Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 30

Dalibor se nechápavě podíval na Rosťu a pak se ohlédl po okřídleném tvoru, který odcházel velkou halou někam hlouběji do útrob budovy.

"Jak, TA?"

"Představ si to; maj tu i ženský. A docela sympatický," mrkl na něj Rosťa.

To už je ale dohnal jejich známý asistent. Měl odřené lokty a jeho plášť už zdaleka nebyl tak lékařsky bílý.

"Dovnitř!" křikl, ale nepřiblížil se k nim ani na tři metry. Na pomoc si přivedl tři chlápky oblečené v uniformách. Ti pod jeho dohledem odvedli draky dovnitř.

Ukázalo se, že stavba je mnohem rozsáhlejší, než se zdálo. K horním třem patrům totiž patřil labyrint podzemních chodeb a místností, jehož rozsah se nedal jednoduše odhadnout.

Draci nastoupili do jednoho z prostorných výtahů umístěných v hale. Sjeli jen dvě patra, ale podle panelu jich tu bylo mnohem víc.

Další chodby, rampy, dveře a haly. Nakonec skončili ve veliké vyšetřovně. Strop měla vysoký přes čtyři metry a podepřený tlustými sloupy. Bylo tu několik pevných stolů, velkých tak, že by se na ně vešel i drak, a skříně s lékařským materiálem. Až úplně vzadu byl veliký box s nápisem "CT". Tam se oba podrobili důkladnému snímkování.

"Dejte na ně pozor," rozkázal asistent vojákům, když měl výsledky uložené v počítači," skočím pro doktorku."

Ta mu ale vzala kliku z pod ruky. S ní přišla ještě další mladší žena.

"Tak se na vás mrknem," zahlaholila. "Pánové, děkuji za spolupráci," obrátila se k ostraze. Jeden z chlápků se na ni usmál a kývl na kolegy, aby šli za ním.

"Ale... ale, paní doktorko! Co když to tady... jsou to neznámí bitevní draci!" rozhodil asistent rukama.

"Ty si zvládnu sama. Co se ozbrojenců týče, stačí, když si hrajete s tím, co vám nadělila příroda," vysvětlila lékařka asistentovi, když vojáci odešli. "Už s tím dovedete nadělat pěknou paseku. Když má chlap u sebe ještě ke všemu kvér, jsem z toho dost nervózní."

Její mladší kolegyně se tomu zasmála tak, aby to asistent neviděl.

"Udělejte si pohodlí," vyzvala draky. Poklepala přitom významně na jeden ze stolů.

Dalibor se na něj zkoumavě podíval.

"Vypadá to tu jako pitevna," shrnul jeho pocity Rosťa, ale sám si ochotně vylezl na desku s bílým polstrováním.

Asistent přistrkal instrumentační stolek s hromadou nástrojů a lahviček.

"Tak tobě se u nás nelíbí?" zeptala se doktorka Dalibora, zatím co si natahovala gumové rukavice. "Čekal jsi něco jiného? Co? Šest procent obyvatelné plochy, která se každej rok o něco zmenší. Žádný zdroje pitné vody, a znečištění, který se furt jen zhoršuje. To je tu, hochu, denní realita. Řeknu ti, že já bych ocaď vypadla hned!" Začala opatrně prohlížet jeho zranění. "Kdyby bylo kam," řekla už spíš pro sebe.

Postupně prošla všechny jeho šrámy. Některé znova pročistila a zašila. Přitom zaučovala mladší ženu.

"Lili, koukni na tohle."

"Paralyzační čidlo," konstatovala ta druhá.

"Jo, ale kam vede?"

"Nervus vagus?" zkusila si tipnout.

"To bys tomu dala! Je napojený na nervy kolem hrudního koše. V podstatě to neublíží, ale bolí to jako čert. Hele, draku, bolí tě to někde? Ani když na to takhle sáhnu?” oťukávala mu terčíky čidel zavedených k nervům. Dalibora toho ale bolelo tolik, že by nedokázal říct, jestli je příčinou právě nějaká z elektrod.

"Dřív nebo později se to zanítí a pak je zle. Proto jsem radši, když se to odstraní preventivně. Ale to jim nejdřív budeme muset dát chvíli na zotavenou, než se do toho pustíme." Prohlédla si snímky s rentgenu. "Až na ta žebra se zdáš být v pořádku," řekla Daliborovi. "Půjdeme se podívat na toho druhého."

Než dokončily Rosťovu prohlídku, dorazil další člověk. Ukázalo se, že je to laborant, který přinesl dvě lahvičky. Dalibor si všiml, že mají stejná čísla, jaká jim s Rosťou vypálili v přijímači. Doktorka si lahvičky prohlédla a nasadila je do injekční pistole.

"Hele kluci, tohle je důležitý. Každý jste dostali své sérum. Dám vám ho hned, ale jen pro dnešek. Sami si budete hlídat, abyste ho měli každé ráno, jasné?"

"To zrovna," zabručel Dalibor. Lidem to znělo jako nespokojené zavrčení.

"Teda pokud někdo z vás nechce radši vychutnat bolesti hlavy, svalové křeče přecházející do třesu a komatu s následnou zástavou dechu končící smrtí," usmála se na něj mile doktorka a vrazila mu pistoli do podpaží.

"Nezapomeňte na tohle," ozval se zase asistent a podal jí zvláštní tyčku s nebezpečně vyhlížejícím hrotem na konci.

Doktorka si ji vzala a začala na ní cosi nastavovat. Dalibor jaksi vytušil, že mu s ní nakonec nějak po lékařsku ublíží, ale v moment, kdy se k tomu schylovalo, rozletěly se velké dvoukřídlé dveře a do vyšetřovny vešla další osoba. Dalo-li se to tak říct, protože to byla jeho známá dračice. Ani se na draky nepodívala, přihrnula se k doktorce.

"Hned ti je dám. Už jsme skoro hotoví," zabručela lékařka.

Dračice přikývla, postavila se jí za záda a kývla na její mladší kolegyni.

Teprve teď si ji mohl Dalibor lépe prohlédnout. Moc se nelišila od jeho druhů, které znal z boje. Šlachovité tělo, krátké zadní nohy s velkými pařáty, prodloužené přední končetiny s létacími blánami. Dlouhá hlava s růžky. V mordě se daly postřehnout zbytky rysů lidského obličeje.

Všiml si ale i nenápadných rozdílů. Její šedo zelené šupiny byly bez jediné jizvy a leskly se jako potřené olejem. Možná, že i byly, protože ho do čumáku ťukl zvláštní pach, který se hodně lišil od charakteristického zápachu nemocnice. Také to ale mol být nějaký druh parfému.

A pak tu byly ozdoby. Dračice měla na jednom rohu navlečený zlatý kroužek a na jednom prstě přední nohy prsten. Navíc cosi jako náramky spletené ze šňůrek na kotnících a kolem krku těsné barevné náhrdelníky.

Nebyl si jistý, ale když se tak na ni díval, připadlo mu, že má i cosi jako líčení kolem očí.

"Dívala jsem se na tu knížku. Moc tam toho není, ale alespoň něco," promluvila na dračici lékařčina pomocnice.

Dračice si sedla tak, aby mohla zvednout přední končetiny a začala cosi rychle gestikulovat zakrnělými prsty. Přitom si tiše předříkávala, co chce ženě sdělit: "Lepší je pojednání o hluboké stabilizaci od Barotta, ale to tady v knihovně nemáme. Možná by se to ale dalo stáhnout."

Dalibor fascinovaně koukal na její ladné kreace, které byla schopna svými končetinami předvést. Bylo to jako druh nějakého orientálního tance.

Ženskost, která se kolem ní téměř zhmotňovala, ho natolik zaujala, že úplně zapomněl na okolnosti jejich prvního setkání a ani si nevšiml, jak mu doktorka zarývá jehlu svého nástroje pod kůži na zádech. Z letargie ho vytrhl až Rosťův povzdech: "Moc ti to sluší, slečno, když si takhle povídáte." Ležel na stole na břiše, nohy měl ohnuté v kolenou tak, že mu trčely do vzduchu a předními si podpíral bradu. "Vydržel bych tě takhle poslouchat celé hodiny."

Dračice ho ale ignorovala a dál si povidala s dívkou, která, jak se ukázalo, byla medičkou na praxi.

"Jauvajs!" zavyl Rosťa, když i na něj došla řada s vyšetřením. "Člověk si tu připadá spíš jako živý jehelníček!"

Jeho prohlídka byla odbytá rychle. "Tak pánové, nařizuji vám odpočívat a srůstat. Předávám vás do péče tady Alexandře. Všechno vám ukáže a vysvětlí. Jinak máte v podstatě plnou svobodu, ale jestli tu budete dělat neplechu, podám si vás já osobně," zablýskala výhružně očima.

Dračice jen pokynula na rozloučenou medičce a obrátila se k drakům. "Ukážu vám, kde budete vegetovat," řekla a vyrazila ke dveřím. Tam musela chvilku počkat, než se Dalibor spustil s bolestným syčením z lehátka.

"Budeme bydlet někde blízko tebe?" chtěl vědět Rosťa.

"Dost blízko, abych vás nepustila z očí," nakrčila Alexandra čumák. "Je to tu trochu zamotané, takže se držte mého ocasu. Ne doslova!" dodala rychle, když viděla, jak se Rosťa zatvářil.

Vydali se do bludiště chodeb.

"Zpočátku to vypadá jako veliké mraveniště, ale časem poznáte, že to má své zákonitosti a orientační body. Kdybyste se tu vážně ztratili, stačí sledovat některou z těch barevných lilií, která vás dovede k bezpečnostnímu uzlu. Tam je plán a komunikační konzole," vysvětlovala jim, zatím co procházeli různě širokými chodbami a halami s rozcestími. Světlo tu bylo buď elektrické, nebo vycházelo ze světelných studní umístěných ve stropě.

"Tudy se dostanete k metru, které je na páté etáží," ukázala k ústí rampy s výrazným modrým symbolem na ceduli nad portálem.

Lidé, které míjeli, se na ně dívali, ale nezdálo se, že by jejich přítomností byli nějak překvapení.

"A.. Alexandra, že jo?" zeptal se Rosťa. "Tak Alexandro, co je tohle za místo? Kde to vůbec jsme?" ptal se dál, když přikývla. "Než nás odvezli z bojové zóny, řekli nám, že jdeme do internace. To je tady?"

"Ne, tady se máte jen zotavit a taky... taky si trochu prověříme, co jste zač."

Dalibor se ušklíbl, ale neřekl nic.

"Jmenuje se to tu Derin Quiu, to znamená urdsky "hluboká studna". Je tu přes kilometr dlouhý vrt s termální vodou. Vyvěrá sice z vrstev obsahujících rtuť, ale její odstranění je jednodušší, než čistit vodu mořskou."

Dostali se do velmi široké chodby, kde dokonce jezdilo cosi jako úzkokolejná dráha a ve stěnách byly malé výlohy obchodů.

"Takže jsme tu vybudovali velikou úpravnu, kolem které časem vyrostlo tohle město. Podnebí je tu ale tak nehostinné, že je daleko výhodnější žít pod povrchem. Místní břidlice se naštěstí snadno těží, takže to tu můžeme rozšiřovat.

Tohle byl také jeden z důvodů, proč si tohle místo vybral doktor Redhamr pro zřízení nového ústavu."

"To je nesmysl!" ozval se Dalibor.

Dračice se po něm ohlédla. "No vida, já už myslela, že jsi dočista ztratil řeč," pousmála se. "Co se ti na tom nezdá?"

"Redhamr tu nemohl nic založit, protože zemřel." Žebra ho při muvení bolela, ale pokračoval. "Je to tak šest let. Pohřbili ho na Panteonu zasloužilých. Možná, že se tu kopíruje jeho práce, ale víc s ním tahle laboratoř společného nemá. Tím jsem si jistý!"

Alexandra se zastavila. "Já vím. Vim, co a jak se říká na druhé straně. Žila jsem tam." Nebyla dotčená. Prostě jen vysvětlovala. "V jednom máš pravdu, zemřel, ale vloni. Před šesti lety jen emigroval."

"No páni!" zakoulel očima Rosťa. "U nás to byla tryzna jak hrom. Týden se nemluvilo o ničem jiném než o jeho smrti. Tohle by mě fakt nenapadlo."

"Je to nesmysl!" trval na svém Dalibor. "Jak tomu můžeš věřit!? Redhamr nebyl zrádce. Nalhali ti to!" obrátil se k dračici. "Je mrtvý, takže důkaz prostě neexistuje."

Alexandra však nehla ani brvou. "A stačil by ti očitý svědek?"

"Kdo? Ta doktorka!?" vysunul Dalibor spodní pysk.

"Já."

"Chceš tvrdit, že jsi ho tu viděla?"

"Ne, já s ním tenkrát utekla."