Vítejte ve dračím světě

Bestiany - kapitola 10

Široká ulice byla skoro prázdná. Podél chodníků sice stály řady aut, ale na vlastní silnici byl provoz takřka nulový. Sobotní ráno trávila většina lidí v posteli, pokud jim to ovšem okolnosti dovolily.

Před malým obchodem s potravinami se setkaly dvě starší dámy s taškami na kolečkách.

„No ahoj. Z nákupu?“

„Ano, chtěla jsem čerstvý rohlíky. To víš, v kauflandu je mají levnější, ale tam já pojedu až odpoledne. Co ty?“

„Ále, já jedu z lékárny. Doktor mi toho zase předepsal až hrůza! To máš prášky na ledviny, na srdíčko, na žlučník, na slinivku…“

„To muselo být ale peněz!“ spráskla ruce druhá žena.

„Ani ne, většinu mám přes pojišťovnu.“

„Karličko, to ale není dobré cpát do sebe tolika prášků!“

„Není. Víš, já na to vyzrála. Vždycky si je vyzvednu a pak je vyhodím.“

(Přepis nechtě vyslechnutého rozhovoru.)

V sokolovně byla zima a vlhko. Velkými okny s roztaženými závěsy sem proudilo světlo, ale vzhledem k pošmournému počasí zde panovalo spíše nevlídné přítmí. Prostředí nepomáhaly ani stoly naskládané podél stěn jeden přes druhý. Drakům, postávajícím v malém hloučku, stoupala pára z nozder a jejich tlumený hovor zanikal v koutech. Z venku se ozval dupot a hlahol. Dveře se otevřely a dovnitř se hrnul bezkřídlý drak – starosta.

„Pojď dál.“ Otočil se, sotva byl uvnitř. „Podržím ti dveře.“ Opřel se o těžké dveřní křídlo a přitom si oklepával sníh ze zadních tlap. Dovnitř se začal soukat Pařez. Musel se přitom hodně sklonit a chytit si konce křídel předními tlapami. „Ten vstup budeme muset zvětšit,“ utrousil.

Než se oba příchozí stačili přidat ke skupině, přiběhl k nim malý drak. Cihlová bradavčitá kůže byla matná jako ze sametu. Blanitá křídla měl pevně stažená k tělu. Na hlavě měl dva růžky a na konci ocasu kosticový hrot. Tlapy s dlouhými prsty kladl nápadně opatrně. „Sakra, chlapi, očistěte si to svinstvo venku na rohožce!“ obořil se na starostu a Pařeza. „Mám co dělat, abych ty parkety udržel v pořádku.“

Starosta se podíval na podlahu plnou ťápot a hromádek břečky. „Pane Lavička, jste fakt dobrej správce, ale já myslím, že tady už nikdo volejbal hrát nebude.“

„To možná ne, ale co plesy? Co nevidět budou dožínky,“ vyprskl dráček.

„Ale vždyť…“ začal bezkřídlý, ale Pařez mu položil tlapu na rameno. „Jasně, pane Lavička, my to pak vytřeme.“

„To bych rád viděl,“ zavrčel mrňous a s nadávkami odešel do přísálí.

„Někdo se prostě nezmění nikdy,“ povzdechl si tiše starosta.

Hlouček přítomných draků se poněkud rozestoupil, aby udělal místo příchozím. Starosta si odkašlal. „Takže, dámy a pánové, vítám vás na mimořádném zasedání zastupitelstva,“ začal. „Sešli jsme se výjimečně zde, protože obecní úřad je pro některé z nás jen velmi obtížně přístupný.“ Snažil se, aby dal svým projevem situaci slavnostní nádech, ale vyznělo to spíš zoufale. „Děkuji, že jste se dostavili všichni. Pozval jsem i pana profesora Pedomu, pokud proti tomu nebude nikdo nic namítat.“

Draci se podívali jeden na druhého, ale nikdo nic neřekl. V tom se rozletěly dveře a do sálu vpadl Skřip. Nasupeně se po všech rozhlédl a zahlaholil: „Jestli si myslíte, že si tu něco upečete, a nás z toho vynecháte, tak jste na omylu!“ Na čumáku a krku měl ještě jasně zřetelné stopy po zásahu ohnivým plivancem prodavačky Marušky. Konce některých šupin měl zkroucené a poněkud vybledlé. Vypadalo to, jako by měl na sobě plíseň.

Mluvil sice za „ně“, ale všem bylo jasné, že tím myslí hlavně sebe.

„Tohle je uzavřené jednání,“ rozkřikl se na něj starosta.

„Takový! Mám právo na informace!“ Nakrčil Skřip spálený čumák.

„Ty ti nikdo neupírá, ale teď vypadni!“

„Ani mě nehne!“

Pařez si povzdechl: „Hele, klid. Formální stránku teď nechme bokem. Skřipe, klidně tu buď, ale prosím tě, zdrž se verbálních projevů.“

Oslovený drak se nadechl, že na to něco řekne.

„Všech verbálních projevů,“ zamračil se Pařez. „Prostě drž hubu!“ Nakonec po něm loupl očima, takže si Skřip přidřepl a už ani nepípnul. „Takže k věci,“ převzal Pařez automaticky slovo od starosty. „Zdá se, že náš problém je mnohem širší, než jsme si mysleli. Včera se ukázalo, že ta mlha, která obklopuje celou vesnici, po nějakém kilometru a půl houstne a stává se naprosto neprostupnou.“ Velký drak se začal vrtět. „Sakra, kam jsem to jen… a ha, já to nechal v předsálí.“ Otočil se na starostu. „Marku, mohl bys pro to, prosím tě, skočit?“ Pokrčil křídly a podíval se na svou velikou tělesnost. Karlíček chápavě přikývl a vyběhl ze sálu. Za chvilku byl však zpět a v tlamě nesl asi půlmetrovou čtvercovou desku. Donesl ji až k ostatním a položil mezi ně na podlahu. Na tabuli byla zvětšenina katastrální mapy Beskian, která původně visela v pracovně úřadu vedle jeho stolu.

„Díky,“ řekl Pařez a naklonil se nad plán. „Mladej Pavel Kamenskej se tam dostal s tou svou Sněhurkou, když se zkoušeli dostat ven po příjezdovce. Zamotali se tam a skoro se nedokázali vrátit.“ Ukázal drápem místo, kde k události došlo. „Já se na to šel mrknout dnes ráno tady za Katrovištěm. Řeknu vám, že se to nedalo vydržet ani pět minut. Fičí tam vítr, smrad, že jsem sotva dech popadal, a vidět není ani na krok.“

„Já to taky zkusil,“ ozval se drak, který měl přibližně Pařezovy proporce, jen trochu světlejší bravu. „Šel jsem od našeho směru na Lažánky tou lesní cestou. Jak se zhoršila viditelnost, tak jsem narazil na popadaný stromy a vrátil jsem se.“ Natáhl se a ťukl do mapy.

Starosta zavrtěl hlavou. „Jsme tu jak ve skleníku.“

„Spíš jako tvarůžky pod pokličkou,“ ušklíbl se vedle něj Skřip.

„Buď rád, že to od nás drží ty smrady dál,“ řekl starosta.

„Žrádlo dochází. Počkej, za pár dní to tu začne taky pěkně zapáchat,“ zavrčel Skřip.

„Zítřek bude až příští den! Dostali jsme šanci, kterou asi většina lidí okolo neměla,“ utnul počínající Skřipovu litanii Pařez. „Sousedovi se povedlo nastartovat fotovoltaiku. Světla je málo, ale na mobil to stačilo. Nikde nejsou žádné sítě, ani signál. Jen mrtvé ticho.“

Draci se mračili na plán a nikomu nebylo do další debaty. Starosta si povzdechl: „Pane profesore, nemáte nějaký nápad, co s tím?“

Starý drak se zatahal za bradu. „Chodit za hranici nemá smysl. Alespoň zatím. Situace se může změnit, ale teď je to nebezpečné. Označte, kam až se dá jít, aby někdo nezabloudil, a vyčkejme. Nic jiného s tím dělat nelze.“ Všem bylo jasné, že tohle není řešení, ale nic lepšího se vymyslet nedalo. Jen Skřip vykřikoval cosi o neschopnosti, ale ani on nenavrhl nic lepšího. Zastupitelstvo tedy odhlasovalo, že pošlou obecní techniky, aby v pásmu, které přibližně kopírovalo katastr obce, zatloukli sloupky s výstražnými cedulemi, a s tím se rozešli.

---

Malá dračice vyšla na terasu před sokolovnou a rozhlédla se. Všude ležely škraloupy ledu a zmrzlého sněhu. Dračice cítila, jak se do ní zakusuje mráz, až se jí na zádech ježily modravé šupiny. Po nočním sněžení přišla obleva, ale teď už zase začínalo přituhovat. Dračice zadupala a otřásla se. Krátce se nadechla a po chvilce soustředění otočila hlavu a dýchla si pod levé křídlo. Z tlamy jí vyšlehl obláček rudého plamene a olízl její bok. Totéž udělala i na druhou stranu. Pak křidla zase složila a uchovala si tak teplo.

„Je to vlezlé, že?“ ozval se vedle ní starostův hlas.

„Ani mi nemluvte,“ pousmála se na něho. „Budu si muset upravit nějaké oblečení. Uvažovala jsem, že bych si z deky udělala čabraku, nebo něco podobného. Doufám, že má pan Pedoma pravdu, brzo to pomine a situace se vrátí zase k normálu.“

Starosta pokýval hlavou a odešel. Dračice opatrně sestoupila z pěti kluzkých schodů a vydala se ulicí směrem k náměstí. Všichni byli zalezlí doma a tichem se neslo jen křupání sněhu pod jejími tlapkami. Zastavila se a zvedla přední nohu. Dívala se na pětiprstou dlaň porostlou jemnými šupinkami. Byly jedna na druhé tak těsně, že jí připadalo, jako by měla navlečené rukavice. Její „ruka“ však tu lidskou moc nepřipomínala. Byla delší a prsty byly zakončené krátkými drápky. Vypadala spíš jako ptačí spár. Zajímavé, pomyslela si, zima mi sice je, ale tohle mě nezebe.

Zanechala úvah a šla dál. Za návsí zabočila do ulice, která končila v lese. Tvořilo ji několik vilek stojících na prostorných pozemcích, upravených většinou jako zahrady. Dračice se zastavila přibližně uprostřed u domu s velkou modrou cedulí, kde bylo napsáno: VETERINÁRNÍ ORDINACE – FERDINAND NIPERT. Dračice zmáčkla na tlačítko zvonku, ale vzápětí si uvědomila svou chybu. Otevřela si tedy branku a dlážděnou cestičkou došla až k domu. Zabušila na bílé lakované dveře se skleněnou výplní. Zevnitř se ozval dupot. Malá dračice byla docela zvědavá, jak bude majitel domu vypadat. Pamatovala si ho jako veselého podsaditého padesátníka s plnovousem, ale jaký bude teď, mohla jen odhadovat. I ona sama si byla dobře vědoma svých změn. Možná víc než kdokoliv jiný v Beskianech.

„Už jdu!“ ozvalo se zevnitř a něco zarachotilo. Dveře se otevřely.

Veterinář svou podobou přesně odpovídal příjmení, které nosil. Kratší čumák s nevelkými nozdrami, krátká srst, která na břiše ustupovala šupinám. Křídla s havraním peřím. Na svou návštěvnici se díval poněkud svrchu. „Nezamykám, ono to s těmi tlapami moc nejde,“ vysvětlil. „Dveře jsem měl zašprajcované židlí.“

„A-ha,“ přikývla dračice.

„Jestli jdeš kvůli té letargii, co teď zvířata mají, tak s tím si rady nevím,“ zafuněl Nipert.

Dračice se zarazila. „No, to ani ne. Potřebuju s vámi probrat něco jiného.“

„Jo? Hmm… a která ty vlastně seš?“

Dračice se usmála. „Romana Šebelová.“

Drak nadzvedl víčka, vypadalo to podobně, jako kdyby člověk nadzvedl obočí údivem. „Já se strašně omlouvám, paní doktorko! Víte, zmátla mě ta velikost. Považoval jsem vás za někoho mladšího. Tedy… mnohem mladšího, abyste rozuměla.“

„V pořádku.“ Položila mu přední tlapu na předloktí. Drak skoro nadskočil. „Sakra, bavíme se tu mezi dveřmi a vám musí být zima! Pojďte prosím dál.“ Veterinář couvnul a pokusil se otočit. Šířka chodby mu to však nedovolila, musel se posadit a přetočit tak, že div hlavou nepoškrábal strop. „Můžete prosím zavřít dveře?“ ohlédl se na dračici.

Došli do pokoje. Veškerý sedací nábytek byl pryč, jen v rohu stál konferenční stolek a pod ním ležel pes nejisté rasy. Vypadal spíš jako chlupatá předložka. Na svého pána i jeho návštěvu se díval naprosto netečně.

„Trochu jsem to tu přeskládal, spíš to tu zavazelo,“ vysvětlil Ferdinand. „Jen stůl jsem tu nechal,“ kýval na psa. „Je to jeho oblíbené místo.“ Lehl si na koberec a obtočil se ocasem. „Moje nová podoba mi dovoluje vcítit se naprosto neopakovatelným způsobem do mých pacientů. Udělejte si pohodlí, jak je libo, paní doktorko,“ pokynul jí tlapou. Dračice zaváhala, ale pak zaujala podobnou polohu jako on. „Já vlastně také přišla kvůli pacientům.“

Drak nahnul hlavu.

„Víte, jak to říct? Jsem lékař, tedy, humánní lékař. Mám znalosti lidské anatomie a fyziologie, ale to je mi teď jaksi k ničemu. Co mám říct někomu, kdo za mnou přijde s bolestí křídla, nebo čímsi jako ústřelem ocasu? To ani nemluvím o těch, kteří po mně žádají lék, který by je vrátil do normálu.“ Dračice si povzdychla. „Jsem docela bezradná, tak jsem si říkala, jestli byste mi s tím trochu nepomohl?“

Drak se zamyslel a pak se pousmál. „Vidíte, to je zajímavá situace. Já sice s draky také nikdy nepřišel do styku a odborná literatura o nich také mlčí, ale rozhodně k nim mám blíž, než vy. Podívejte, určitě by to šlo, ale musím vás upozornit, že veterinární medicína je na rozdíl od té humánní jaksi… fundamentálnější? Zkrátka, to, co vy lékaři zachraňujete, my veterináři rovnou řežeme.“ Drak se krátce zamyslel. „A když je prognóza špatná, můžeme pacienta i utratit,“ dodal.

Doktorka poposedla. „Takhle daleko určitě nezajdeme, ale v mnohých případech budeme muset využít některých principů, o nichž tu mluvíte. Naše možnosti jsou totiž dost omezené. Nemáme tu žádné spaciální vybavení, ani léky.“ Povzdechla si a sklonila hlavu. „Léky. Máte tu nějaké zásoby? Já mám jen to základní a to ještě dost málo.“

„Něco tu mít budu.“ Drak se zvedl, přitom trochu rozevřel svá černá křídla. „pojďte se na to podívat. Uděláme malou inventuru.“

Vyšli z pokoje a zamířili do zadní části domu. Tady v přístavku byla malá ordinace, která však připomínala spíš kůlnu. Vybavení tvořil nábytek různých stylů a pocházel z různých dob. Uprostřed stál velký stůl polstrovaný bílou koženkou.

Drak otevřel jednu z vysokých skříní. Chvíli do ní mžoural a probíral se krabičkami a lékovkami, které byly uvnitř. „Do háje!“ zaklel. Zašmátral na polici hned vedle skříně a z hromady věci, co tam ležely, vytáhl brýle. Nožičky byly napnuté k prasknutí, když si je nasadil, a sklíčka protínala osu jeho pohledu sotva z jedné desetiny. „No, takhle to snad bude lepší,“ povzdechl si a natočil hlavu tak, aby viděl alespoň jedním okem. „Tady mám antibiotika, ale těch mám málo. Obyčejně je neskladuju. Tlumící prostředky mám vedle. Co to tu máme? A-ha. Piscesin.“

„Co je to?“ zajímala se doktorka.

„To je preparát pro snadnější vytírání ryb. To asi nevyužijete.“ Zatočil jí ampulí před čumákem. „A hele.“ Sáhl do jedné ze zásuvek a vytáhl oranžovou plastovou krabičku. „Sada uspávacích střel.“

„Neměl byste tam třeba inzulin?“ nakoukla mu dračice pod tlapu.

Drak se podrbal na bradě. „To tu nevedeme. Krávy obyčejně diabetem netrpí.“

Dračice posmutněla. „Je to potíž. Když cukrovkářům napočítám dávky podle jejich aktuální hmotnosti, nevystačí jim jejich zásoby kolikrát ani na tři dny.“

„A zkusila jste to otestovat? Třeba se něco změnilo.“ Drak odložil brýle.

Doktorka pokývala hlavou. „Zkusila. Mají ji všichni, co ji měli. A jestli mají nějaké vnitřní změny, jako třeba jiný metabolizmus, tak to jen tak zjistit nedokážu.“

Drak zabubnoval drápy o dlažbu. Dost hlasitě a nepříjemně to zaklepalo. „Mě teď něco napadlo.“

Dračice se na něj podívala.

„Co Bohdanka?“

Doktorka zkřivila tlamu. „To nemyslíte vážně? Bohdana je šarlatánka, co obchoduje s destilovanou vodou! Homeopatie je podfuk – hraní s placebem!“ vyprskla.

„Homeopatie má ověřené výsledky i při léčbě dobytka, a u toho si s placebo-efektem neškrtnete,“ opáčil veterinář. „Vím, že ji nemáte ráda a neuznáváte její metody, ale ve světle událostí posledních dní byste možná měla své názory přehodnotit. Stejně moc jiných možností není.“

Doktorka svraštila čelo a podívala se na obsah veterinářovy skříně. Neřekla nic.

„Navíc Bohdanka není jen homeopatka,“ pousmál se drak. „Je to také uznávaná šamanka.“

Dračice dala oči v sloup. „Tak teď už jsem úplně klidná!“

KONEC