Vítejte ve dračím světě

OCÁSEK

Andrea vběhla do třídy jako vítr. Dala si záležet, aby bujná kštice světlých vlasů zavlála zrovna v okamžiku, kdy za ní prásknou dveře. Hodina už začala, ale proto by se nenamáhala. Spěch vzala spíš jako záminku. Ať všichni pěkně vidí, že první třídní miss je tu!

„Andreiko, příště bych prosila trochu dochvilnosti,“ pokárala ji mírně učitelka. Andrea se místo odpovědi jen zatvářila otráveně. Češtinářka Fousková byla velice hodná a nejednou Andreu podržela, ale ta si vůči ní nehodlala připouštět ani ty nejmenší výčitky.

„Platí to pro vás pro všechny,“ otočila se učitelka ke třídě. „Jste v devátém ročníku, takže skoro dospělí. Začněte se podle toho chovat!“

Andrea jen stěží sledovala nudný výklad. Hodina se chýlila ke konci a čas jako by se vlekl tím pomaleji.

Pavla, jedna z Andreiných kamarádek do ní zezadu drbla a zašeptala: „Dred, vidělas toho novýho kluka z béčka?“

Andrea beze slova zakroutila hlavou. Za několik okamžiků zazvonilo.

Andrea, Pavla, Sofie, Alena – nerozlučná skupina dívek, přezdívaná svou třídní "čtyři grácie", a ukázka toho nejpohlednějšího, co mohl poslední ročník této školy nabídnout. Postávaly o přestávce před třídními dveřmi, nechávaly se okukovat a tiše mezi sebou hodnotily vkus a vizáž ostatních spolužáků.

Pavla najednou zakoulela očima. „Mrkněte nenápadně za mě. To je von!“

Všechny dívky zašilhaly udaným směrem. Na druhé straně chodby postával kluk jejich věku. Byl malinko podsadité postavy. Černé vlasy měl střižené na ježka. Očima nervózně sledoval okolí. Nebyl rozhodně ošklivý, jen hrbatý. Přesněji, měl na zádech obrovský hrb! Snad proto, aby ho zakryl, měl na sobě i v teple, které ten den panovalo, vytahaný svetr na zapínání.

Sofie vyprskla: „To je škebloun!“

„Úplnej Quasimodo,“ přisadila si Alena.

„Hej, velbloude. Tohle není oáza!“ zavolala nahlas Pavla, ale pro jistotu zůstala ke klukovi otočená zády.Ovšem slyšet to musel určitě.

Andree bylo jejich chování proti srsti. Dokonce jí bylo toho kluka trochu líto, jenže ve skupince kamarádek se snažila vždycky držet navrch a byla si vědomá toho, že teď musí udělat něco výjimečného.

„Jste blbý,“ zpražila vysmáté kamarádky pohledem a vyrazila napříč chodbou.

„Nazdar, ty seš tady novej?“ zeptala se kluka přímo. Ten se na ni trochu nejistě podíval. „Jo,“ řekl tiše.

„Hm, a seš tady s bráchou, že?“ ptala se dál úzkostlivým tónem.

Kluk nechápavě zamrkal. „Ne, já mám jen sestru, ale ta ..“

Andrea ho nenechala domluvit a mávla rukou. „Víš, já myslela, že ho neseš na zádech!“ Otočila se na patě a vrátila se ke své skupince. Pozice nepsané vůdkyně byla upevněna, i když za cenu nepříjemné hořké pachuti, která jí zůstala na jazyku.

„To bylo hůůstý!“ pokývala uznale hlavou Sofie.

Andrea se opřela zády o zeď. „Jauvajs!“ odskočila náhle a třela se rukou na kostrči. „Tady snad nějakej maltoprd nechal čouhat cihlu!“ okomentovala své chování a prohlížela si naprosto hladkou stěnu.

---

„Ahoj, jak bylo ve škole?“ přivítala Andreu doma její maminka.

„Vopruz,“ řekla Andrea otráveně.

„Podívej, co jsem ti pořídila na závěrečný ples,“ její matka jakoby přeslechla drzou poznámku. Hrdě ukázala na tmavě modré šaty s nadýchanou krátkou sukní, které vysely na ramínku v předsíni.

Andree vypadl batoh z ruky. „To nemyslíš vážně! To mám jít na ples v tomhle?!“

„Tobě se nelíbí?“ zeptala se maminka překvapeně.

„To rači půjdu v riflích!“

---

Andrea se probudila těsně nad ránem. Naražená kostrč jí začínala bolet čím dál víc. Ve škole nevěděla jak si sednout a vlastně si nebyla ani moc jistá, jak tam celý den vůbec přežila. Na noc se nadopovala ibuprofenem.

Ráno už to tolik nebolelo, jenže, když přišla rozcuchaná do koupelny a přejela si rukou přes problematické partie, málem omdlela.

„Mamí!!“ zavřeštěla.

Rozespalá matka vběhla do koupelny. Její dcera se tam, celá vyděšená, otáčela před zrcadlem s noční košilí vytaženou do pasu a snažila se dohlédnout na svůj zadeček.

„Vypadá to jako nějaký výrůstek, nebo co,“ udiveně nad tím kroutila hlavou maminka. „Do školy tě každopádně dnes nepustím. Jedem k doktorovi,“ uzavřela nakonec.

„Mami, ale my máme v pátek ples!“ bránila se napůl plačtivě Andrea.

„Do té doby to nějak vyřešíme.“

Nevyřešily. Marně přesvědčovaly lékaře, že má jednat rychle a razantně. Ten o nějakém zbrklém zákroku nechtěl ani slyšet.

V pátek odpoledne se tedy začala Andrea s těžkým srdcem připravovat na vrcholnou společenskou událost posledního školního roku. O možnosti, že by se plesu nezúčastnila, ani neuvažovala. Byla rozhodnutá tam jít, i kdyby jí narostl třeba chobot!

Natáhla si upnuté rifle a tu věc, která se mezitím prodloužila na dobrých sedm centimetrů, si opatrně nasoukala dovnitř. Dalo jí dost práce najít takovou polohu, aby to nebylo tolik vidět. Přesto nakonec zvolila dlouhou halenku přes zadek.

Vymydlená, učesaná a dokonale namalovaná vyrazila z domu. Než došla ke kulturáku, začalo to trochu tlačit.

„Dneska ti to sekne,“ pochválila ironicky její oděv Pavla.

Všechna ostatní děvčata byla oblečená v šatech.

„Tak co, jdem na to?“ zeptala se Sofie.

„Jasně, dneska to roztočíme!“ procedila mezi zuby Andrea.

Neroztočila nic. Tlačení přešlo v bolest a ta v úpornou bolest. Nemohla sedět, nemohla stát, o tanci nemluvě. Bolest začala stoupat od kostrče nahoru a paralyzovat jí páteř. Prášky si nevzala. Poslední dva dny to už nebolelo a navíc se chtěla napít vodky potajmu propašované do sálu v petkách s etiketami dobré vody.

Kolem desáté hodiny to vzdala. Ploužila se domů potemnělým městem a rukou se opírala o zdi. V parku se zavěsila za zábradlí pod lampou a zůstala chvíli zapřená jen na rukou. Přineslo jí to chvilkovou úlevu. Z odpočinku jí vyrušily tiché kroky. Nechtěla, aby jí kdokoli takhle viděl. Pokusila se pustit opory, ale bolest jí skoro podrazila nohy. Zůstala tedy zavěšená jak byla a jen se nešťastně podívala na příchozího. Když poznala shrbenou postavu, která se zastavila na kraji světelného kužele vrhaného lampou, udělalo se jí ještě hůř.

Hrbáč na ni koukal překvapeně, ale nikoliv výsměšně nebo zle.

„Co čumíš? Nech mě bejt!“ křikla na něj.

Vůbec na to nereagoval. Jen naklonil hlavu a přimhouřil oči ve kterých mu najednou proskočily jiskřičky poznání. „Tobě roste ocásek, viď?“

Andrea zalapala po dechu. „Cože? Ne. Jak .. tě to napadlo?“ zakoktala.

Hrbáč se ušklíbl: „Vidim, ne?!“ a přistoupil trochu blíž.

Andrea už nedokázala dál držet svoji pózu drsňačky, která je v pohodě a má všechno na háku. Sužovaná ukrutnou bolestí zad a svou trapnou situací se rozplakala: „Strašně to bolí! Prosím, pomož mi! Zavolej někoho.“

„To nebude nutný,“ řekl rozhodně, přišel až k ní a vyhrnul jí halenku až na ramena. Cvakla čepel otvíracího nože.

„Počkej, co to děláš?!“ vykřikla Andrea vyděšeně.

„Jo děvče, taková paráda má svoje anatomický omezení a potřebuje volnost.“ Hrbáč si vůbec nevšímal jejích námitek a šel přímo k cíli. Cítila jak jí ostrá čepel prořízla tuhou látku riflí.

„Nemůžeš to takhle utahovat a čekat, že to nebude mít následky. Vždyť je to propojený přímo s míchou.“ Do vyříznutého otvoru jí vstrčil dva prsty a stáhl elastický okraj jejích kalhotek. Andrea ani nedýchala.

„Teď bacha, trochu to štípne.“

Nahmátnul její ocásek a obratně ho vysmeknul ven dírou. Andree se zamžilo před očima a nebýt hrbáče, který ji v poslední chvíli zachytil, asi by se podívala zblízka na chodník. Nicméně se jí po téhle operaci začalo rychle ulevovat.

„Nó, pěknej kousek,“ prones obdivně hrbáč a díval se jí přitom přes rameno na oháňku, která obrážela světlými chloupky.

Po odeznění bolesti získala Andrea zase glanc. Vykroutila se mu z náručí a stáhla si halenku do původní polohy.

Stál tam a jen se usmíval. Nedokázala se mu podívat do očí. „Hele, děkuju,“ řekla tiše, „a promiň za to .. ve škole.“ Dodala nejistě.

Mávl rukou. „To je v poho. Na takový kecy si zvykneš, uvidíš sama!“

Kdyby jí v tu chvíli dal pěstí, asi by jí to neotřáslo tolik, jako tahle věta. Rezolutně zavrtěla hlavou. „To ne, už jsem objednaná na chýru. Dají mi to pryč!“

„Vážně,“ uchechtl se, „tak to si tam zrovna vyřiď permanentku! Ono to totiž fofrem dorůstá. Teda, když se to uřízne.“

Andrea na něj vyděšeně koukala. „Jak to, sakra, víš? A vůbec, proč mi to vlastně roste?“

Kluk s hrbem se přestal smát. „No, to máš tak. Víš kde je Avanul? Ta nová fabrika, no .. je kousek od školy. Taková prosklená. Tak tam dělali nějaký pokusy s genama.“

„Myslíš jako nějakej vojenskej výzkum?!“ vyvalila oči Andrea.

„Ale vůbec ne!“ zavrtěl hlavou. „Je to kosmetická firma. Vymýšleli tam nějaký patlání na růst vlasů, omezení celulitidy, redukci podkožního tuku a tak. No, a asi před měsícem jim nějakej ten neřád unikl do ventilace. Vím to, protože táta tam dělá v údržbě. Ten retrovirus sice do dvou dnů chcípnul, ale mezitím stačil několikrát zmutovat a pozměnit genetickou informaci asi dvěma tisícovkám lidí v okolí. Těm postupem času začaly narůstat věci, který normálně lidem nepatří.“

„No to je strašný! Proč nás nikdo nevaroval? Vyšetřuje se to vůbec?“ zamračila se Andrea.

Hrbáč jen pokrčil rameny. „Zatím je ticho po pěšině. Asi se to daří úspěšně tutlat. Podívej, považuj za štěstí, že nedělali pokusy třeba s hmyzí DNA.“

Andrea se otřásla hnusem, když si představila jak vypadá například moucha nebo pavouk. Jak tak poslouchala, v mysli jí vyvstala všetečná otázka.

„A co vlastně narostlo tobě?“

Kluk se na ni chvíli díval, jakoby přemýšlel, jestli jí to má říct. Pak si beze slova sundal svetr. Hrb na jeho zádech, který byl schovaný poněkud ve stínu, se pohnul a začal se zvětšovat. Naprosto šokovaná Andrea sledovala pár černých netopýřích křídel. „Neuvěřitelný,“ vydechla. „A to můžeš jako i lítat, jo?“

Kluk zavrtěl hlavou. „Mají rozpětí dva-dvacet. To je na mou váhu trochu málo, ale pořád rostou, takže to časem snad půjde.“ Trochu s nimi zamával, pak je složil a znovu ukryl pod svetr. Trochu si narovnal vytahané rukávy. „Já vím, vypadá strašně, ale člověk musí trochu upravit svoje módní návyky. Časem, až to doroste všem v okolí, nikomu ty moje plachty divný nepřipadnou, ale zatím je lepší to skrývat.“

„Tím chceš říct, že to tady bude vypadat jako ostrov doktora Moreaua?“ zeptala se Andrea zamračeně.

„To ne, spíš jako sjezd plyšovejch zvířátek.“ Hrbáč se najednou zase zasmál. „Počkej až uvidíš mou švicu. Narostly jí paznehty a rohy. Jako by ty změny nějak souvisely i s povahou. Je kvůli tomu strašně protivná, kráva.“

Andrea se tomu nemohla ubránit. Musela se té poznámce taky zasmát. Pak se kousla do rtů. „Hele, jak se vlastně jmenuješ?“

„Já jsem Aleš,“ natáhl před sebe ruku. Pomalu jí přijala.

„Dred.“

Nastala chvíle tich, kdy se jeden na druhého jen dívali. Kolem byl temný park. Na lucernu nad nimi dorážely můry a z trávy se ozývali cvrčkové.

Aleš najednou tlesknul. „Máme před sebou dva dny volna, takže co s načatým večerem? Předpokládám, že na školák se vracet nebudeš?“

Andrea zavrtěla hlavou. Aleš se podrbal za uchem. „Já jdu zrovna na takovou sešlost .. víš, firemní psycholog to doporučil, když se řešily následky té nehody. Dospělaci to berou jako tragédii. My mladší jsme spolu začali pařit. Trochu.“ Podíval se tázavě na Andreu.

„To tam budou mít všichni něco takovýho?“ zeptala se a ukázala si palcem přes rameno.

Přikývl. „To budeš koukat!“

„Tak jdem,“ usmála se a poprvé v životě radostně zavrtěla.

---

Bylo pondělí. Všichni deváťáci se sešli ve třídě. Atmosféra byla uvolněná, konec školy byl už moc blízko. S prásknutím dveří vstoupila Dred.

„Pane jo! Elegance minulého století je tu!“ zavolala na celé kolo Pavla. Dred se na ni usmála a rukama si přejela záhyby sukénky svých modrých šatů. Pavla se zatvářila opovržlivě a zatahala se za obě uši současně. Dred tohle zvláštní gesto neušlo. „Copak, svrbí?“

Do třídy nakoukl Aleš.

„V těch šatech vypadáš jako moje babka,“ řekla s despektem Sofie.

„Vážně?“ zeptala se s hraným údivem Dred. Zasmála se na Aleše a laškovně pohodila zadečkem, až se jí sukně zavlnila.

„Tak to musela být kočka!“

KONEC