Vítejte ve dračím světě

Zrovna, když jsem si z poloviny přítomna duchem pročítala téměř rozpadlou učebnici, zazvonil telefon. Můj drahý rodič ležel ve své ložnici s obkladem na hlavě a hlasitě chrápal, takže jsem s nadávkami na volajícího vstala a zvedla sluchátko.

,,Runnicová, pro- ?“ začala jsem zdvořile, ale hned mě hlas z dalšího konce spojení přerušil.

„Jsou všude.“

,,Cože?” vyhoukla jsem, úplně mimo chápání, kdo mi to volá, ale než jsem dokončila slovo, ozvalo se pípání.

Zavěsil to.

Opět jsem začala vrhat po volajícím nadávky, sebrala salát (rozumějte učebnici), pozhasínala světla v obýváku a zalezla k sobě. Pousmála jsem se při pohledu na kukuč potkana, který kmital čumáčkem a vousky ve své kleci. Chvíli jsem ne na něj dívala v myšlenkách u nesmyslného telefonátu, ale pak jsem se převlékla, lehla si do postele a po několika minutách usla s knihou vedle lůžka.

Druhé ráno proběhlo jako obvykle. Akorát ve škole jsem se ptala, jestli holkám někdo nezavolal.

,,Jo, myslela jsem, že si ze mě děláš srandu,” přisvědčila Sakii a vrhla po mě podezřívavý pohled, zatímco si na lavici urovnávala psací potřeby.

,,Mě taky někdo volal,” přikývla Kira, zatímco zkoumala svůj odraz v okně.

,,U nás nic,” poznamenala nepřítomně černovláska. Asi si myslela, že moucha letící kolem je zajímavější než má otázka. ,,Hele, neřeš to, jeden divnej ´hovor´ nemusí nic znamenat.”

,,Asi… ano,” souhlasila jsem. Spíš mi nic jiného nezbylo – hádat se s Tenbin je jako přesvědčovat skupinu vědců, že Země fakt není kulatá.

Po posledním zvonění jsme vyrazily rovnou pod starý dub. Tašky jsme si hodily ke kořenům stromu, lehly jsme si na trávu a Kira spustila nadávky na učitelku a školníka ohledně špinavých oken. Já jsem se zadívala k hloučku kluků, kteří stáli opodál, a zřejmě se na něčem domlouvali.

,,… strašné, ani se nemůžu pořádne odreagovat od učení, když nevidím přes ten sajrajt na skle!” zaslechla jsem útržek stěžování. Sakii se zřejmě uchechtla.

,,Všímáš si moc detailů okolo, stejně jako Silwi,” poznamenala pobaveným hlasem a uštědřila mi šťouchnutí do ramene. ,,Proč za nima prostě nezajdeš?”

,,Blbko, já po nich nekoukám, jako – že nekoukám,” zasmála jsem se a odvrátila pohled od hochů, kteří se právě rozcházeli. ,,Jen – “

,,- posloucháš cizí rozhovory, jasně,” dokončila za mě Tenbin a ušklíbla se. ,,Zatímco se nejmenovaná blondýna začne za chviličku tvářit uraženě.”

Kira se rychle odvrátila a trošku zrudla, když uslyšela nás hlasitý smích.

Ležela jsem doma na posteli a hrála si s mou černou myškou, když jsem znovu uslyšela telefon. Pomalu jsem vstala, a zatímco jsem pobízela potkana, aby mi vylezl na rameno, sešla dolu po schodech, zamířila do obýváku a zvedla sluchátko. Doufala jsem, že to nebude jako včera.

,,Runnicová, pro - ?“

,,Jsou všude.”