Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 37

Večer bylo vlaho. Dračice se sešly okolo deváté a se štěbetáním se vydaly do labyrintu.

Vyhledaly průchod, který byl blíž okraji města, a navíc mnohem pohodlnější než ten, který prve použil Dalibor.

Izabela se spokojeně nadechla a roztáhla do široka své tlapky.

"Hmm, nádhera! Foukalo od moře."

"To tu nikdy neprší?" zeptal se Rosťa.

"Co pamatuju tak tu jednou byla taková anomálie a přišla průtrž. Ale bylo to spíš za trest. Na spouště míst se ukázalo, jak je izolace mizerná. Mně zateklo i do pokoje," postěžovala si Matylda. "Tu rezavou kaši jsem pak drhla dva měsíce!"

Do lomu, na který Dalibor narazil při svých večerních toulkách, to bylo jen kousek. Lidmi vyhloubený kaňon byl docela nečekaně rozsáhlý, a místo, kam šli, bylo až hodně vzadu. Dračice se rozdělily. Jedny uklízely kolem ohniště, které za jejich nepřítomnosti patrně užíval i někdo jiný, a další se vypravily do zříceniny drtiče. Po chvíli se odtam ozvaly rány a skřípot.

"Krovy jsou z velké části dřevěné," vysvětlila Izabela. "Jinak se musí pro dřevo hodně daleko, nebo koupit dřevěné uhlí. Ale to je dost drahé."

Na troud vyschlé trámy a krokve hořely dobře. Dračice vytáhly z vaků, které nesly s sebou, kusy masa nápadně připomínající hovězí nakrájené na plátky, a láhve s nažloutlou kapalinou.

Dalibor koukal do plamenů a poslouchal, o čem si okolo něj povídají. Tentokrát mu to nevadilo, i když se témata točila zase jen kolem témat, která ho až tak dalece nezajímala, nebo jim nerozuměl. Vládla tu ale velmi pohodová atmosféra, kterou zažíval jen málokdy. Doma navštívil několikrát terénní schůze braňáku, kdy se sedělo venku před tělocvičnou kolem obrovského ohně. Nebylo špatné poslouchat tam historky veteránů. Člověk měl najednou pocit, jako by se ocitl přímo v poli. Jenže tady to bylo hodně jiné. Kolikrát tam sedělo i dvě stě lidi a jak se prohlubovala noc, zábava se rozplizla. Nakonec se kolem potulovaly jen trosky zpité slabým pivem, které se tu dalo koupit bez potravinové doložky, a kouzlo bylo to tam. Soukromě si nikdo jen tak oheň udělat nemohl. Jednak by nebylo z čeho, a pak takovéto neorganizované veřejné akce byly zakázané.

"Odkud vlastně jsi?" vytrhla Dalibora z úvah otázka, kterou zprvu ani nepovažoval za mířenou na sebe.

"Cože?" otočil se roztržitě na Darju, která seděla hned vedle něj a zvědavě na něj koukala. Měla veliké hnědé oči s takovým dětsky naivním pohledem.

"Kdes dřív žil?" zopakovala svou otázku jinak.

"V Plzni."

"Nic mi to neříká," zamyslela se.

"To je v Čechách," pomohl jí trochu.

"A jo, Praha, že jo?" vycenila zuby spokojená, že má jméno země kam zařadit.

"Jo, Praha je hlavni město českého okrsku," přikývl Dalibor.

"Já jsem z Vrbovce. To je v Chorvatsku. Říkám to, protože to skoro nikdo neví," uculila se. "Je to kousek od Evropské hranice. Když jsem byla malá, tak nás přesunuli k Pešti."

"U nás bylo taky hodně přemístěných lidí."

"Měls nějaké záliby?" pokračovala dál ve vyzvídání.

"Jo. Lepil jsem modely vojenské techniky a taky... taky jsem se zajímal o letectví." Čekal, že Darja si toho paradoxu všimne a chytí se ho. Ale ona jeho narážku úplně ignorovala. "Já jezdila na kole. Hrozně moc. Kolem našeho sídliště daleko široko byla jen rovina. Milovala jsem, když jsem se mohla prohánět sem a tam. Jednou jsem se rozhodla, že dojedu až na okraj města," zamračila se. "Ale nepovedlo se mi to. Bylo to moc daleko. Pak si mě zavolali na místní velitelství a řekli mi, že mám předpoklady."

"K čemu," zeptal se Dalibor, když se odmlčela.

"No, odvezli mě do ústavu a udělali mi tohle," smutně zamávala koncem ocasu, který do té chvíle nechala volně ležet obtočený kolem nohou. "Ze začátku to bylo... těžké. Ale když jsme přišli sem, zkusila jsem létat. Bylo to lepší, než kolo!"

"Tím chceš říct, že na druhé straně vám to nedovolili?" ujistil se, jestli jejím slovům dobře rozumí.

Zavrtěla hlavou. "Naučila jsem se to až tady. Ale úplně mě to vzalo! Je to jako lavina, jako droga. V ústavu byly chvíle, kdy jsem chtěla nebýt, ale lítání mě doslova vrátilo do života! Skoro bych řekla, že to, co jsem ztratila a co si vytrpěla, za to stálo." Roztáhlá křídla. "Já mám takovou chuť si udělat noční let!" vykřikla. Ostatní dračice radostně zavřeštěly a začaly vyskakovat na nohy.

Darja se najednou zarazila. "Sakra, ty asi ještě nemůžeš!"

"To je dobrý, jen leťte," usmál se Dalibor. Dračice mu úsměv omluvně oplatila a vyrazila za ostatními družkami, které doprovázel i Rosťa.

U ohně tak zůstala jen Izabela.

"Uh, začíná se mi točit hlava," postěžovala si. "A taky se musím vyčůrat." Zvedla se, ale zavrávorala, takže se spustila zase na čtyři. "Takhle to bude lepší," řekla, jako by si chtěla pochválit svou taktiku, a poněkud nejistým krokem vyrazila pryč.

Dalibor chvíli seděl a poslouchal zvuky noci, které tvořily hlavně ruchy nedalekého města.

Z ohně už zbyly jen řežavé uhlíky, nad které dračice položily rošt s masem. Pár kousků tam zbylo. Daliborovi bylo jasné, oč jde, ale nevonělo to vůbec špatně. Odhodlal se a pro jeden se natáhl.

"Hmm," protáhl, "na červíky dobrý." Slanou chuť zalil malým douškem z misky, kterou mu tu nechala Izabela. Zjistil, že je to abnormálně sladké víno.

Od drtiče se ozvalo zaskřípání štěrku. Myslel si, že se vrací malá dračice, ale po chvíli se vedle něj vyloupl ze tmy nezaměnitelný stín bitevníka.

"Tak já myslela, kdo ví, jak tu nepaříte, a ty jsi tu sám," podivila se Alexandra.

"Ostatní lítají někde po okolí," řekl.

Dračice se naklonila k roštu. "Něco tu i zbylo!"

"Všichni jsou tu jako na prázdninách," zavrtěl se Dalibor a trochu přeskládal nohy, aby se mu pohodlněji leželo. "Až na tebe."

"To jako že nejsem s ostatními? Každý tu máme svůj úkol. Svou životní náplň," odpověděla na nevyřčenou otázku.

"A co děláš konkrétně ty?"

"Copak ti to neřekli?" podívala se na něj přes okraj misky s vínem. "

"Něco jsem slyšel, ale neumím si moc představit, co to obnáší."

"Mraky úřadování. Nemysli si, i sebezajímavější práce se časem stane rutinou. Hlavně hlídám, aby všechno fungovalo."

"Co je v sedmém podpodlaží?" zeptal se přímo.

Alexandra se usmála. "Doneslo se mi, že jsi tam trochu zabloudil." Vstala. "Pojď, ukážu ti něco lepšího."

Vyrazili docela ostrým krokem dál podél stěny lomu. Vrátili se kousek zpět směrem k městu, ale zatočili a ocitli se tak v jiné části lomu. Po rampě vytesané ve skále se dostali na původní povrch. Po chvilce se ocitli na planině, na níž byly zvláštní útvary. Ve slabém měsíčním světle vypadaly jako dlouhé brázdy vyryté jedna vedle druhé.

"Opatrně!" varovala Alexandra Dalibora, když se k té nejbližší přiblížil, aby se na ni podíval. Byla asi dva metry široká. Délka se dala těžko odhadnout.

"Padal bys hluboko a křídla by ti moc nepomohla. I když bys dopadl asi do měkkého," zasmála se.

Nedaleko byla malá kamenná stavbička, která skrývala nenápadný vchod do podzemí. Železné schodiště, na kterém se loupala barva, pod jejich kroky dunělo a ozvěna se vracela jako z veliké dálky. Vzduch byl cítit slaným vlhkem.

"Jsou i pohodlnější vstupy, ale tenhle je nejblíž," omlouvala se dračice.

Nakonec stanuli na úzkém betonovém podiu. Když se Dalibor trochu rozkoukal, zjistil, že je to ve skutečnosti dlouhé molo na okraji obrovského podzemního jezera. Strop prostory podpíraly všelijak pokřivené sloupy vytesané přímo z horniny. To co se svrchu jevilo jako brázdy, byla ve skutečnosti dlouhá okna, kterými sem pronikalo měsíční světlo, které kreslilo na hladině přízračné obrazce.

Dalibor zůstal stát s otevřenou tlamou. "Rezervoár?" zeptal se.

"Ne tak docela." Alexandra si stoupla vedle něj. Mluvila tiše, jako by nechtěla rušit klid tohoto místa. "Moře je znečištěné. Jednak plasty a chemickými odpady, jednak přemnoženými agresívními organizmy. Proto jsme vybudovali tohle jezero s filtrovanou mořskou vodou a chováme tu ryby."

"Jak je to velké?"

"No, asi bys to nepřeplaval," zasmála se.

Dračice sestoupila po schůdcích, které byly před nimi, a pomalu se ponořila do vody. Po jinak naprosto hladké hladině se rozběhly kruhy.

Dalibor se chvíli díval, a pak se odvážil za ní. Voda byla chladná, ale velmi osvěžující.

Poněkud kluzké schody se nořily někam do hlubin, a tak rychle ztratil oporu pod nohama. Musel trochu ovládnout paniku, když si uvědomil, že jako drak ještě plavat nezkoušel. Ale šlo to podobně, jako když byl člověkem.

"Smí se tu vůbec koupat?" vyrazil ze sebe mezi tempy. Létací blána přece jen trochu zavazela.

"Ne," odpověděla klidně dračice splývající jen kousek od něj. "Jsou tu žraloci."

"Cože!?" vyjekl Dalibor.

"Jen malí," zasmála se, až se její hlas vrátil ozvěnou.

Dalibor si oddechl, ale stejně mu moc dobře nebylo. Rozhodl se vrátit na pevnou zem. Jenže to nebylo tak jednoduché. Jakmile udělal tempo, křídla se mu naplnila vodou jako vaky a nepohnul se ani o píď, i když se snažil sebe víc. Trčel tak jen kousek od schůdků a mlátil sebou jako sýček v kádi.

Alexandra ho chvíli pobaveně pozorovala, ale nakonec se jí ho zželelo.

"Přestaň, jen se vysiluješ. Přední jsou tu k ničemu. Podívej." Spustila křídla podél těla a pohnula hlavou takovým způsobem, že jí po těle přeběhla vlna od krku až po konec ocasu. Její hřbetní ostny rozčísly hladinu, když klouzala vodou jako nějaký bájný mořský had. "Zkus to takhle," udělala kolem něj kolečko.

Nebylo to tak prosté, jak to vypadalo, ale po několika pokusech to pochopil. Povedlo se mu zapojit ty správné svaly v tom správném pořadí, a za chvíli se rozplaval.

Proplouvali společně mezi majestátními sloupy, jejichž paty pokrývaly věnce slávek a mořských řas.

„Kolem pobřeží jsou podobná akvária, ale mnohem větší. Bývají propojena membránovými propustmi s moři, takže tam je příliv a někde dokonce vlnobití,“ popisovala. Dalibor ji však nějak nedokázal poslouchat. Přišlo mu to jako podivný sen. Díval se na svou průvodkyni a obdivoval, jak se na jejích šupinách třpytí kapičky. Když se pak vrátili k molu, ani se mu nechtělo ven.

„Plavání by ti mělo udělat dobře,“ konstatovala spokojeně Alexandra a oklepávala ze sebe vodu.

„Nebylo to špatný, ale ještě se musíme vyškrábat nahoru. To taková sláva nebude. Schodiště mohlo být o něco širší,“ povzdechl si.

„Neboj, zpátky půjdeme jinudy. Hlavní vchod sem vede pochopitelně spodem,“ pohodila hlavou směrem k nenápadné chodbě skryté ve stínu. „Chodívám sem docela často dobít baterky. Budu ráda, když se přidáš. Tedy, jestli budeš chtít.“