Vítejte ve dračím světě

Alea již prolétla kolem Jupitera a brzy uviděla v dálce Zemi. Zavřela oči a na místě zmizela, stala se neviditelnou. Brzy byla nějakých 300 000 kilometrů nad povrchem Země. Dostavil se opět onen zvláštní pocit, pocit, který ji zároveň varoval: Neleť tam! Zaplašila ho, prolétla kolem satelitu, křídla přitiskla k tělu a velice rychle se řítila skrz atmosféru. Asi deset kilometrů nad zemí roztáhla křídla a prudce mávla. Lehce přistála na zemi. Rozhlédla se. Všude kam se podívala, viděla jen samé domy, žádné lesy, jezera nebo jen potůčky, nic. Po šedých cestách jezdily podivné stroje, ze kterých vycházel odporný puch. Alea se otřásla. Špatně se jí dýchalo, jak byl vzduch znečištěný a svým dračím zrakem viděla, že voda na tom není o nic líp. Najednou uviděla jak lidé, přesněji řečeno nějací kluci, strčili kočku do krabice a krabici zapálili. Kočka vyděšeně vřískala, volala o pomoc, snažila se dostat od toho žáru a ti lidé-smáli se. Oni se smáli! Alea zůstala stát jako přikovaná. Jako tělo bez duše, neschopná pohybu, sledovala, jak plameny skomírají a kočka, ta už o pomoc nevolala, pro ni bylo příliš pozdě. Aley se zmocnil vztek, už pochopila, proč se draci této planetě vyhýbají, už chápala, proč jsou lidé považováni za takové netvory, oni těmi netvory jsou. Alea sledovala bandu rozesmátých 18-cti letých kluků jak odcházejí. Vešly do nějaké dřevěné boudy. „Teď uvidíte jaké to je.“ Řekla sama sobě. „Uvidíte, ale těm z vás, kteří ještě nejsou tak zkažení, dám šanci přežít.“ Zajistila boudu kouzly, aby si byla jistá, že z ní neuteče, kdo nemá. Rozhlédla se, zda nikdo nepřihlíží, otevřela tlamu a vychrlila jasně zelený oheň. Bouda vmžiku vzplála a ozval se z ní křik plný strachu a snahy přežít. Z asi dvaceti chlapců přežilo tento oheň jen pět, z těch pěti se jen jeden napravil a přežil. Zbývající čtyři, zemřeli na následky popálení.