Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 19

Blížila se zima, což v těchto jižních oblastech znamenalo, že začalo mnohem více foukat a obloha se velmi často zatahovala těžkými rudohnědými mraky. Nikdy však nepršelo, protože oblaka tvořil z velké části prach a písek nesený přes Středozemní moře z na troud vyprahlé Afriky. Pro tuhle roční dobu byly běžné také hurikány. Ve středozemí se ukazovaly jen výjimečně, ale pobřeží a jeho nejbližší okolí bičovaly s nezmenšenou silou.

„Vstáváát! Tak, honem na nohy!“ řval kápo víc než siréna ohlašující poplach.

„Jdi s tím do háje. Tohle není útok. Bylo by něco slyšet,“ zavrčel kdosi z okřídlených spáčů.

„Na tvůj názor se tě nikdo neptal!“ rozkřikl se na něj chraplavě kápo. Chtěl to ještě doplnit nějakým peprným přídavkem, ale hlas se mu zlomil do záchvatu bublavého kašle. Chviličku trvalo, než popadl dech. „Padejte ven, vy lemry!“ zasípal a třel si přitom bok levou přední.

Před stájí už pobíhali piloti i pomocný personál. Do Dalibora se zakousl noční mráz a drobné krystalky zledovatělé mlhy hnané větrem. Ani nehledal svého pilota a zamířil rovnou k vystrojení. Smrž už čekal tam i s ostatními piloty schovaný před nepohodou ve výstrojním hangáru. Přes neprůstřelnou vestu měl nataženou teplou kombinézu, z níž mu kolem krku čouhal límec z umělé dutovláknové kožešiny. Jakmile byl Dalibor připravený, vylezl do jeho sedla a zamířili na letiště.

Na startovací plochu mířilo několik světelných kuželů z ramp po jejím obvodu. Bílé světlo rozptýlené v ledových krupkách pálilo do očí. Uprostřed bílého ohně sedělo pět bombardovacích draků s plným nákladem cvičných bomb.

„Noční cvičení. To mě rozsekej a sežer!“ odplivl si jednička, ke kterému se Dalibor postavil tak, aby mu byl po pravém křídle podobně, jako to bylo ve vzduchu.

„Útočit v noci je lepší, máme větší šance, že doletíme, protože nás není tolik vidět,“ ujistil ho úplně zbytečně devět set dvanáctka.

Velcí draci se nachystali na startu. Jejich vybavení se hodně lišilo od bitevníků. Popruhy mnohem složitějších postrojů je obepínaly tak, že byl div, jak se v tom vůbec můžou hýbat. Jejich obsluhu tvořili tři letci. Jeden pilot a dva střelci v kardanových rámech dovolujících postřelovat maximální rozsah směrů. Pod břichy měli v úchytech pásy bomb. Jejich hmotnost byla tak obrovská, že se nebyli schopni rozběhnout do startovací rychlosti. Proto, když měli plné vybavení, museli se opřít o speciální podvozky napojené na dlouhé katapulty.

První z nich se tedy zvednul a těžkopádně se přesunul na konstrukci opatřenou dvěma řadami malých kol, která se pod jeho vahou zřetelně zdeformovala. Technici mu pomohli zaklesnout nohy do speciálních háků a pak zablikal maják upozorňující k vyklizení dráhy. Drak sklonil svou malou hlavu na masivním krku a pilot zapnul reflektory. Zahoukala siréna a podvozek se dal do pohybu. Stále zrychloval a Dalibor cítil, jak se mu pod nohama třese zem. Když ho kolos míjel, měl už takovou rychlost, že za sebou vířil i mokrý prach. Pak zmizel ve světelné mlze kalných naváděcích světel dráhy. Po několika vteřinách bylo vidět, jak o dobrý kilometr dál osvětlený drak pomalu mává obrovskými křídly a nabírá výšku.

Postupně se tak k nočnímu nebi zvedly tři bombardéry. Souběžně s nimi pak vzlétali i bitevníci ochranného svazu. Pro každého obra dvě letky.

Dalibor si ještě jasně vzpomínal, jak to bylo, když byl on sám nucen házet bomby na modely bunkrů a vozidel. Létalo se mu s nimi špatně a většinou minul. A to ještě ke všemu byly jen malé cvičné projektily, na rozdíl od pum, které nesli bombardéři.

„Kvadrant 27, rozumím,“ převzal Smrž hlášení o cíli.

Tohle místo nebylo střelnicí. Číslo Daliborovi nic neříkalo, takže šlo o nějaký vyprahlý kus pustiny.

Velký drak se naklonil a doprovod ho poslušně následoval.

"Dávejte bacha," ozval se velitel jedničky. "Erik se prokec, že na nás budou čekat za hroudou a mají i pozemní jednotku."

Pro noční lety dostali všichni silné osvětlení, ale takhle pro přesun muselo být zhasnuto. I bombardovací draci je použili jen pro start. Teď však vypadali jen jako temné funící stíny. Pokud tedy byli v mlze vůbec vidět. Letět takto bylo vůbec dost nepříjemné, protože draci nevěděli jeden o druhém, ani jak vysoko nad zemí se nacházejí. Museli plně důvěřovat pilotům, kteří měli k dispozici navigaci.

Pod Daliborem se najednou zablesklo a vzápětí ho oslnila světlice, která vybuchla pár metrů před ním.

"Držte formaci!" zařval jednička. Dalibor jen rychle zamanévroval, aby nebyl tak snadným cílem. Nocí se mihl stín a tlumeně zaštěkaly vzduchové kulomety. I po jeho pravém křídle spustil palbu jeden z bočních střelců bombardéru.

"Smržíku, jdi po něm!" zařval velitel letky.

Dalibor dostal kopanec a elektrický povel. Propadl se o pár metrů a prosmekl se pod břichem velkého draka, aby se zavěsil za ocas prolétajícího útočníka. Pustil se tak do zuřivé honičky, která s paintbolovými zbraněmi nebyla nijak nebezpečná.

Nebe zářilo bezpočtem světlic, jako by to byly obrovské světlušky, mezi kterými se proháněli řvoucí draci. Všichni zapomněli na pravý účel cesty i nepohodu a bezhlavě po sobě pálili barevnými kuličkami. Piloti pokřikovali jeden na druhého a honili draky kolem. Do dvou minut se ochrana bombardovací letky totálně rozpadla a velcí draci se ocitli prakticky sami. Kdyby všem nedošla munice, kdo ví, jak by to skončilo.

Draci nakonec přece jen odletěli na místo určení a shodili náklad víceméně tam, kam měli. Když se pak vraceli, na místě simulovaného útoku se připojili i útočníci. Než se společně dostali k základně, slunce už se pokoušelo prorazit špinavé mraky nad obzorem.

"To bylo dobrý," pochvaloval si 912. "Mohli bysme si takhle klidně užívat častěji. I ty kvéry jsou mnohem lehčí. A kdyby se do toho nabily třeba kuličky s kyselinou, bylo by to i dost účinný." Dalibor si už zvykl ho ignorovat, takže si sotva uvědomoval, o čem brebentí. Zaregistroval jen to, že se mu výlet s bojovkou líbil. Ostatně i on byl spokojen, i když kdesi v podvědomí se mu zformovala myšlenka na to, že za tuhle akci vlastně nebude žádný bod. Nechtěl nad tím takhle uvažovat, ale nemohl si pomoct. Kápo mu nasadil do hlavy brouka, kterého nemohl ani za nic vyhnat ven.

912 jako by vytušil, nad čím přemýšlí a hned spustil: "Když tak nad tím přemýšlím, tak bych řek, že s těma mackama moc srandy neužijeme, ale bude kolem nich vždycky docela veliká mela. Jsou vidět pěkně zdálky a budou přitahovat emzaky jako chcíplina mouchy. S nima se bodíky jen pohrnou!"

Dalibora jeho poznámka popíchla. Když si vzpomněl na kápa, šupiny se mu ježily odporem a umiňoval si, že nikdy nepoklesne na jeho úroveň, ale přesto se neubránil tomu, aby začal počítat své body a sledovat i skóre ostatních. Mnohokrát nad tím uvažoval a skřípal přitom zuby. Co mohlo někoho v jeho situaci motivovat? Teror? Peníze? Sláva? Ne! Bylo to promyšlené s pekelnou genialitou. Proto tu draci chodili víceméně volně. Ta naděje je držela na svých místech a nutila bojovat a sekat latinu.

Vítr se po ránu otočil. Zatímco po cestě k cíli foukal z boku, teď píchal draky přímo do očí. Bylo to nepříjemné a let byl náročný. Nad letištěm už toho měli všichni dost. Jen devět set dvanáctka se zdál neustále plný síly, protože pořád poskakoval jako pako a rozváděl své teorie.