Vítejte ve dračím světě

Zamyšlen se zahleděl se na část oprýskané zdi, která vybíhala zpoza tmy. Na několika místech dokonce již omítka v celých kusech odpadla, až obnažila rudé cihly. Někde už původní světle modré zbarvení bylo překryto špínou a černou plísní, která byla živena vlhkostí. Od toho byl také vzduch naplněn podivným zápachem, jenž mu připomínal zápach sklepů ve starých, polorozpadlých domech, kde byl nucen strávit mnoho času. Celý prostor se zmítal až v děsivém tichu; nikde nebylo ani živáčka. Jen on se skelným pohledem, vypovídající o jeho hlubokém zamyšlení, seděl na staré hnědé, časem poničené lavici.

V tom jeho proud myšlenek přerušil hluboký zvuk kliky, rozléhající se s ozvěnou po celém kostele. Šero bylo vystřídáno světlem, jehož účinkem vznikl bílý prostor v uličce mezi lavicemi, přerušen jen stínem vcházejících postav. Strnul. Jeho záda polil mráz. V tom se ozval ještě děsivější skřípavý zvuk zavírajících se dveří. Vše bylo opět zahaleno šerem. Rychle se otočil tím směrem. Spatřil dvě postavy, jejichž ostré kroky bylo slyšet v každičkém zákoutí. Černé kabáty ještě zdůrazňovaly hrůznost okamžiku. S ústy otevřenými se celý chvěl. Upřeně oba muže pozoroval. Srdce se mu začalo svírat v hrdle. Snažil se ale být klidný. Přešli jeho lavici, vůbec si ho nevšímaje, jako kdyby ho nespatřili. Sedli si jen pár lavic od něj.

V tom jeden promluvil: „Řek sem mu, že se o to postaráš.“

„Já nevím...“, pokračoval druhý, „Já nevím, co se stalo, prostě to nešlo.“

„To se dalo čekat, že to zvoráš. Měl si ho oddělat! Teď musím já vodkrouhnout tebe!“

„Tohle se nemělo stát.“, řekl zoufale.

„Co si proboha dělal?“

„Všechno šlo podle plánu. V devět přijel na večírek. Sledoval sem ho. Bodygárdi u dveří mě pustili bez povšimnutí. Když si šel nahoru s někým promluvit, opatrně sem ho sledoval. Snad si mě nikdo nevšim, alespoň to tak vypadalo. Zašel do nějaký místnosti. Přiblížil sem se ke dveřím a naslouchal. Nic. Tak sem se k nim úplně přitisk a nastražil uši. Nic nebylo slyšet. Vzal sem opatrně za kliku. Tiše cvakla, ale zdálo se mi, že to museli všichni slyšet. Kouk sem škvírou dovnitř. Byla tam tma. Tak sem vešel. Nikdo tam nebyl, ale z vedlejší místnosti šlo světlo. Tak sem za sebou zavřel dveře a dokradl sem se k dalším dvěřím, odkud šlo to světlo. Vytáh sem revolver a vtrhl do místnosti. Byl tam, ale s ňákým dítětem!“

Na chvíli se odmlčel. V tom byl přerušen: „No, a co?“

„Přece sem ho nemoh voddělat před dítětem!“, bránil se. „Nemoh“, zašeptal do prázdna skoro vyděšeným hlasem, „nemohl, protože sem tohle zažil na vlastní kůži. Jako děcko mi zavraždili tátu před očima.“

„Tak co řeknem šéfovi? Víš co? Řekni mu, že je to v poho a já se o něm postarám. Jestli tu ještě je, tak se určitě skrejvá v...“

Jakmile to místo jejich nečekaný posluchač zaslechl, zkameněl a zalil ho pot. Byl tak zmrazen, že se nemohl ani pohnout. Začal horečně přemýšlet, co má dělat. Celý se začal třást a jen dál zíral na obě osoby, neschopen již dál vnímat jejich slova. Jejich dosavadní rozhovor mu zněl v hlavě. Neustále si ho přemítal sem a tam a nevěděl, jak se zachovat.

Uvědomil si, že mu jde o život. Věděl, že mu nalhal, že dítě je jeho a že ten druhý určitě ví, že žádné dítě nemá. Musel utéct. Pohnul se, aby se mohl nepozorovaně vytratit, ale naneštěstí stará lavice zaskřípala a oba muži si všimli jeho přítomnosti, i když se do té doby skrýval v šeru. V horečném záchvatu řešení vzniklého problému si ho ani nevšimli, ale teď na něj zírali stejně jako on na ně. Doufal jen, že ho nepoznají, že je tu dostatečná tma. Nic by mu to ale nebylo platné, jelikož věděl o všech jejich plánech a mohl tak ohrozit i jejich životy. Stal se tak podruhé nežádoucí osobou.

Vzpamatoval se, rychle vstal a běžel k uličce, odkud potom chtěl přímo ven. Celý život se mu začal promítat před očima, šťastné i nešťastné okamžiky, na něž teď vzpomínal v dobrém víc než jindy. Když už se konečně dostal k uličce, obě zkamenělé sochy najednou obživly, vstaly a běžely k němu. Dál už je nestačil sledovat. Běžel přímo úprkem k vchodu. Celý tento krátký časový usek se mu zdál jako nekonečná věčnost. Jakmile se dostal k velkým dřevěným dveřím, stiskl silně kliku a škubl dveřmi. Těm se ale jako těžkým a ještě k tomu dlouho neudržovaným nechtělo. Vyběhl. Byl zcela oslněn slunečním svitem. Ještě se ohlídl, zda-li ho již nedohánějí, ale neproniklo dovnitř ještě tolik světla, aby je mohl spatřit. Najedou se ale stalo něco, s čím nepočítal. Ve zmatku totiž zapomněl na schody před kostelem a, prošlápnuv do prázdna, padal z nich dolů. Najednou ucítil náraz do hlavy... Tma...