Dragon: Bez názvu

Ležela v rohu,
dva k sobě přilnutí.
Modlila se k bohu,
aby to byl sen.

Slzy jí stékaly
po modrých tvářích.
Oni se tulili,
zatímco mrzla.

Srdce jí rval,
krátký pohled na ně.
Duši jí dral
přímo z těla.

Chtěla už konec,
nemůže se dívat.
Ať zazvoní zvonec
kostelní.

Klid by měla
metry pod zemí,
vedle ní těla
ztracených duší.

On už odchází,
ona se nedrží,
ze stanu vychází,
v ruce kudla.

Na zem spadla
kapka poslední,
růže již zvadla
sama na hrobě.

Po dlouhé době sem zas přidávám nějakou tu amatérskou básničku. Tenhle okamžik na táboře nebyl zrovna nejhezčí, zvlášť, když jich bylo víc, každý večer, každé odpoledne.
Takže je to psané ze smutku. Přesně tak, jak jsem se cítila, tak je to tam popsané. Ten konec je asi trošku přehnaný, ale tak končí každý můj text, tak to neberte příliš vážně. :)
Název nevím, domyslete si ho k tomu sami ;)