Vítejte ve dračím světě

Lesem kráčela dračice.Kdyby tam byl nějaký člověk-básník, mohl by barvitými výrazy popsat hru světla vycházejícího slunce a jemného stínu na zeleně šupinaté kůži, také překvapivě tiché zvuky s kterými se tak velký tvor prodíral,ne- vlastně skoro proplouval, mezi stromy kladouce střídavě tlapy s ebenově černými drápy do lesní prsti.Ale protože tam nikdo kromě stovek malých i větších lesních tvorečků nebyl-a ti si zrovna nepotrpí na květnatou mluvu a mluvu vůbec- nikdo nemohl složit báseń ani o lesku zelenomodrých očí v lesním přítmí... Dračice se pomalu procházela ve svém království,vdechovala svěží vůni a poslouchala každý šelest v okolí aby zjistila zda se neděje něco neobvyklého. Po chvíli dorazila k potoku kde sklonila hlavu korunovanou čtverem slonovinově zbarvených rohů a dopřála si první doušky dne.

Les se probouzel,noční tvorové se ukládali ke spánku a ti denní se teprve protahovali ve svých pelíšcích.

Dračice, neboť zatím nezjistila nic vyjímečného, postupovala hloubš do lesa. Zničehonic strnula, jenom nozdry se jí zachvěly , to jak ucítila slabounký závan čehosi..něčeho co už dlouho necítila...něco podobného tomu co občas cítila když se pohybovala blízko místa kde žili Elfové.Co by to tak mohlo být?,pomyslela si.Oheň! uvědomila si a nervozitou se jí zachvěla špička ocasu s rohovinovými výrůstky. Zaposlouchala se a citlivým sluchem zachytila i podivné zvuky. Nebylo to ani pípnutí probuzeného ptáka,ani šumění listů natož bzučení hmyzu. Bylo to slabé a velmi vzdálené řinčení kovu!Tento zvuk už neslyšela celé věky, ale nemohla jej zapomenout. Elfové jsou tiší, to pouze lidé dělají takový hluk...něco pálí...(zavrčela)...ničí les! problesklo jí hlavou a ona bezděky zatla drápy do půdy a napůl odhalila řadu ostrých tesáků.

Bez dlouhého rozmýšlení sklonila hlavu na dlouhém krku do vodorovné polohy se zemí, přimkla křídla s hnědou blánou k bokům a rozběhla se směrem odkud slyšela hluk a cítila kouř. Nedbala na švihající roští a křoví, hladce rozrážela porost, který se za ní zavíral jako voda v jezeře. Jakoby tu ani nikdy nebyla, jen šlahouny a rostliny se chvíli houpaly a vlnily jako při silném větru, pak všechen pohyb ustal a utichl i zvuk tichých rychlých kroků.