděla Alice. „Prohledáme si kapsy, snad najdeme aspoň něco.“

Obě dvě měly v kapsách baterky.

Kus kamenné stěny o straně přibližně půl krát půl metru se utrhl. Černokrok pevně svíral balvan. Z otevřené tlamy s vyceněnými zuby odkapávaly fosforeskující fialové sliny a jazykem stejné barvy hýbal sem a tam. Jeho oči ozařovaly temný vnitřek jeskyňky, přesto však nebyly vidět stěny.

Alice rozvítila baterku a namířila světlo tvorovi přímo do obličeje. Katy se přidala.

Černokrok zařičel bolestí. Byl to nelidský a protivný zvuk. Balvan si pustil na nohu, takže situaci ještě zhoršil.

Katy se otočila k sestře. „Vodu asi nemáme, že?“

„Ne. I když... hihi.“ Starší z dívek se zaklonila a plivla obludě přímo mezi oči.

To už bylo na černokroka, zmučeného bolestí, příliš moc. S poraženým zakňučením zmizel v podrostu pralesa.

Zasvěcené si oddechly. Aby je již nikdo nerušil, odsunuly se do temnoty jeskyňky a usnuly.

***

Danielovy uši zachytily šelest. Šelest jakéhosi tvora. Už se utábořil a usnul mezi kořeny vysoké borovice rostoucí na Území nikoho. Probudil se, vyděšen k smrti. Ještě aby to byl černokrok, pomyslel si. Tito predátoři se na Území nikoho vyskytovali v poměrně hojném počtu. A Daniel se s žádným z nich nechtěl setkat. Lesní wyverni byli další z nebezpečných tvorů této oblasti. Ne že by si neuměl s některým z nich poradit, sám byl démon, ale nerad se pral.

Šelestění se nyní přiblížilo a tvoreček cupital přímo před vstupem do jeho útočiště. Podle zvuků nebyl moc velký. Danielova ruka vystřelila ven a uchopila narušitele železným stiskem.

„Huik! Kvíky kvík!“ zakvičel uchopený.

Vevnitř Daniel rozsvítil Světlo, aby si jej mohl lépe prohlédnout. Byl to dráček, dlouhý zhruba pětadvacet centimetrů. Měl světle tyrkysově zabarvenou kůži, křídelní blány a oči byly žluté. Divoce se svíjel v démonově ruce jak se snažil osvobodit, ale marně; akorát se vyčerpal. Už jen slabě kňučel.

Daniel tvorečka s úžasem pozoroval. „Neboj se, já ti neublížím.“

Dráček zvedl hlavičku a zamrkal. „Proč jsi mě tedy chytil?“

„Inu, cupital jsi mi kolem úkrytu, chěl jsem zjistit, co jsi zač,“ odpověděl Daniel a zamyšleně naklonil hlavu na stranu. Nikdy předtím něco podobného neviděl. V Temných říších byla všechna stvoření do jednoho škaredá, nebezpečná, nebo obojí. Na každém kroku se musel krýt před přízraky, démony a vůbec tou temnou cháskou. Ale ten maličký dráček byl proti nim tak... krásný a... nevinný. Démon žasnul. „Máš nějaké jméno, dráčku? A odkud jsi vlastně přišel?“ zeptal se.

„Rixx. Já... nemám domov. Chtěl jsem ho najít, ale nevím jak.“ odpověděl tvor smutně.

Daniela něco napadlo. „Já jsem Daniel. Ach, taktéž nemám kde hlavu složit. Hledám. Nechtěl bys jít se mnou, ve dvou lépe se to táhne.“

Rixxovy oči se rozzářily. „Ano! A jak rád!“ usmál se a odhalil malé, ostré zoubky.

Tak Daniel našel někoho, kdo se s ním vydal na dalekou cestu za domovem krajinou, nad níž právě svítalo. Zlaté slunce zkoncovalo s onou strašnou a bezesnou nocí, během níž naši hrdinové zakusili ledacos. Začíná nový den, den nadějí. Pomůže jim?

***

Konec 10. části