Nerianna: Vyhnanci

My chtěli jsme jen v klidu žít,
svobodní létat k nebesům,
pak pár staletí o tom všem snít,
tam kde je náš skalní dům.

Našli jsme tu domov nový,
když přilétli jsme poznávat,
krásný svět s nádherným širým nebem.
...nás nemůžeš už znát.

My chtěli mír a učit vás,
my měli úctu i k vám, človíčkům...
Však zmizel mír a ztratil se klid,
řev dračí vzlétl k nebesům.

Pro pár krav a pro pár ovcí,
pro pár polí nechtíc spálených,
v kořist změnili se lovci.
Na holé kosti dračí padal sníh.

Pro zářivou šupin zbroj,
spár, zub i tu dračí krev,
ostrá ocel hledala si cíl.
Ač silní jsme, my nechtěli boj,
však na mírnost se doplácí...

Buďto vy a nebo my,
nemělo cenu dál se být,
to silnější druh odešel,
Vás lidi nelze pochopit...

Snad jednou někde najdeme
tichou sluj a skalní dům,
zatím světy bloudíme,
my máme úděl poutníků.

Jen počkej snílku, počkej světe,
až hvězdy do srdcí lidských,
mírnou moudrost zasejí,
šupina dračí opět na nebi zablýskne se.
I draci se rádi domů vracejí.