Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 2

„A na závěr zpráv se zajdeme podívat do světa vědy. Doktor Hemond Black z Michigenské laboratoře vymyslel lak na vlasy měnící barvu podle úrovně UV záření …“

---

„Erneste, sakra, dej pozor!“

Dodávka televizního kanálu TVK najela na obrubník a nadskočila, až se technika v ní uložená div nesesypala na podlahu.

„Co je to s tebou dneska?“ zamračila se Olivie na svého kameramana a řidiče v jedné osobě.

„Hele, šéfová, máme docela kvalt. Za dvě hodiny má bejt matroš v éteru a s vědátorama je vždycky těžký pořízení.“ Ernest zatáhl ruční brzdu a hodil si do pusy další žvýkačku.

Olivie mu moc nevěřila. Jejich práce se vždycky odehrávala v časovém stresu. Nebyl důvod, aby se choval takhle.

„Ve vzkazech jsi měl už dvě zprávy od táty. Kdy má vlastně jít na tu operaci?“

„Buď tak laskavá a s tímhle mě nevotravuj,“ vybuchl Ernest. „Je to jeho problém a ne tvůj!“

Olivie zvedla ruce. „Promiň, máš úplnou pravdu.“ Nemusela být ani psycholog, aby jasně poznala, že trefila do černého. O svém kolegovi za ta léta, co spolu pracovali, věděla hodně. I to, že se s otcem moc nemuseli, ale jeho zdravotní potíže s Ernestem dost zamávaly.

„Tak, jdem na to?“ zeptala se povzbudivě.

Připravili si potřebné vybavení a vyrazili k hlavnímu vstupu budovy patřící Queenskandské universitě. Podle agenturní databáze se tu měl chystat profesor Gert Wagenknecht k pozorování nějakého neobvyklého astronomického jevu. Olivii dalo hodně práce přesvědčit šéfa, aby nedal přednost reportáži o gigantickém lisu na pomerančovou šťávu.

Oproti předpokladům nebyla observatoř na střeše, ale v suterénu. Vlastně šlo spíše o velikou kancelář plnou počítačů a stojanů s knihami. Fyzická snímací aparatura nebyla třeba, data sem proudila po síti ze všech radioteleskopů v Austrálii, a pravděpodobně i jinde ve světě. Všude byla spousta lidí, většinou studentů, kteří pomáhali s přípravou pozorování. Mohutná postava profesora Wagenknechta však byla nepřehlédnutelná. „Vítám vás v naší čarodějnické dílně!“ usmíval se široce a tisknul Olivii ruku. „Je dobře, že se média zajímají i o radioteleskopii.“

„By mě zajímalo, co do toho šotu dáme,“ zavrčel Ernest. „Není tady ani blbej dalekohled!“

„Co by tak vaše diváky zajímalo?“ pokračoval vědec.

Olivie se strojeně usmála. Kdyby tak pan profesor tušil, že mají udělat jen třicetivteřinový ukončovací vstup do zpráv o čtrnácté. „Můžete nám nějak stručně popsat, oč vlastně jde?“ odpověděla Olivie a přitom si upravovala vlasy. Ernest se postavil proti nim s kamerou na rameni a vzal je do záběru. „Můžeme,“ oznámil.

Reportérka nasadila profesionální výraz a zvedla mikrofon. „Dnes jsme s kamerou navštívili radioteleskopickou observatoř astronoma Gerta Wagenknechta. Tak co se nám právě teď děje nad hlavou, pane profesore?“

Profesor si posunul brýle na špičku nosu. „Musím vás trošku poopravit, tohle není observatoř, ale vyhodnocovací pracoviště. Ale zpět k vaší otázce; nesmírně zajímavé věci, Olivie. Jde o nedávno objevenou hvězdu nového typu, která nese název Gorgona VI …“

Olivie zaujatě přikyvovala a v duchu počítala vteřiny. Záznam bude třeba hodně prostříhat, uvažovala.

„ … při erupci se uvolnilo obrovské množství záření. To by v zásadě nebylo tak zvláštní, ale zhruba v jedné třetině vzdálenosti mezi Gorgonou a Zemí je obrovská gravitační čočka vyvolaná černou dírou označenou C11-2013ATEF. Chápejte, je to jako bychom se na to dívali pod mikroskopem. Takhle jsme dění na žádné jiné hvězdě ještě neměli možnost pozorovat. Představte si, že třeba jenom tok neutrin bude 6*10 na 76 větší, než normálně!“

Plop! Oliviiny myšlenky se jaksi samovolně zadrhly. Šestka a za ní sedmdesát šest nul?

Wagenknecht se na ni zubil a očička mu svítila. „Zajímavé je, že na neutrina gravitace normálně skoro nepůsobí, ale ten objem je tak obrovský, že i to jedno procento, co čočka ovlivní, udělá kužel.Naše planeta se na pár okamžiků ocitne přímo v jeho ohnisku,“ ukončil vesele.

Už když sem Olivie vstupovala, měla takový nejasný pocit, že je tu něco zvláštního ve vzduchu. Napětí vládlo v každé laboratoři, kterou kdy navštívila, ale tady to bylo nepříjemné, depresivní. Teprve teď si všimla, co jí tu nesedí. Bylo tu ticho. Po očku se podívala po profesorových asistentech. Ti lidé jsou vyděšení, uvědomila si. Už příliš neposlouchala Wagenknechtův další výklad o systému a přenosu dat a skočila mu do řeči: „Profesore, vyvolá to nějaké jevy, které by pro nás mohly být nebezpečné?“

„Co prosím?“ zarazil se vědec.

„Takový masivní tok částic, ač s mizivou hmotností, asi nezůstane bez odezvy. Nebo se mýlím?“ podívala se na něj s nadějí.

„Takhle jsem o tom neuvažoval,“ přiznal Wagenknecht a drbal se přitom za uchem. „Asi to odnesou satelity, přenosová a siloelektrická síť. Víte, ve vodičích se patrně začne indukovat veliké napětí. Neutrina nejsou zatím zcela probádané částice. Zdá se, že je jich víc typů. Patrně je to větší rodina fundamentálních komponent hmoty a někteří její členové, můžou být mnohem hmotnější, než jsme předpokládali. Když o tom tak mluvíte, tak bych řekl, že to možná může být i docela problém.“

„A za jak dlouho to nastane?“ polkla nasucho Olivie.

„Kolem patnácté hodiny nastane prudký vzestup intenzity a kulminace bude asi o tři hodiny později.“

---

Oba členové miniaturního zpravodajského týmu opouštěli areál univerzity. Olivie si pomalu dávala dohromady jednotlivá fakta. Začínala ji bolet hlava.

„To byl ale magor,“ ulevil si Ernest. „Že je někdo vůbec ochotnej financovat takový nesmysly. Měl jsem se líp učit, moh jsem bejt na jeho místě.“

„Na to zapomeň! Wagenknecht to má sice v hlavě drobátko zpřeházený, ale co se astrofyziky týče, je to génius.“ Olivie se na svého kolegu ani nepodívala. Sama si přála, aby tomu tak nebylo. Jenže všechny Wagenknechtovy předešlé objevy byly faktické a jím vytvořené teorie se vždy potvrdily.

„Jestli je to pravda, tak bychom měli rychle najít nějakej protiatomovej kryt,“ zavtipkoval Ernest. „Přežijeme a založíme spolu nový lidstvo, co říkáš?“

Olivii však jeho poznámka nechala úplně chladnou. „Asi to nechápeš. Neutrina projdou čímkoliv. Je jedno, jestli letí miliardy kilometrů mezihvězdným prostorem, nebo jádrem nějaké planety. Před nimi tě beton neochrání! Proletí hmotou Země, jako světelný paprsek skleněnou koulí. Za normálních okolností se nic neděje, ale když nás bude smažit celých šest hodin tok znásobenej číslem, který ani nemá lidský pojmenování? Ale nechme toho!“ mávla nakonec rukou. Wagenknechtovým zjištěním nevěnoval nikdo doteď pozornost, bylo pozdě se snažit tuhle informaci šířit. Jen by to vyvolalo paniku. Stejně tak nemělo smysl vysvětlovat to Ernestovi, který trpěl syndromem zastydlé puberty. A profesor se mohl mýlit. Raději se tedy zeptala: „Nechceš přece jen zajít za svým tátou? Ta operace přeci jen nebude lehká. Potěšíš ho.“

Ernest se zatvářil sklesle. „Asi bych měl. Ale musíme hodit záznam do centrály, jinak nám šéf utrhne hlavy.“

„Já to udělám. Dej mi to na flešce a auto si nech.Vezmu si taxíka,“ nabídla mu.

Ernest zaváhal, ale nakonec vytáhl z kamery mobilní paměť a podal ji Olivii. „Dík, zítra se uvidíme!“

Olivie zamávala za odjíždějící dodávkou a rozhlédla se po ulici. Park plný studentů, odstavená auta, příjemné teplo. Vytáhla mobil a vyťukala číslo.

„Ahoj Richarde, … jo, už zase s tebou mluvím. Víš, přemýšlela jsem nad tím, co jsi mi včera řekl. Spoustu věcí jsem přehodnotila, … promiň, chovala jsem se jako sobec … jo, ráda, ale raději u tebe. Za čtvrt hodiny jsem tam. Miluju tě!“ Típla telefon, povzdechla si a vyrazila k nejbližšímu taxíku.

---

Fleška se záznamem rozhovoru s profesorem Wagenknechtem, se do centrály televizní stanice TVK ten den nedostala, a proto musel produkční pustit do prvních odpoledních zpráv jako závěrečný šot záznam surikat ze brisbaneské ZOO. Ale Olivii za to nikdo nevynadal.

Za dvě hodiny poté totiž už neexistoval nikdo, kdo by ji vynadat mohl.

KONEC