Nerianna: Dračice

Seděla dračice na bílé skále,
nikoho do srdce nezvala dále.
Nikdo však neklepal
na tu bránu rudou,
i když byla jedinou,
vždycky byla druhou.
*
Žila si ta dračice,
život utíkal,
nikdo jí nikdykrát
milá slova neříkal.
Má čisté svědomí,
nikdy nikoho vážně neranila,
její duše zůstala,
na věky čistá, bílá.
*
Z očí občas tekuté,
perly jí skanou,
za lásku co spálil čas,
za lásku planou, jednostranou.
A tak oheň v těle pomalu zhasíná,
dračice únavou víčka zavírá.
*
Jen vítr dodnes tiší, to její hoře,
samota chladí víc než led,
víc než z ledu moře,
které je teď celý její svět.
Skála tvrdá ostrá je,
hladkou kůži rozdírá,
však ona si bolesti,
ani krve nevšímá.
*
Jen vítr a mraky znaly ji,
tam na ledu věčném,
utichl navždy dechu svist,
uhasl v hrudi plamen.
Jak krásná socha z kamene,
na věky tam bude čnít,
jako pomník toho všeho,
co nikdy nebylo,
a mohlo být...