Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Aardwen: Zpověď pt.II

próza, 12.06.2019

Koně ržáli a Malina ležela otupěle přes sedlo jako pytel. Otevřela oči a viděla jen pohupující se koňský bok a slyšela nesrozumitelnou písničku. Nevybavovala si nic. ‚Že bych byla tak blbá a zase se pokusila utéct…‘ blesklo jí hlavou, ‚zase mě chytli, a zase…‘ povzdychla si. Nějak jí přišla smrt jako vysvobození.

Přeci nemohla chtít utéct. Reginald měl pravdu, nikdo jim neuteče. Vedle ní, na suše sedla, viselo další tělo, oděné do hrubé tuniky s hlavou zahalenou v kápi. Zpod kapuce rovnoměrně odkapávala tekutina. ‚Krev,‘ uvědomila si zděšeně, ten oděv patřil Reginaldovi…

Pokusila se otočit hlavu, ale nedokázala se ani hnout. „Zatracená práce podělaná! Bohové pitomí,“ připadalo jí to všechno jako sen. Klela nahlas, co na tom sešlo, stejně jí nerozuměli a visela na koni, tak ať si klidně poslouží… Zabili jejího nejlepšího a nejbližšího přítele! ‚Že by utíkal se mnou?‘ nechtěla tomu věřit. Nemohla.

Kůň se zastavil a pár bot hlučně dopadl do bláta cesty. „Jen si to užij, sprosťáku!“ vykřikla, aniž by mohla vidět obličej toho člověka.

„No, no,“ odvětil známý hlas, „sice jsem nečekal díky, ale až takhle?“

Vyloupl se před ní Reginald v haleně a tunice nájezdníků s širokou šavlí u boku a lukem přes levé rameno. „Něco jsem ulovil, kdybys měla hlad, až zastavíme…“ oznámil a shodil z koně své staré šaty, v nichž bylo zabalené zabité srnče.

„Reginalde, jak?“ optala se. V jeho pohledu spatřila omluvu.

„Kecal jsem, slečinko,“ oznámil až skoro něžně – zdrobněliny mu ale nikdy nešly přes rty, „nikdo neuprchl, pokud já jsem nikdo…“ Otevřela ústa, ale on ji předešel.

„Napřed Tě s dovolením sundám z toho koně…“ vytáhl krátký nůž a přeřízl provaz, který ji držel na místě. Byla by spadla do bláta, kdyby ji nechytil.

„Víš, jednou jsem už byl jejich zajatec,“ objasnil.

„A uprchl jsi! Lháři!“ osočila jej.

„Nechtěl jsem, abys provedla nějakou blbost… Měl jsem tušit, že to s Tebou dopadne jako vždycky, opačně.“

„Nechápeš, co mě to stálo…“ zavrčela a kdyby měla slzy, plakala by. Odvrátil se.

„Vím, že jsem to nedomyslel. Potřeboval jsem jen, aby alespoň jeden z nás nebudil podezření, aby polevila jejich opatrnost…“

„Takže jsi předstíral, že jsi v prdeli!“ dořekla za něj rozčileně, „mohl jsi něco říct, mohla jsem hrát s Tebou…“ Povzdychl si.

„Nejsi dvakrát přesvědčivá herečka, když se snažíš chovat zoufale…“

„Ale Orri…“

„Orri byl bláhový a důvěřivý vůl,“ vyjel na ni, již celkem podrážděně, „oni ne… Ale dostal jsem nás z toho, u všech bohů, ne?“

Polkla jedovatou poznámku, věděla, že si za to všechno může sama, kdyby je neprovokovala… Kdyby se pokusila podřídit. Její vztek na něj to ale neumenšilo. Uvědomoval si to, zřejmě.

„Malino, víš, mrzí mě, co se stalo, ale nic s tím již nyní nenadělám a nemohl jsem ani předtím… co jsem mohl udělat, když jich bylo dvacet na jednoho? Proplížit se v noci táborem a všem jim podřezat krky?“

„Asi ne…“ připustila.

„Mohl,“ zavrčel, „ale až mnohem později, až když jejich opatrnost polevila…“ Vyvalila naň oči.

„Tys‘ je všechny…“

„Musel jsem,“ odvětil temně, „nech jednoho naživu a najde si další, budou nás pronásledovat a zabijí nás, když nás najdou, tak to prostě je.“

Raději se neptala, jak to dokázal… Byl přeci její Kapitán, ochránce, který spolehlivě kormidloval jejich poutnickou „loď“ ať už se dělo cokoli. Usmála se na něj, konečně, skrze závoj slz.

Podivná byla cesta s Myrgijským konvojem. Z toho mála, co si sám vybavoval, měl pocit, že se nikde nezdrželi dlouho, možná to byl důvod jeho nočních můr, dokud blouznil a zmítal se v horečce a nejistotě, přivázaný k provizornímu lůžku, cestujíce na voze taženém koňským spřežením jako mnoho dalších raněných. Díval se na ně a nerozuměl. Tolik cizinců, mnohdy více znetvořených než on sám, bez končetin, bez naděje, bez jakéhokoli účelu a sil. Přesto byli tady, Myrgijci si je k sobě uvázali a množství bezmocných je zpomalovalo více než jejich masivní zdobené zbroje.

Po jeho boku se opět zjevila Fera, jakoby vyrostla ze země. „Nad čím přemýšlíš, Pětiprstý?“

Pozoruhodné jak si zvykla, možná to využívala jako lehké škádlení, ale to mu ani v nejmenším nevadilo. Ulehčovala mu v utrpení. „Tolik lidí…“ začal, ale zjistil, že nemá jak pokračovat.

„Divíš se, viď…“ odvětila, „každý se diví, napoprvé…“

„Proč?“

„Ti lidé nemají kam jít, nemají domovy, někteří ztratili mnohem, mnohem více. A Myrgijci... Vždycky měli blízko k Bohu. ‚Pomáhej bližnímu.‘ Chraň slabé a bezmocné.‘ Patetické, pokud se zeptáš mě, ale alespoň něco.“

Odhadla, kam směřuje otázka, nepřestávala jej udivovat. Její odpověď jej ale nepřekvapila. Rozuměl jí.

Frygie. Poslední z velkých království Severu, odtamtud pocházela i řada velmožů, dokonce Orriho předci. Rodové jméno Frigg, Friggi, Fry, Frye… Všechna a zároveň žádné, Frygie byla dávno mrtvá, z dávných jmen zůstaly jen legendy, z domoviny jen vzpomínka tiše živená a přikrmovaná. Aby nevybledla. A naděje... Zůstávala, ač bláhová. Nepřipouštěl si, že by byl naprostý konec. Nemohl. Ani ona...

„Feri, víš…“ odmlčel se. ‚Jak rád bych, ale… Nemohu.‘ Myšlenka bolela víc než chybějící prsty. Byla přítomná. ‚Musím jí to povědět, musím!‘

„Copak máš na srdci?“ naklonila hlavu na stranu s tím pohledem, který snad říkal vše: „Jen mluv, uleví se Ti.“ Nadechl se.

‚Je to jako skok do prázdna,‘ pomyslel si. Než to přišlo.

Malina stopovala velkou skupinu. ‚Poutníci,‘ mihlo se jí hlavou a odfrkla si. Měla k nim svébytný vztah. Jako k Bohu.

Reginald se i přes naléhání odmítl vzdát svých nových šatů. „Pokud na ně natrefíme, bude jedině dobře, když budeš „můj“ zajatec a navíc, spíše nás rovnou nechají být…“

„A ty umíš jejich řeč?“ „Maličko,“ přiznal. ‚Pár konverzačních frází a spoustu nadávek,‘ dodal v duchu, ale takové podrobnosti znát nemusela.

Nyní se oba plahočili spáleništěm na sever a doufali, že narazí na místo, které zatím nebylo nemilosrdnou hordou zničeno a vypáleno. Byly to nyní tři dny, co narazili na stopu velké karavany, podle odhadu Poutnické. Dalo se očekávat, že je zavedou někam do civilizace, kde bude trochu bezpečno. Malina v to alespoň doufala, od zajetí ji stále trápily noční můry a bolest… Ta bolest, takovou nikdy dříve nezažila.

Zastavila, aby obhlédla novou sadu stop. Byly hlubší. Ohlédla se, starý žoldák šel zvolna, beze spěchu, udržoval krok se znavenými koňmi. Trvalo chvíli, než jí došel. „Něco nového?“ usmál se do vousů a zadíval se přímo před sebe, stopy jej nezajímaly, když tu byla ona. Jak ráda by si povzdychla, ale…

„Spojili se s větší skupinou,“ ohlásila a zkoumala dále vyprahlou zčernalou zemi.

„Větší?“ Přitáhla jeho pozornost, to bylo zřejmé.

„Větší,“ zopakovala zamyšleně, spíš pro sebe.

„Kdo?“ Na to odpovědět nedokázala.

Fera byla zamyšlená. Sledovala vzdálený obzor. Viděl to na ní, možná ji ranil, možná překvapil… Možná obojí. Cítil se vinen, iracionálně. „Feri…“ začal. „Ne, Orri, teď ne…“ nedořekla a poodešla na vzdálenější konec pahorku, na němž spolu stáli. Pomalu se rozhlédl a nabral dech. ‚Idiote,‘ zasténala myšlenka v hlavě a jemu bylo zle, ‚co jsi to udělal?‘ Asi bylo pozdě, asi… Na vše.

Malina stála nad malou proláklinou. Opatrnost šla stranou. Pod ní se táhla nekonečná prohlubeň vyplněné muži, ženami a vozy. Lidmi, o nichž nevěděla zhola nic. ‚Poutníci,‘ zopakovala si v duchu, ač si tím již nebyla zcela jistá. Slunce palčivě žhnulo v nadhlavníku a odráželo se od bílých plachet vozů, které, tažené koňmi, líně drkotaly po kamenech a snad ani nevnímaly nehostinnost okolí.

„Kurva zajebaná,“ ulevila si dívka a pomalu se odvrátila k odchodu, aby zpravila Reginalda. Buď byli v bezpečí, anebo v ještě větších sračkách než kdy předtím.

Žoldák čekal na hraně propasti ukrytý v křoví, koně v bezpečné vzdálenosti za ním, jeho oděv ostře kontrastující se zelení, ale plynule přecházející v polopouštní charakter okolí. Byl a nebyl vidět. „Regi, je jich hodně, ale…“ „…nevíme, o koho jde,“ dodal za ni, jakoby znal její obavy. „Jo,“ odvětila nepřítomně. „Musíme to risknout,“ pronesl po delším mlčení a ona byla vděčna, že učinil ono rozhodnutí za ni.

Orriho hlava se točila v kruhu, jeho myšlenky jej trápily více než kdy předtím. ‚Je to kvůli Němu?‘ napadlo jej bezděčně, ‚je to druh trestu, zkouška? Bolest?‘ Neměl odpovědi. Fera se dívala do dáli a on tušil, že udělal chybu. Rozčileně kopl do seschlé olivové větve.

Jeho pozornost však upoutal pohyb na obzoru. Na tom obzoru, kam se dívala mladá medička. Mráček, ale v písku, rychle se pohybující jejich směrem. Jezdec. Nebo… Jezdci!

Několik desítek koní se prohnalo kolem ní, Malina je vůbec neviděla přijíždět. Nedaleko se ozval křik a táhlé, dlouhé sténání. ‚To ne…’ přesně tušila co se děje a kdo útočí.

Reginald vedle ní zcela zkameněl. Jen mlčky civěl na kolonu projíždějících poutníků a na další a další skupiny jezdců, které se na ni vrhaly jako supi. Výkřiky v cizím jazyce, odpovědi v druhém, snad ještě cizejším. Malina netušila, jaký to je.

Žoldák se náhle probral ze své strnulosti a smýkl jí stranou do malého ostnatého keře. O vteřinu později kolem nich proletěl vržený oštěp a za ním jezdec. Byl by je oba smetl. Kdyby jednoho dříve nezasáhl. „Myrgi, gwaale!“ vykřikl malý muž v sedle a tasil šavli. Odkudsi přilétl šíp.

„Myrgia, bae saintes, arriva!“ Mužík se šavlí se zřítil z koně obličejem do písku. Opeřená smrt mu trčela z krku těsně pod čelistí. „Myrgijci!“ zadeklamoval Reginald nevěřícně.

„Myrgia, bae saintes, arriva!“ Z čela kolony se přiřítila početná jednotka těžkooděných jízdních kopiníků a kušiníků v čele s praporečníkem. To on křičel bojový pokřik a jeho standarta nesla šedý kříž na azurovém poli.

„Co jsou zač?“ zeptala se šeptem Malina, ačkoli přes okolní vřavu byla sotva slyšet, „co křičeli?“ Reginald se na ni po očku podíval. ‚Nikdy jsi necestovala, nedostala ses do světa, možná dobře pro Tebe…’ On sám cestoval dost, někdy k jeho vlastní škodě.

„Bojové heslo, něco jako: ‚Myrgie, s milostí Boží, do útoku’…“ povzdechl si, „neznám ten jazyk příliš dobře,“ což byla nestydatá lež, v jejich řadách bojoval velice dlouho, velkou část života.

„Ale co je Myrgie?“ naléhala.

„Byla,“ opravil ji něžně, zatímco sledoval protiútok těžké kavalerie a ústup kočovných jezdců zpět do pustiny. Nechávali za sebou mnoho těl, převážně vlastních. „… velké království na severovýchodě, dnes dávno padlé, jeho města rozbořena, lid putující krajinou…“ Zasnil se.

Malina. Poupě Frygie, poslední kdo mu zbyl jako památka na dávný domov. ‚Slib mi… Ochraň jí… Nedozví se to… Nikdy…’ Lovčí konal dobrou službu, než jej samotného dostihla smrt. Mladý muž, silný jako dub, tvrdý a nesmlouvavý. Starému žoldákovi se dávno zamlouval. Neměl možnost jej znovu spatřit. Až jeho hrob. A mladá Malina zatím zahřívala postel nějakého kacířského dědka… ‚Vnitřnosti bych mu vyrval, živé srdce rozmáčkl v ruce…’ Neměl tu možnost. Sektu někdo udal inkvizici a Malina zahřívala postel pro změnu jednomu z padlých kněží. ‚Kdybych věděl, kdo byl takový blázen…’ Smrt a utrpení pro viníka, trápení a bolest pro něj, který byl v té době na lůžku neschopen pohybu. Od inkvizice ji vytáhl Orri, na Reginaldovo naléhání. Šlechtic se tím ale také trápil… Proč? Najal si jej jako ochranku na nějakou svatou misi. Žoldák měl ovšem vlastní svatý grál či co bylo vlastně Orriho cílem. Malinu. A bez ní odmítal jít.

Někdo vrazil Orrimu do chromé levačky meč. Otcův meč. Samotná myšlenka jej zarazila.

„Kde?“ zeptal se, ačkoli věděl, že zbytečně. ‚Fera,‘ uvědomil si. Zkusmo zbraň potěžkal. Velice těžká ocel, velice široká čepel, příliš mnoho na jeho tři prsty…

Po jeho boku se vynořila Fera s lukem a hrstí šípů. „Půjde to?“ optala se. Téměř by to vyznělo i starostlivě. Jako kdyby náhlý útok zcela smazal jeho předchozí přešlap.

„Půjde,“ zalhal. Poslední, co jej pojilo k poslání svěřenému otcem. ‚Příliš těžký,‘ pomyslel si ‚pokud přežiju první střet, zahodím tenhle starožitnej kus a najdu si tesák nebo kratší sekeru, cokoli, co bude mít ten, koho zabiju!‘

Dívka založila šíp. „Tak do toho, pamatuješ si slova?“

‚Mare et gloria Frygyi!‘ Poslední slova starého dávného jazyka: ‚Moře, slávu dej Frygii…’ ‚Moře je pryč, jsme tu jen my a hory písku. Co na tom… Je tu ona.‘ „Mare et gloria Frygyi!“ Jejich hlasy se spojily do jednoho. Ozvěna dávného království.

Bitevním polem se neslo sténání raněných. Pouze kočovníků, Myrgijci se o své vlastní postarali. Mrtví zde byli z obou táborů. Malina stála vprostřed pláně, její šat od krve, naštěstí ne její, zakrvácený tesák ve znavené ruce.

„Vždycky si budeš pamatovat první bitvu,“ ušklíbl se Reginald a kusem hadru si otřel krev z vlastní šavle. Možná to byl plášť, možná korouhev, co na tom sešlo.

„Vždycky,“ hlesla. Jeden ji málem dostal nebýt žoldáka a jeho pohotového zásahu. ‚Můj Kapitán,‘ usmála se v duchu, ač její obličej, voskově bílý, nebyl podobného pohybu schopen, ‚vždy mě držel v bezpečí… Velitel naší malé lodi na cestě na jih, do bezpečí.‘

Ani netušila, jak velkou má pravdu.

„Co teď?“ zajímala se, stále nepřítomna. Pokrčil rameny.

„Myrgijci jsou pryč, naši koně taky… Prohledáme to tu a půjdeme dál za Sluncem, možná najdeme nějaké město, nebo doženeme konvoj…“

„Nejsme už dost na jihu?“ napadlo ji.

Roztrpčeně rozhodil rukama.

„Písek a písek…“ zadeklamoval, „připadá Ti to tu jako domov?“

Takhle daleko na jihu nikdy nebyl, ale byl si jist, že na jih a západ leží jedno z větších pobřežních měst: Gyria, tam směřovala od počátku jeho cesta, tam nebo dál na jih a mnohem víc na východ: Akron. Ne, zatím nebyli dost daleko na jih. Nebo příliš daleko… Velká pustina, jižně od Orsie, téměř bez konce, ověnčena ze tří stran horskými masivy… Ne, to opravdu nebylo místo, kde by se cítil bezpečně a doma. Div, že tudy vůbec cestovali Myrgijci. Žádný div, že tu byli kočovní barbaři. Povzdechl si a udělal krok směrem, kde věřil, že leží Gyria. ‚Raději moře, pořád je to více domov…’ pomyslel si, ‚ale co naplat, Frygie to není…’ Zahloubán o něco zavadil a zakopl. Mrtvola v barvách Myrgie, notně oklovaná mrchožrouty, podoba nebyla k poznání, ale v ruce svírala Orriho meč.

Reginald mlčky sledoval raněného, který se pokoušel vzdálit od skupinky havranů. Chyběl mu kus levé nohy a z jeho sípavého dechu byla cítit smrt. Smrt a proražená plíce.

Malina klečela po jeho boku, stále si prohlížejíce mrtvolu na zemi. Snad očekávala nějakou kořist.

‚Jako honící pes, vždycky na stopě nejlepší odměny,‘ pomyslel si válečník a jeho pohled se na okamžik odpoutal od umírajícího nebožáka. „Co myslíš, je na živu?“ přirozeně myslel Orriho, jelikož jej myšlenky na mladíka sužovaly již nějakou dobu. Neměl moc času se jimi zabývat, ale byly tu stále. Malina zkusmo prohrábla brašnu na opasku mrtvého a rukou zabloudila i do černého a modrého tabardu. Nic, co by stálo za zmínku.

„Tenhle? Ani omylem,“ ušklíbla se, ale ihned jak zachytila jeho pohled, zvážněla. „Orri?“ zeptala se, zbytečně. „…věřím, že ano,“ dodala pomalu a líným krokem přešla k další mrtvole. Nechtěla o tom mluvit, neměl jí to za zlé. Však na tom byli oba stejně.

Malina. Poslední vzpomínka se mlhavě vytrácela. Dívka s vymknutým kotníkem v pustině, poslední pohled a pak jen vánice. Když tolik přežila, nemohla přeci… Nemohla tam zemřít. Určitě přežila. Třeba se pro ni válečník vrátil. Třeba jsou někde s Reginaldem… V bezpečí. Nezazlíval mu to… Byl by udělal to samé, být v jeho pozici. Byl s ním přeci dobrovolně. Nebo… kvůli ní? Ona, poslední záblesk dne v jeho starém životě a pak jen mlha a sníh. Nový život ale skýtal jiná pokušení. A on jim podlehl. ‚Bůh neexistuje, Malina měla pravdu…’

Vykroutil meč ze studené ruky. Svírala jej pevně, jako něco drahocenného. ‚Bůh dávno neexistuje,‘ pomyslel si a vstal. Oprášil si široké kalhoty a rozhlédl se.

Dívka stála vprostřed pole a sledovala pohybující se kolonu. Byli to i jeho souputníci? Věřil tomu.

‚S milostí Boží,‘ pomyslel si, ‚ten nemá milost, nemá slitování… Opustil mě, svého válečníka, toho, kdo chránil slabé… a podobné rytířské nesmysly…’ Chtěl vykřiknout. Nemohl. Přišla k němu.

„Tvůj meč?“ optala se překvapeně. ‚Viděla,‘ uvědomil si, ‚viděla, jak jsem jej odhodil stranou a zdvihl tesák…’

„Chceš jej?“ optal se. „Ne…“ ušklíbla se, „dívka s mečem? To zní hloupě…“

„Když myslíš,“ pousmál se a zarazil čepel zpět do písku. „Omlouvám se,“ zamumlal.

„Není za co…“ odvětila chvatně. ‚Omlouval jsem se otci,‘ blesklo mu hlavou.

„Ale je,“ řekl nahlas.

„Není, to já se omlouvám, za nejistotu…“ Pozdvihl obočí. Co to mělo… Neměl čas se zamyslet. Objala jej a vášnivě políbila. „… nyní vím, kdo jsi, Orri.“ Na to neměl co říct.

Reginald. Vždycky její ochránce, pokaždé u ní, když jej potřebovala nejvíce. Starší než ona, o mnoho. Kdysi, vybavovala si, viděla jeho tvář, netušila kde a jak, ale pamatovala si jedno: byl rozrušený. Musela být velice malá, možná ještě v peřinách… Netušila proč je jí tak blízký. Jen se tak vynořil v jejím žití. Aby ji vedl, držel naživu… Mlčky se nad tím musela usmát. Pokud ji znal jako dítě, musel potom padnout do zajetí, o kterém vyprávěl… A když utekl, vrátil se k ní… Úsměv uvadl. Tolik toho vytrpěl, aby mohl být se mnou. Proč? Netušila.

‚Vím, kdo jsi, Orri.‘ Tichý povzdech. ‚Vím, odkud jsi přišel.‘ Další, nebo spíše přerušovaný nádech. ‚ve Frygii, doma…’ Hluboký nádech před skokem do vody. ‚Domov zanikl, spolu se vším co nám bylo drahé.‘ Výdech pod hladinou a široce rozšířené oči, okolo neproniknutelná tma, jen její ruce jej nepřestaly svírat. Nadechl se. „Nemluv,“ zašeptala, extaticky. ‚Není pozdě,‘ v nitru se usmál.

Reginald nalezl stopy. Myrgijci, bez debat. Konvoj se líně táhl směrem k severovýchodu a jeho vozy, koně, lidé, vše se pohybovalo, věděl, že bude-li je následovat, brzy narazí na jejich tábor, stavěli je pravidelně.

Dívka mu byla v patách, obtížena novým lukem s dvojitým zakřivením a tesákem. „Kudy teď?" optala se tichým hlasem.

Rozhlédl se, pro tentokrát bezradný, konvoj mohl směřovat kamkoli, ale také s ním šlo bezpečí a relativní klid. Okolo, naproti tomu, mohly být další kočovnické skupiny a i několik jezdců bylo více, než oni dva mohli zvládnout sami. ‚Nepozorovaně,‘ pomyslel si. ‚Hlavně ochraň ji,‘ dodala myšlenka.

Malina právě poklekla do písku. „Tady odbočují stopy!“ prohlásila vzrušeně, „jdou pryč z bojiště, ale na západ.“ Byla jako ve snu. „Kolik?“ optal se. ‚Pokud se část konvoje odpojila, stačí menší jednotka, dá se s nimi domluvit na ochraně po cestě…’ uvažoval. „Dva…“ „Šílenství,“ zabručel spíš pro sebe. Blížil se letní slunovrat a rok se lomil do druhé poloviny.

Orri a Fera. Bývalý šlechtic a bývalá medička. A cesta je oba vedla na západ, k moři, které oba tolik přitahovalo. K ozvěně dávného domova. Pětiprstý a Bělostná. „Lituješ?“ optal se jí, když společně stáli na malém náspu nad poslední dunou, odkud bylo vidět na malebné město Gyria. „Ničeho,“ zněla vyčerpaně, ale šťastně, „a Ty?“ ‚Kde je teď konec Reginaldovi a Malině…’ ozvalo se svědomí, ‚jak dopadla Tvá přísežná cesta?‘ zaplašil myšlenky. „Ani omylem,“ zadíval se jí do očí, „děkuji, za vše…“ pronesli oba, unisono. Konečně, domov.

Reginald. Chránil ji do posledního okamžiku, dokud…

Smršť dřeva a oceli, šeptavá tichá smrt. Osudným se mu stal otrávený šíp. Kočovníci je nakonec přeci jen dostihli a tentokráte již žádné zajetí. Válečník je zahnal na útěk, ale… Nakonec, zůstala sama, bez jeho ochrany. Došla daleko, ani nevěděla, proč a kam jde. Akron ji uvítal směsí vůní a strachu. Město samo si prošlo otroctvím a zoufalou snahou staletý řetězec přerušit.

Její poslední střípek, poslední dílek zrcadla, které jí provázelo životem, zapadl na místo. Řekl jí to! Řekl jí, kdo je, čí dcerou se narodila. ‚Stejně je to navždy pryč. Frygie byla mrtvá, stejně jako její jméno. Poslední, ztracená. Nyní a již navždy jen: Malina…

Druhý díl předcházejícího, doufám, že se bude líbit, hezké čtení.