Olafsonn: Krabice

KRABICE

Já mám doma dračici,
spí na půdě v krabici.

Když se k ránu sama budí,
obyčejně při tom prudí.

„Je mi zima, dej mi žrát,
celou noc jsem měla hlad!“

Tahám jídlo z lednice,
ruku tisknu ke klice.

Na misku ho rychle kladu,
ve snaze ji zbavit hladu.

V tu ránu se dračice
hbitě sápe z krabice.

Přičichne si, olízne
jen si trošku uhryzne.

„To by ti snad praskla kasa,
kdybys mi dal více masa?“

Nebojím se dračice,
když jí klape sanice.

S úsměvem svou dračici
hladím rukou po líci.

Objímám jí kolem krku,
stojí klidně jako v mechu.

Použil jsem svého těla,
prohřál tlapy, tak jak chtěla.

Od té doby s dračicí,
v noci sdílím krabici.

Přiznávám; lhal jsem! Lhal jsem, když jsem tvrdil, že už nikdy nebudu drásat múzu Kalliopé. A dokonce jsem tímto výše uvedeným pokleskem porušil tento výrok už podruhé! Důvody však byly, jak doufám, vážné. Prve to bylo proto, že jsem potřeboval uvolnit místo jinému příspěvku v tvorbě. A nyní tak činím, protože mi nezbývá moc volných chvil na psaní a říkačka tohoto rozsahu zase tolik času nezabere.
Věřím, že to pochopíš a odpustíš mi, milý šupinatý příteli!