Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 27

K zešílení sucho v krku. To byl první dojem, který Dalibora uvítal při návratu do reality. Když si jazykem přejel po patře, bylo to jako by o sebe drhly dvě rašple.

Pokusil se otevřít oči. Přesto že oblohu zakrývaly mraky, světlo ho udeřilo jako bič a způsobilo mu bolest, která okamžitě vystřelila do hlavy, prošla celým tělem a zastavila se v pravém boku. Zaúpěl a docela dlouho se odhodlával, než to zkusil znova.

Ležel na zemi s levým křídlem zkrouceným pod sebou. V prachu byla zaschlá krev. Při každém nádechu jako by se mu někdo rýpal v hrudníku hráběmi.

Sebral všechny sily a zvedl hlavu. Zem okolo byla rozrytá krátery, někde nedaleko stoupal kouř. Všude bylo až přízračné ticho.

Potřeboval několik pokusů, než se mu povedlo přetočit na břicho a zvednout na nohy. Z hlavní kulometu na jeho břiše se sypal písek. Maska, která mu měla chránit hlavu a obličej, visela na jediném popruhu. Utrhl ji a ohlédl se po sedle. Na zádech našel ožehlou gondolu s růžicí roztrhaných plechů a cáry polstrování.

Vzpomněl si na ránu, která ho vyřadila z boje. Vtom ho polil studený pot. Zranění najednou přestala bolet a Dalibor se začal sápat po hrudním číselníku. Na odřeném displeji na něj z hodinové pozice svítily dvě nuly. K žití mu zbývalo 37 minut.

Trochu se uklidnil. Na to, aby doletěl k nejbližší základně, kde by mu někdo přidal čas, to nebylo daleko. Nanejvýš tak čtvrt hodiny letu.

Prohlédl si křídla a zkusil je opatrně protáhnout. Mimo škrábanců a dvou průstřelů v bláně, byla v pořádku. Potíže dělal jen hrudník. Zdálo se, že má polámaná nějaká žebra. Dračí odolnost vůči bolesti byla ale naštěstí dost veliká, takže to neznamenalo nepřekonatelné omezení. Měl i nějaká další zranění, jako byla třeba krvavá díra ve stehně, ale ta ho v letu nemusela moc trápit. Nejhorší byla únava. Jako by měl celé tělo z olova. I psychicky si připadal jako stokrát vymačkaný citron. Jediné, co mu momentálně dodávalo sílu, bylo to malé protivné červené číslo.

Vypotácel se na nevysoký pahrbek a rozhlédl se. Z rozlehlosti krajiny až dostal závrať. Olízl se suchým jazykem. Jestli má někam doletět, musí najít něco k pití.

Kolem ležely trosky včerejší bitvy. Kouř, kterého si všiml už dřív, stoupal z kráteru, který zbyl po kulometném hnízdu.

Kulhal mezi troskami a hledal cokoliv, co by zahnalo žízeň. Když procházel kolem nehluboké rokle, ozvalo se odtam zachroptění. Přikrčil se a opatrně nahlédl dolů. Ležel tam muž v pilotní uniformě. Tělo měl podivně překroucené. Vytřeštěnýma očima sledoval draka a pohyboval ústy, jako by chtěl něco říct, ale vycházely z něj jen neartikulované steny.

Daliborovi ujížděly pod nejistýma nohama hroudy hlíny, když se k němu snažil dostat. Naklonil se nad něj. Pach mu byl povědomý. Pilot sebou zacukal, když se o něj opřel přední končetinou. Vzal mu hlavu do čelistí a zlomil vaz. Tělo sebou ještě naposledy cuklo. Chrčení ustalo.

Otočil si svou kořist a zakousl se jí do břicha. Trhal kusy masa a hltal ještě teplou krev chutnající po životě.

Byl tak zaujatý sycením žaludku, že si vůbec nevšiml pozorovatele, který nahlédl do rokle z opačné strany. Stál a s natočenou hlavou tiše pozoroval počínání draka pod sebou. Trvalo to ještě hodnou chvíli, než si Dalibor náhle uvědomil, že není sám. Zrovna zápolil s hrudním košem, když zvedl oči a uviděl ho. Byl to také mutant, ovšem s nápadně delšími křídly a menší hlavou s nízkým čelem. Na zádech měl aerodynamickou gondolu bez sedla, které se patrně katapultovalo.

Dalibor tento druh nikdy zblízka neviděl, ale bylo mu okamžitě jasné, že má před sebou stíhače, neboli vlaštovčího draka. Ostatně napovídalo to i označení na jeho hrudi.

V této situaci to vsak neznamenalo nic zvláštního. Drak bez pilota nemohl bojovat ani užívat postavení, které měl jinak ve své letce. Všechno záleželo jen na váze jeho osobnosti.

Dalibor se nahrbil a nakročil víc nad kořist, aby vetřelci ukázal, že se o úlovek nehodlá dělit. Své gesto ještě doplnil zavrčením. Nechtěl riskovat boj. V tomto stavu ne.

Druhý zamrkal. "Jenom klid. Nehodlám ti nic brát," řekl hlasem se silným nosovým přídechem.

Dalibora to moc neuklidnilo. Nejraději by se stáhnul, ale nechtěl podivnému vetřelci hned vyklidit prostor, aby si nezačal myslet, že je snad tak slabý. Proto se sklonil k mrtvole a zkusil z ní ukousnout další kus masa. Nevítaného společníka však nespouštěl z očí.

Měkké tkáně však byly už tak potrhané, že je zuby nebyl schopen uchopit. Cizí pohled ho znervózňoval čím dál víc. Nakonec to nevydržel, a s vyceněnými tesáky se opět obrátil k vlaštovčímu draku. "Co čumíš!? Seš vadnej?"

Stíhač nehnul ani barvou. "Vodkrágluješ chlápka, abys ho mohl posvačit. Teď se cpeš jeho masem, až se ti dělaj boule za ušima a seš dokonce ochotnej se vo něj i poprat. A já jsem ten vadnej?" zeptal se klidně.

"Co má bejt? Maso jako maso," zavrčel Dalibor.

"Tomu se říká kanibalismus," poučil ho druhý drak.

"Jakej kanibalismus!? Já jsem drak, todle je člověk," ohradil se Dalibor.

"Jak dlouho to tak je?" propichoval ho vlaštovčák pohledem.

Daliborovi nebyly jeho poznámky vůbec příjemné. Trefovaly se do nějakých starých citlivých míst, která pohřbil hluboko ve své mysli a nehodlal se jimi už nikdy zabývat. Navíc mu začalo docházet, že debata, kterou s ním chce jeho stíhací kolega vést na tomto místě a v tento moment, úplně postrádá smysl. Přesto mu to nedalo. "Co žereš ty, frajere? Žabí stehýnka?"

"To, co musím. Ale tohle nebylo třeba," pohodil stíhač hlavou k ohlodaným kostem.

Dalibor vztekle frkl. "Dobře mě poslouchej. Jsou to malichernosti! A bláboly. Naprostý bláboly! Jsem tu, abych bojoval. Abych chránil rodinu, kulturu a... a lidskou civilizaci!"

Drak zkřivil tlamu v úšklebku. "Koukám, že vymývání mozku u tebe docela zabralo."

Dalibor ho ignoroval.

"Každý musí přinést nějakou oběť. Tomu pilotovi bych stejně nepomohl, tak z něj mám alespoň sílu vrátit se zpátky do boje. Můžeš si o tom myslet, co chceš, stejně ale uděláš, co budeš muset." Dalibor se trochu uklidnil. "Kousek odtud je zásobní stanoviště. Poleť se mnou. Postarají se tam o tebe a pošlou tě zpátky k jednotce." Otočil se a vyšplhal z rokle. Nahoře se ohlédl po stíhači, aby se podíval, jestli jeho nabídku přijal. "Třeba to tvůj pilot přežil," dodal, aby jej povzbudil.

Druhý drak se na něj ale jen hodnou chvíli díval a pak zavrtěl hlavou. "Ty seš mamlas!"

Dalibor se vzpurně otočil a nakročil s tím, že odstartuje. Ale v zápětí se zarazil.

Mamlas? Kde to divné slovo jen slyšel? Před očima mu vyplula usměvavá tvář člověka, kterého znal. Kdysi. Nedávno, přesto snad v minulém životě.

Pomalu se otočil a zkoumavě se podíval na draka stojícího z druhé strany rokle.

"Rosťo?!" zašeptal nevěřícně.

Druhý drak zavyl: "Já to věděl! Já věděl, že seš to ty!" Roztáhl svá předlouhá křídla a jediným skokem se přenesl přes strž. "Dalibore! Můžeš mít ksicht jakej chceš, ale ty debilní názory jsou jasnější, než kdybys měl jméno napsaný na čele!" Vrhnul se Daliborovi kolem krku, až mu polámaná žebra div nevyskákala z hrudníku.

"Rosťo, sakra, co... co ty tady... takhle?" zakašlal a vyplivl trochu krve. Když to jeho přítel viděl, rychle se ho pustil, aby mu nepůsobil další bolest.

"No co? U odvodů jsem napsal jasný požadavek, že chci jít k pěchotě jako polní klaun," zasmál se Rosťa, "jenže jsem měl "předpoklady", takže mě spoludruzi šoupli k letectvu. A to rovnou k vlaštovkám."

Dalibor byl zmatený. Myslel si, že dojetí už dávno nemá v jeho mysli místo, ale srdce ho až bolelo, jak se mu svíralo nad setkáním se starým přítelem. Nemohl si pomoct, prohlížel každý centimetr jeho obličeje a hledal třeba jen náznak jeho bývalé podoby. Až zabloudil pohledem k hrudi se zaprášeným časovačem.

"Sakra Rosťo, to mi budeš muset všechno povykládat, ale teď bysme měli letět! Jinak z nás budou za pár minut dvě prskavky." Odtáhl se od něj. "Je to jen kousek." Zkusil protáhnout křídla. Sykl při tom bolestí. "Tak co je s tebou?" zeptal se, když viděl, že jeho kamarád se jen divá, ale k odletu se nemá.

"Jak dlouho jsi tu ležel?" zeptal se Rosťa.

"Co já vím? Útok jsme vedli někdy po setmění," zamyslel se Dalibor. "Proč?"

"Nás volali kolem půlnoci, abychom kryli ústup. No jo, Nepoddaní to tady projeli. Linie fronty se posunula někam dál na sever. Řek bych tak někam k Dossoru."

Dalibor na sucho polknul, ale rychle se vzpamatoval. "Tak to bysme neměli ztratit ani minutu! Honem pojď, letíme! Nevím, jak mi to pude, s těma škrábancema," přiznal trochu kysele.

Rosťa ho ale zadržel. "Počkej. Je tu ještě jedna možnost. Kousek odtud."

"Někdo se tu zakopal?" chtěl už trochu netrpělivě vědět Dalibor.

"Tak nějak. Je to hned tady. Za těmi kopečky," pohodil Rosťa hlavou.

Dalibor pohlédl na olysalé pahorky. "Tam je ale jen Belnaja. Emzáci, nikdo víc?!"

Rosťa přikývl. "Jo."

Dalibor kulhavě přešlápl tak, aby na něj dobře viděl a zamračil se. "Snad nechceš dezertovat!?"

Druhý drak jen pokrčil rameny. "Proč ne?"

"Utéct? Zradit!?" Daliborovi se zježily šupiny.

"Utéct? Klidně!" vykřikl najednou jeho přítel. "Ale zradit? Koho? Rodinu? Přátele? Nebo lidstvo?" zaskřehotal posměšně.

"Rosťáku, vzpamatuj se! My jsme na té dobré straně. Tam dál je nemoc. Něco jako rakovina téhle planety! Víš, co s náma udělají, když se jim vydáme?!"

"A co s náma udělali Nepoddaní!? He? Sebrali nám úplně všechno. Svobodu, důstojnost a teď dokonce i lidství. Co by nám tak emzáci mohli udělat horšího?!" křičel Rosťa.

"Donutí nás vraždit vlastní lidi!" štěkl Dalibor.

"Toho se bojíš? Tak se na sebe podívej, ještě máš tlamu umazanou od krve toho ubožáka," ušklíbl se Rosťa.

Dalibor vztekle dupl, až mu zraněnou nohou projela bolest. Ale ignoroval ji. Byl strašně vytočený, dokázal se ale opanovat. Jen vztyčil hlavu. "Dobře, zase jsi mě chytil do svých demagogií. Ale nepřesvědčil jsi mě. Já vím, kde je pravda a kde je moje místo. Když to ale takhle chceš," odmlčel se a ukročil bokem, aby měl místo ke startu," jestli se příště setkáme, bude to v boji. Sbohem!" Přikrčil se a odrazil k rozletu. Zabral křídly, ale místo vzletu sebou najednou praštil o zem. Uvolněná výstroj mu uštědřila několik silných ran. Zařízla se do něj bolest ze zraněných žeber a potrhaných svalů. Se sténáním se převalil na bok.

Druhý drak pustil jeho ocas. "Ne tak rychle, kamaráde," vycenil na něj zuby. "Nehodláš poslouchat argumenty. Fajn, zkusíme to jinak. Prostě tě nenechám odletět."

"Blázne!" zaskřípal Dalibor zuby, jak se snažil překonat bolest. Předními končetinami se držel za hrudník. "Zbývá ti sotva deset minut a já s tebou za emzáky nepůjdu. Vybuchneš tady!"

Vlaštovčí drak přišel kolébavou chůzí blíž a přiblížil plazí obličej k tomu jeho. "Půjdeš!" zašeptal. "Donutím tě k tomu, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám!"

"Chcípneš tady!" zasyčel Dalibor.

Rosťa se zvedl. "Jo, zbejvá mi už jen devět minut. Není to moc, ale než se tady rozprsknu, ty nikam nepoletíš, o to se postarám. Ale pak už budeš mít tak málo času, že ti stejně nezbude nic jiného, než letět na druhou stranu!" Zvážněl. "Já se do toho hnusu už nevrátím, rozumíš?"

Jak se na něj Dalibor díval, na číselníku ubyla další minuta. Pomalu mu docházelo, že Rosťa myslí svá slova opravdu vážně a jestli bude ještě chvíli otálet, dojde jim čas oběma. Nechtěl se mu podvolit. Nechtěl zase prohrát, ale když si představil, co je čeká, žaludek mu sevřela ledová pěst. Při všem, co už musel překousnout, co všechno musel udělat a čím musel projít, mu stále záleželo na vlastním životě.

Zavřel oči a rezignovaně vydechl. "Dobře, dobře. Ale rychle!"

I Rosťovi se viditelně ulevilo. "Vstávej, pomůžu ti do vzduchu." Chytil Dalibora za paži a postavil ho. Pak si stoupl za něj a roztáhl křídla. Když Dalibor udělal startovací manévr, mocně mávnul. Poryv větru od jeho křídel se do Dalibora opřel nečekanou silou a posunul ho vpřed.

I tak dalo dost práce nabrat výšku. Každé tempo ho stalo spoustu sil a vybavení jako by těžklo. Ale letěl.

Jeho přítel ho brzy dohonil. Letěl rychle, zdálo se, že ani nemusí mávat křídly a rychlost mu dodává nějaký šikovně skrytý motor. Dalibor chvíli uvažoval, že by mohl změnit směr a zkusit přece jen nalézt svou armádu. Ale lehkost pohybů vlaštovčího draka ho nenechala na pochybách, jak by jeho pokus asi dopadl, když se on sám sotva udrží v povětří.

Prolétali širokými mělkými údolíčky. Před sebou zahlédli první stavby Belny.

"Co asi udělají, když uvidí dva ozbrojené draky?" funěl Dalibor. "Sundají nás dřív, než se k nim přiblížíme."

"Nemáme piloty, nemůžeme tak střílet a nejsme nebezpeční."

"A ví to?" zapochyboval Dalibor.

Rosťa se zasmál: "To za chvíli poznáme."

Dalibor si všiml, že mu zbývají poslední dvě minuty. Znamenalo to, že on sám jich má asi ještě sedm. Pokusil se zrychlit.

Přeletěli nad rozbitými budovami okrajové čtvrti.

"Támhle!" vykřikl Rosťa. "Vem to víc vlevo."

Mezi ruinami tam bylo zamaskované kulometné hnízdo. A kousek od něj sotva zřetelné kryty. Ne nepodobné těm, které asi stavěli i vojáci nepoddaných jednotek.

Najednou zaštěkal kulomet.

"Klid! To bylo jen varování," křikl stíhací drak. "Najdi si místo a sedni."

Dalibor poslechl. Nechtělo se mu čekat na další salvu, která by ho na sto procent poslala k zemi. Trochu zpomalil a přistál do uličky mezi dvěma hromadami ruin.

Unavené a poraněné svaly ho však zradily. U země už nedokázal udržet křídla ve správné pozici. Zaryl se drápy nohou do rozpraskaného asfaltu. Váha výstroje ho strhla dopředu. Padl na břicho a převalil se jako žok. Cítil jen, jak ho zbytky gondoly a těžký kulomet otloukají ze všech stran.

Když ten divoký veletoč konečně skončil, jen ležel a uvažoval, jestli je vůbec ještě živý. Usoudil, že asi ano, protože po smrti by ho asi nic nebolelo. Pomalu otevřel oči. Za oblaky zvířeného prachu k němu přibíhali lidé v uniformách. Jiní schovaní v bezpečí na něj mířili nebezpečně vyhlížejícími zbraněmi.

Zvedl hlavu a rozhlédl se. Jeho přítel tu nebyl.

"Ten druhý," vykřikl na vojáky. "Mě nechte být! Už nemá čas!" Nevšímal si, že ho obstupují, házejí na něj lana a svazují mu nohy.

"Slyšíte!? Nenechejte ho vybuchnout!" křičel, i když věděl, že mu nemůžou rozumět.

Okolím náhle otřásl výbuch. Dutá rána, jako vzdálený akord, až děsivě známé písně.

"Neee!" řval Dalibor, dokud mu nehodili smyčku kolem čumáku a nedonutili ho umlknout.