Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 14

Venku byl docela mumraj. Před velitelskou budovou stál transportér s vlekem. Za ním, hlídána početnou eskortou, stála skupina zajatců.

Dalibor se protlačil mezi draky, kteří se nahrnuli kolem, aby se podíval do tváří tvorům, kteří obsadili jeho rodnou planetu a způsobili tolik zla. Viděl je mnohokrát vyobrazené v literatuře i filmech, ale naživo ještě nikdy.

„Hmm, jen lidi,“ řekl kdosi vedle něj zklamaně.

„Emzáka se povede klofnout jen vzácně,“ vysvětlil další drak. „Ale tohle jsou taky pěkný svině. Jako lidi jen vypadají. Pajšl mají vyrajbovanej a zevnitř jsou to jen prázdný mašiny. Žerou a zabíjí. Moc lidskýho na nich není.“

Dalibor se znova podíval na skupinu lidí. Byli viditelně unavení a někteří zranění. Nezdáli se neteční, jako tvorové s vymytými mozky. Spíš vystrašení. Bylo vidět, že větší respekt než z hlídky mají před draky, kteří kolem stáli v širokém oblouku a hlučně vyjadřovali své názory.

„Proč je sem vlastně přivezli?“ zeptal se Dalibor zkušenějšího draka vedle sebe. „Pokud vím, tak jsou pro ně postavené internační tábory. Co tedy dělají tady?“

Starší se na něj podíval a protáhl tlamu na stranu. „Štáb z nich vylisuje informace a pak je propustí... však uvidíš sám,“ vyplázl jazyk a rychle s ním zacukal jako had.

Zajatci byli mezitím zkontrolováni a rozděleni. Část z nich zmizela v baráku velení, ale venku jich pořád zůstalo docela dost.

Velitel eskorty dal povel k odchodu na letiště. Dalibor se ohlédl, aby se přesvědčil, jestli něco nepřehlédl.

Byli tu skoro všichni draci z celé základny, všelijak se strkali a vrčeli na sebe. Nikomu z lidí postávajících okolo to však nevadilo. Důstojníci jako by si živelného chování svých válečných ořů vůbec nevšímali. Ba zdálo se, že z toho mají i radost.

Eskorta odvedla zajatce za letiště a celá dračí smečka je následovala.

Plocha základny byla několik hektarů, ale velkou část představovala jen nevyužitá plocha. Vzhledem k tomu, že se nacházela stále hodně hluboko v týle, nebyla ani obehnána plotem. Na jejích hranicích byly rozmístěny pouze výstražné tabule a síť snímačů pohybu. Takže když se průvod zastavil za posledními stavbami, byla před nimi jen volná step, tu a tam zpestřená pařátem uschlého keře. Draci zůstali stát asi padesát kroků za skupinou zajatců a sledovali, co se bude dít.

Jeden z vojáků eskorty zvedl ruku. Mezi draky to zahučelo o poznání víc a někteří z nich vyběhli s povykem vpřed. Dalibor jednoho z nich poznal. Byl to ten, který se posmíval jedničce jeho letky.

Velitel hlídky zajatcům cosi řekl, pak kývl na své muže, kteří sklonili zbraně a poněkud ustoupili. Vězni viditelně znervózněli. Jejich pohledy klouzaly z volné krajiny před nimi na draky, kteří jim stáli v půlkruhu za zády. Pak se jeden odhodlal a vyrazil směrem pryč od základny. Ostatní ho postupně rozpačitě následovali. Pořád se ale ohlíželi a bylo vidět, jak přidávají do kroku.

Vojáci z eskorty i ti, kteří sem přišli jakoby mimoděk, se na jejich odchod dívali zcela nevzrušeně, kdežto draci řvali čím dál víc.

„Zdrhejte, zdrhejte!“ ječel Daliborův soused a bušil předními okřídlenými končetinami do země, „užijte si svobody!“

„Co se to děje? Co to dělají?“ zakřičel na něj Dalibor, aby přehlušil ryk ostatních.

Vězni se rozběhli. Draci stojící před hlavní skupinou jako na povel vystartovali za nimi.

Jeden z mladých se k nim chtěl přidat, jenže nestačil ani vyběhnout. Starší, co stáli okolo, se na něj vrhli a srazili ho k zemi. „Ty ne, pako! Nejdřív vítězové!“ zaslechl Dalibor, hysterický řev jednoho z nich.

„Pomstu si nejdřív užijí ti, kteří uspěli v boji,“ vysvětlil Daliborův soused, kterého se prve ptal. Oči přitom nespouštěl ze štvanice, ve kterou se proměnil odchod vězňů. Celý se třásl a z tlamy mu tekly sliny.

I Dalibora samotného se začalo zmocňovat neodolatelné nutkání zapojit se také do honičky.

Když si propuštění vězni všimli, že jsou pronásledováni draky, rozprchli se do všech stran ve snaze zachránit se každý sám. Draci jim sice dali velký náskok a bylo jich také o polovinu méně, ale byli nesrovnatelně rychlejší. Dalibor se neubránil zařvání, když jeden z draků dostihl první z běžících postav, chytil ji zadníma nohama a vyhodil vysoko do vzduchu. Počkal až dopadne zase na zem a vrhnul se po ní jako po kořisti. Během chvilky se místo masakru zahalilo prachem zvířeným dračími křídly.

Přihlížející řvali nadšením a někteří se začali rvát. Velitel eskorty najednou hlasitě pískl. Celá smečka v tu chvíli vyrazila také na lov.

Dalibor si připadal jako ve snu. Myšlení se mu rozpadlo do desítek křídel a těl míhajících se mu před očima. Hnal se s ostatními vpřed a nesouvisle řval cosi o pomstě a mase. Vletěl do prašného oblaku, kde se jen tu a tam mihlo tělo některého jeho souputníka pátrajícího po kořisti. Kdosi do něj zboku narazil. Cítil, jak ho škrábly pařáty, ale nevšímal si toho. Jen hledal něco, co by mohl ulovit a zadávit. Nadechl se prachu a začal kašlat. Posadil se na zem. Snažil se znova popadnout dech a protíral si pálící oči. Vřava kolem něj poněkud polevila, jak se smečka přesunula poněkud stranou. Zamrkal. Jen asi pět kroků před ním se pod nízkým břehem krčil člověk. Roztrhanou uniformu mu pokrýval nažloutlý prach, takže se dal v tom zmatku docela snadno přehlédnout. Když ale věděl kam a nač se zaměřit, viděl ho Dalibor naprosto zřetelně.

Muž se třásl jako v zimnici a držel hlavu. Jako by nechtěl slyšet ani vidět nic, co se dělo kolem něj.

Dalibor vykročil k němu. Muž ho nejspíš zaslechl a vzhlédl. Jeho vyděšené oči draka probraly z jeho loveckého rauše. Ztuhl. Tam před ním najednou nebyla kořist, ani nástroj moci, který okupuje jeho planetu. Jediné co viděl, byl zesláblý lidský tvor paralyzovaný strachem ze smrti. Dalibor natáhl krk, aby se na něj podíval zblízka.

Vzduchem se najednou jako obludný plášť mihlo dračí křídlo a do muže se zasekly veliké pařáty. Jen rozhodil ruce v úleku a byl pryč. Vzduchem plným prachu se neslo vítězné řvaní draka, který ho uchvátil.

Další honičky se Dalibor už nedokázal zúčastnit. Udělalo se mu zle. Chápal sice, proč se to celé děje, ale všechno se v něm bouřilo. Když potkal draka ohryzávajícího zbytek hrudníku, už to nevydržel. Musel pryč z toho strašného místa. O chvíli později vpadl do prázdné stáje a pozvracel se.

„Copak? Chlapeček je moc nóbl na dospělácký zábavy?“ kápo stál přímo za ním. Opíral se o stěnu, těžce dýchal a měl strhané rysy.

„Nějak se mi zatočila hlava,“ zalhal Dalibor, „ale ty taky nevypadáš moc dobře. Co se stalo?“

„Po tom ti nic není!“ odsekl kápo. „Ty se hleď dát raději do pořádku, abys moh zejtra zas do vzduchu.“

Teprve teď si Dalibor všiml, že škrábance na jeho boku jsou dosti hluboké a teče mu z nich krev. Pokusil se ji otřít hrstí slámy z podestýlky. „Děje se to tu často?“ zeptal se kápa nesměle.

„Ani ne. Srandy tu moc neužijem.“

„Neměli by se zajatci někam odvézt a... víš co myslím?“ zaváhal. „Ostatní žrali lidské maso!“

Kápo se k němu dopotácel a chytil se postroje u jeho krku. Přitáhl si ho blíž. „Poslouchej ty měkejši, víš hovno! Rozumíš? Úplný hovno!“ zakřičel na něj. „Počkej, až budou tví kámoši padat jako mouchy, nebo ti ustřelej pazouru. Pak pochopíš!“ Mrštil s ním o mříže a odvlekl se do své kóje.