Vítejte ve dračím světě

,,Blah, blah, blah, ...“

,,Tori!“

,,Blah, blah, blah, ...“

,,Tori!“

...

,,Ty spáči!“

S trhnutím jsem se probudila a napřímila se. Než jsem se obrátila k učitelce, zavadila jsem pohledem o kluka s černými vlasy, který na mě právě dorážel.

Stará žena, která postávala u naší lavice, si založila ruce a nesouhlasně si něco zahuhlala ve smyslu ,,Bože...“

,,Doufám, že je dřevená deska dostatečně pohodlná,“ utrousila stařena, ,,natolik, aby si tady slečna Flawová udržela pozornost.“ Po chvíli mučivého ticha se odvrátila a zatímco pomalu procházela mezi spolužáky, pokračovala ve svém výkladu o vztahu mezi rostlinou a vodou.

,,Hirane,“ zakňučela jsem a rozespale jsme si promnula oči. Zase jsem na nich ucítila zaschlé slzy. ,,Tos mě nemohl probrat dřív?“

,,Už pěkných pár minut do tebe hučím,“ ohradil se šeptem a cvakl propiskou. Zapisoval si další poznámku a já jsem tu příležitost využila tím, abych rukávem svého hnědého trika setřela zbytky slané krůpěje z lavice.

,,Je ta lavice měkčí než já?“ otázal se s úsměvem a v zelených očích mu pobaveně zajiskřilo. Můj zásah á la do-prkna-nechci-aby-mě-litoval asi nepostřehnul.

,,Na tebe nikdo a nic nemá,“ ušklíbla jsem se a odhrnula si prstem pramínek temně hnědých vlasů z obličeje.

Obejmul mě kolem pasu. ,,Já nejsem tak úplně slepý,“ šeptnul.

Nevěděla jsem, jak na to reagovat, a tak jsem se po chvíli rozpačitě pousmála.

Proč slzy? Kvůli autonehodě nám nedávno zemřela mamka. Dům na okraji města má tím pádem o jednoho člena míň, nyní žiju s tátou a starším bratrem. Ten chlap, jenž údajně zavinil její smrt, se z toho celkem vykroutil. Zasloužil by větší trest. Ale o to tu tak nejde.

Možná. Nemělo by jít.

Práskla jsem domovními dveřmi , automaticky jsem zahuhlala neadresovaný pozdrav a zamířila do pokoje. Jako obvykle se mi oknem naskytl výhled na velkou rozsáhlou plochu pokrytou vysokou zelenou trávou, jež ohraničuje hustý les. Ale kdy jsem si odhodila tašku k pracovnímu stolu, něco ve mě hrklo a pohled se mi odvrátil zpět ke krajině.

Tráva se vlnila v poryvech větru jako vždy. Zčernalá chalupa, která vypadala jako po vyhoření, se krčila ve stínech...

Začalo mě k ní cosi táhnout. Vylétla jsem z domu s křiknutím, že se hned vrátím, a zamířila jsem k baráku. Nemohla jsem potlačit náhlé nutkání ohlédnout se na náš dům, jako bych chtěla, aby mě nikdo nesledoval. Ale neobjevila jsem žádnou lidskou siluetu v oknech.

U rozpadávajících se dveřích, napůl zuhelnatělých, jsem zaváhala. Ovšem stavení nemělo okna, a tak jsem s bušícím srdcem pomalu otevírala dveře.

Byla tam tma jako... v pytli. Když jsem vstoupila, náhle průvan zavřel dveře a oslepil mě oheň. Tisíce, několik tisíc plamínků, jež jsem postupně rozeznávala, když si mé modré oči zvykly na zlatavou zář.

Svíčky. Nejen se žlutavými plameny, ale postřehla jsem i jeden červený, jež se radostně mihotal na modré svíčce, ale i jedovatě zelený.

Já jsem věděla, že to má něco společného s magií, ale... zvědavost mi nedala, prokličkovala jsem mezi vratkými stoly, které málem nebyly poznat pod vrstvami rozteklého červeného a modrého vosku, a sfoukla jsem smaragdový plamen.

Zatímco jeho kouř stoupal a různě se kroutil, ozval se smích.