Vítejte ve dračím světě

Katar cítil, jak ho kdosi chytil a táhl ho zpět do pokoje. Stvůra zle zavrčela a její pohled se z lačného proměnil na nenávistný. Otočila se a zmizela ve tmě. Katar měl stále před očima oči té stvůry. Vpíjeli se do něj, nedovolovali mu myslet na nic jiného…

„Katare!!“ Kdosi jím třásl. Katar sebou škubl. Krvavé oči zmizely. Byl ve svém pokoji, jeho otec ho držel za ramena a třásl jím. Ode dveří právě přicházel Gorovyn. „Nech toho, nic mi není.“ Řekl Katar otci. Ten jím přestal třást, ale nepustil ho, v očích měl starost. „Cos to vyváděl? Vždyť jsi málem vypadl z okna.“ Gorovyn mezitím došel a tázavě na Katara hleděl. „Co se stalo?“ Ozval se králův hlas a vzápětí vešel dovnitř. „Taky bych to rád věděl, kdybych přišel o chviličku později, tak Katar ležel mrtvý dole na zemi.“ Řekl Taleisin a konečně Katara pustil. Král zaraženě pohlédl na Katara, stejně jako Gorovyn. Na chvíli se rozhostilo ticho a Katar se snažil vzpomenout, co se vlastně stalo. Pamatoval si, že se díval z okna a dole něco bylo… „Katare!“ škubl sebou. Otec i děd se mu dívali do tváře. „Co se stalo?“ naléhal na něj otec a starost se objevila i v jeho hlase.

„Já…já nevím, nepamatuju si to.“ Řekl a chytil se za hlavu, rozbolela ho. Cítil, jak mu kdosi položil ruku na rameno. „Uklidni se,“ slyšel dědův hlas. „Uklidni se a pokus si vzpomenout.“ Rozhostilo se ticho. Katarovi trvalo něco okolo půl hodiny, než si dokázal vzpomenout na veškeré detaily. Když dokončil vyprávění, bylo ještě hlubší ticho než před tím. Prolomil ho Gorovyn. „Musela to být ta stvůra, nic jiného to být nemohlo.“ Král se postavil a ve tváři měl více starosti než před tím. „Proto nebyly žádné známky po boji, to stvoření hypnotizuje pohledem, takže proti němu neměli žádnou šanci…“ zahleděl se na Katara. Pak si povzdechl, chytil ho za ruku a postavil na nohy. „Půjdeš s námi, neměli bychom tě nechávat bez dozoru.“ „Ale mě nic není, opravdu.“ Bránil se Katar, představa, že by na něj celou noc dohlíželi, se mu zrovna nezamlouvala. Už si párkrát takové „hlídání“ vysloužil a neměl to zrovna v lásce. Ale Král jen nesmlouvavě zavrtěl hlavou. „To může být jen zdání, mohlo by tě to zase přepadnout.“ Katar prosebně pohlédl na otce, ten se však tvářil ještě nesmlouvavěji a tak Katar jen sklonil hlavu a nechal se vést. Bylo mu jedno, kam jdou, nebo co se bude dít, jen vzpomínal na ty rudé oči a na ten strach, který mu pulzoval tělem. *Cítili se takhle všichni, které zabil? * tělem mu opět projel drobný třes. Teď, když nebyl omámený, si teprve uvědomil, jak velký strach vlastně měl.

Král šel nyní vepředu s Gorovynem a tiše spolu mluvili. Taleisin šel vedle Katara, ruku měl položenou na synově rameni. „Proč si za mnou vlastně šel?“ zeptal se Katar. „Chtěl jsem si s tebou vyjasnit to odposlouchávání.“ Odvětil otec. Katar měl přesto pocit, že to není úplná pravda. Po chvíli došli k debatní místnosti. Katar automaticky zamířil k proutěnému křeslu, kde si odbýval ono „hlídaní“ a sedl si. Otec si sedl vedle něj a pozoroval ho. *Jakoby se bál, že každou chvíli vyskočím z okna. * Pomyslel si Katar trpce. Chvíli jen tak seděl, ale po chvíli mu klesla hlava a on usnul.

*Procházel se lesem, bylo ticho. Rozhlížel se okolo, hledal jakoukoliv kořist, měl hlad a dnešní noc ještě nic nechytil. Tiše našlapoval, nemusel se ovšem tak snažit, mech mu ulehčoval práci. Náhle ho do nosu udeřil cizí pach. „Potrava.“ Vynořilo se mu v hlavě a dlouhými skoky zamířil ke kraji lesa. Zastavil se u jednoho stromu a pohlédl nahoru. Jen pár metrů nad zemí stál na větvi černovlasý elf. Hleděl k sousednímu lesu. Luk v ruce. Pak pohlédl na Katara. Zorničky se mu rozšířily strachem, Katar mu jen dál soustředěně hleděl do očí. Kořist byla v jeho moci. Elf upustil luk, slezl ze stromu a jakoby bez duše kráčel k němu. Katar zavrčel a skočil po elfovi. Zahryzl se mu do ramene. Elf vykřikl bolestí a snažil se ho setřást. Katar však nepovolil. Chuť krve ho přiváděla k šílenství. Její chuť mu přinášela naprosto slastný pocit. Vytrhl elfovi z ramene kus masa a hltavě ho sežral. Náhle ho cosi udeřilo do tlamy. Zavrčel a couvl. Elf se snažil postavit. Katar ho však okamžitě srazil k zemi a zaryl mu drápy do těla. Elf opět vykřikl. Katar ze sebe vydal cosi jako smích. Slastný pocit se ještě prohloubil, jak viděl elfův strach, jak cítil jeho bolest. Pak se zahryzl elfovi do krku. Ten zasténal a jeho tělo se uvolnilo. Nebyl mrtvý. Katar přesně věděl, kam kousnout, aby kořist zůstala naživu a byla neškodná. Popadl do zubů elfovu ruku a táhl ho ke svému domovu. Po půl hodině dorazil ke svému doupěti. Všude kolem se povalovaly kosti jeho předešlých kořistí. Pustil elfa a šel se napít k potůčku. Hltavě chlemtal vodu několik minut. Pak se vrátil ke své kořisti. Byla čas. Elf by se byl třásl, kdyby ho Katar neznehybnil. Takhle jen nehybně ležel, v očích děs. Katar stáhl koutky tlamy nahoru. Byl to děsivý a krutý úsměv. Přední tlapou stoupl elfovi na krk. Elf se začal dusit, ale nemohl se bránit. Po pár minutách dal Katar tlapu pryč. Elf zoufale lapal po dechu. Katar se již pomalu chystal začít hodovat. Elf náhle tiše zašeptal. „Ne…prosím…“ Katar se opět děsivě zasmál. Popadl elfa za krk a jediným mocným trhnutím mu zlomil vaz…*

„Ne!“ vykřikl Katar a probral se. Ležel na zemi a třásl se, před očima stále ten děsivý výjev.