Nerianna: Sen potencionálního sebevraha (návštěva v pekle)

Ruka studená prázdno svírá,
jaro venku,v srdci sníh,
před tebou žádný velký cíl.
Na samotu ni na žal,
že se neumírá,
tak rozhodnul ses tomu pomoct
chladnou ocelí.
Stružka krvavá cestu otevírá...
a těch minut pár
stalo se věčností,
od podlahy už chlad se vtírá,
a mrazí,mrazí do kostí...

....
......
..

Cosi ti z hrudi uletělo,
možná jen vzdech
a možná víc,
ta věc co tu leží,
bylo možná právě tvoje tělo...
Co znamená mnoho
nemusí vážit nic.

...tak a teď nemáš kam jít,
přístav a domov u nohou ti leží,
i bez uší slyšíš všechny běsy výt,
prý neměl jsi proč žít...
opravdu nebylo proč?
Peklo...Nebe...Peklo...Ráj-
všechno jeden kolotoč,
Vracejí se vzpomínky i staré viny,
galaxie víří a kolem tebe jen se točí,
tma i světlo vypálí ti....
co vlastně, když nemáš oči?

Všechno bije do tebe,
chtěl bys zacpat uši,
zvednout se a jít...
vždyť ani nemáš srdce,
to srdce které cítíš splašeně bít,
v hrudi která také není.
Chtěl jsi usnout v zapomění,
že neutečeš duše tuší.
To peklo není místem,
jen živí ho znají
vezmou sebou tam,
kam utéci chtějí...

....

To světlo bodá, znova útočí,
však ztrácí síly, je jaksi vlídnější
to paprsek slunce oknem proráží,
a uši slyší jenom ulic ruch,
a nikde krev, jen běl postelí...
včera smutný, dneska sťasten jsi,
že byla to jen můra
z úmyslů zoufalých,
ta můra se však nevyplní,
je konec temných dnů...
u srdce roztál led i sníh.

(Člověk asi potřebuje,
jednou za čas k peklu přivonět,
pak si lépe uvědomí,
jak je krásný je život,
i když ne vždy,i když je drsný,
život i náš celý svět....)