Vítejte ve dračím světě

Prázdniny na draka 3/5

Většina cest v dračím světě byla vlastně jen pěšinami. Místní obyvatelé dávali přednost cestování vzduchem, a proto si na nějaké silnice moc nepotrpěli. Ke zmíněnému srázu však vedla cesta široká, vyšlapaná bezpočtem tlap s ostrými drápy.

Čtyři přátelé stanuli po slabé čtvrthodině rychlého klusu na okraji kaňonovitého údolí, kterým protékala zpěněná řeka. Stáli právě v zákrutu tvaru písmene „S“, na skále, která značně převyšovala ostatní terén. Byl odtud nádherný výhled. Donnar však na nějaké kochání neměl čas ani náladu.

„Hele Donne, tady se od nepaměti učíme lítat,“ vysvětlil mu stručně Armus.“Teorie je prostá: skočíš dolů, roztáhneš křídla a letíš. Asi takhle,“ a drak se vrhnul střemhlav přes hranu skály. Donnar jen zalapal po dechu. V tom Armus vystřelil jako šíp vzhůru nesen svými blanitými křídly, přes které okamžik prosvítalo slunce. Asi padesát metrů nad hlavami přihlížejících se stočil a elegantním obloukem přistál vedle nich.

„Tak, a teď ty,“ řekl a urovnal si křídla.

Donnar se podíval přes okraj. Asi sto metrů pod ním se o skaliska tříštila se strašlivým řevem divoká řeka. Na sucho polknul a otočil hlavu ke svým společníkům.

„A to nemůžu otevřít křídla už tady?“ zeptal se trochu rozechvěle.

„Ne-e,“ zavrtěl Armus hlavou.

„A co se mi stane, když to nezvládnu?“

Greidin přišla až k němu a podívala se mu do očí. „Nespadneš! Věř Sedmi vichrům.“

Donnar přikývl, nadechl se a skočil. Svět se proměnil ve změť ubíhajících čar. Kolem něj se mihla skalní lavice, která z vrchu nebyla vidět. Roztáhl křídla. V tu chvíli se ho zmocnil divoký proud větru , který vanul celým kaňonem a právě v tomto místě se lámal, aby vytrysknul, nasměrován skalní stěnou kolmo vzhůru, jako vzdušný gejzír.

Donnar nesen Sedmi vichry jen tak tak udržoval rovnováhu a v zoufalství sledoval, jak se rychle vzdaluje od země.

Zbylí tři draci se zvednutými hlavami sledovali, jak se zmítá v povětří.

„Říkám vám, ten člověk má lítání v krvi. Můžete mi věřit, já tomu rozumím,“ řekl Armus, aniž by spustil zrak z oblohy. Pak se otočil po ostatních a zavelel: „Letíme, bando!“

Draci jeden po druhém naskákali do vzdušného výtahu jako tučňáci do antarktického moře.

Donnar se podíval pod sebe. Uviděl svoje přední tlapy, jak bezmocně máchají zavěšené v prostoru a dole pod nimi ve strašlivé hloubce se pomalu pohybuje krajina. Zatočila se mu hlava, ale bál se zavřít oči. Raději se podíval okolo. Krajina naprosto bizardní a naprosto nepodobná ničemu, co znal z domu. Kam až dohlédnul se táhly temné lesy rozdělené hlubokými průrvami a údolími. Z vyvýšenin čněly sloupy pískovcových skal. Na jižním obzoru uviděl nesčetné nespočet plochých stolových hor, které mu chvílemi připadaly spíš jako nízká oblaka.

„Přitáhni ty haksny blíž k tělu, nebo je někde necháš!“ vrátil ho do reality Armusův hlas.

Donnar se trochu uklidnil, když se mu po boku objevila Greidin.

„Greidin, já letím! Mrkni na to. To je paráda!“ zakřičel na ni nadšeně.

„Jo, to je bezva, ale tady už Sedm vichrů ztratilo sílu. Jestli chceš letět dál, budeš muset mávat křídlama. Ztrácíš vejšku.“

Donnar zkusil trošku mávnout křídly, tak jak to viděl u své kamarádky.

„Bezva, a teď to zkus víc. Ještě. Pozor! Čenich namiř tam, kam chceš letět.“

Celá skupina se stočila mírně k východu a než se před nimi zvedly z lesa Krvavé skály, držel Donnar rychlost s rodilými draky bez nejmenších problémů.

„Teď bacha ať nenecháš svou krev na šutrech, ptáku,“ houkl Armus a výkrutem se spustil dolů mezi obrovské skalní věže. Celá skupina ho následovala tak, že letěli v zákrytu. Armus v obrovské rychlosti prosvištěl mezi dvěma mohutnými skalami a letěl hlouběji do skalního města. V těsné blízkosti míjel kamenné stěny, hrubé jako rašple. Donnarovi až trnulo, když viděl, jak se mu hřbetní výrůstky třou při výkrutech o skaliska. Náhle ucítil herdu do zad. Otočil se a zahlédl Ofrse, jak rychle stoupá někam nad vrcholky věží.

„Máš ji Donne!“ vřísknul, než se mu ztratil z dohledu.

Vzdušná honička se rozjela v plném proudu. Křídla šustila a blány se napínaly na kostěných výztuhách. Draci proletovali riskantní rychlostí skalními okny a uzoučkými průrvami. Všelijak taktizovali, nabírali výšku a zase padali do bezedných propastí vlhkých skal. Houkali na sebe, nebo prudce měnili rychlost.

Z Donnara lil pot a dech ho až bolel, ale hra ho dokonale vtáhla. Tohle bylo něco docela jiného, než honičky po třídě!

V obrovské rychlosti proletěl pod balvanem vzpříčeným mezi dvěma věžemi a nabral výšku, aby unikl Armusovi, když koutkem oka zahlédl na skalním nádvoří, které pravě minul, skupinku cizích draků. Zpomalil a zamanévroval zpět. Armus se na něj bujaře vrhnul a plácnul ho ocasem do zad. Donnar mu ale dal znamení, že končí a ukázal mezi skaliska. Oba draci přistáli na menší skalce tak, aby viděli co se na plácku sevřeném skalní hradbou děje. Na zemi pokryté odvětraným pískem skal tam podupávali tři draci a mezi nimi seděla Greidin. Všichni tři byli viditelně jednou tak větší než ona. Stáli okolo a všelijak do ní šťouchali.

„Co jí to dělají?“ zeptal se Donnar zamračeně i když věděl moc dobře, co se tam dole děje. Sám se stával terčem šikany často, a poznal ji bezpečně jak u lidí, tak u draků.

„Na to se vyprdni. Oni ji za chvíli pustí,“ řekl chlácholivě Armus. „My draci máme trošku jiný zvyklosti než lidi, víš? Ale je to úplně v normě.“

S plácnutím křídel a slabým žuchnutím vedle nich přistál Ofrs. „Sakra, to je pech! Zrovna dneska musíme narazit na tyhle!“ mávl tlapou směrem ke skupince dole. „Nejrači bych jim rozbil tlamu, kdybych moh!“

Jakmile to řekl, tak jeden z dračích výrostků kousl Greidin do ocasu. Zakvičela bolestí a nešťastně se podívala po svých kamarádech.

Donnar nervózně přešlápl. „Měli by jsme tam jít a pomoct jí,“ obrátil se na Armuse, který mu připadal dost troufalý na takovou akci.

„A dostat taky?!“ Armusova sebejistota a nadhled byly ty tam.

Ondřej se setkal s šikanou již mnohokrát a vždycky to mělo stejný průběh. Někdo silnější trápil nebohou oběť, zatímco všichni postávali okolo a předstírali, že se jich to netýká. Jenže jak by mohl odvrátit zrak? Vždyť teď šlo o jeho kamarádku. Dokonce jedinou kamarádku, kterou kdy měl!

„Srabe!“ procedil mezi zuby na Armusovu adresu a odlepil se od skály.

Přistál tiše v písku kousek od skupinky starších draků. Z blízka byli mnohem větší, než se zdálo z bezpečí vzdálené skály. Jeden z nich k němu otočil hlavu. Byl největší, temně červený jen jeho prsní šupiny nabíraly purpurový nádech. Donnar zvedl hlavu a co nejpevnějším hlasem řekl: „Hele, nechte ji bejt!“

Draci ztichli a podívali se na něj všichni. Kdyby se začali smát, nebo nadávat, bylo by to mnohem lepší. Ta chvíle hrobového ticha byla strašná! Greidin se rozhodla využít nepozornosti svých trýznitelů, přikrčila se a pokusila se odplížit. Rudý ji však přidupl ocas, aniž by se podíval, kam míří jeho tlapa. Další dva draci, oba zelení, jako na povel obstoupili Donnara. Byla v něm maličká dušička, když viděl, jak se nad ním ty obludy tyčí a přitom se zle šklebí.

Červený si ho prohlédnul od hlavy k ocasu, odplivl si a znechuceně pronesl: „Ses vyválel snad rovnou v hovně, ne?“

Jeden ze zelenáčů se ušklíbnul: „Tak ho z něho voškrábem!“ a sekl Donnara drápy do boku. Škrábance nebyly hluboké, ale štípalo to.

Donnarovi bylo jasné, že proto celé skupině nemá nejmenší šanci. Proto se rozhodl udeřit na nejsilnější cit, který mívají lidé, podobní těmto vítečníkům – ješitnost.

„To jste teda hrdinové, když potřebujete takovou přesilu, aby jste se mohli rvát s jedním mrňousem.“

Červeňák nejdřív přimhouřil oči, ale pak vyloudil na mordě výraz hraného údivu. „To si myslíš, že se s tebou rveme? To seš, ale na strašným omylu, ty slimejši! Tohle je jen výchovná domluva. Ovšem, jestli to chceš zkusit dovopravdy, tak to není problém.“

Donnarův plán vyšel. Červeňák pustil Greidin a dál si jí nevšímal. Pomalým krokem přišel až k němu a nastavil mu čenich. Oba zelenáči se chechtali, ale nemíchali ze mezi ně. Donnar měl jen velmi mlhavé představy, jak vypadá taková dračí rvačka. Tušil, že tu budou hrát roli hlavně drápy, zuby, ocas a oheň. Jak je přesně použít však nevěděl. Proto se rozhodl užít dovednosti, které znal jako člověk. Vztyčil se na zadních, čímž vyrovnal výškový rozdíl se skloněnou hlavou svého soupeře, zaťal pařát pravé přední nohy v pěst, rozmáchl se a vší silou praštil červeňáka přímo do čumáku. Těžko říct, co velký červený drak čekal, ale tenhle manévr rozhodně ne. Sykl bolestí a šáhl si na čumák, z něhož mu ukápla krav.

Dannar spadl na všechny čtyři a udělal krok zpět. Přitom si všimnul Geridin, která zůstala sedět opodál a zoufale vrtěla hlavou.

„Takže ty to fakt myslíš vážně!“ zaskřípal zuby červeňák. „Tak fajn!“ roztáhl křídla, vzepjal se a vystartoval do vzduchu. Oba jeho zelení společníci ho se zpožděním následovali.

Dannar nechápavě sledoval jejich počínání.

Zelení se posadili na vrcholky nejvyšších věží, kdežto červeňák zmizel.

„To by jsme měli,“ povzdechl si s úlevou Donnar.

Greidin k němu přiběhla s vyvalenýma očima. „Na co čekáš? Zdrhej! Zdrhej, jak nejrychleji můžeš!“