Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Mugen no Raito: Hororový experiment - No. 23

próza, 28.04.2017

Všude fouká vítr. Cítím, jak mi rozčechrává vlasy na hlavě. Po zemi prohání plastový kelímek, který se bezcílně kutálí a bez protestu následuje svůj osud. Nevnímám to. V uších mi hraje klavírní sonet a svým pomalým tempem mě uspává.


Digitální hodiny na nástupišti metra právě ukazují 23:23. Nástupní peróny – ve směru do města i od něj – zejí prázdnotou. Všude kolem jsou jen modré a šedé kachličky, kterými se neznámý umělec, snažil vdechnout trochu estetičnosti jinak funkčnímu stylu stavby.


Vstávám. Jdu blíže ke kolejišti soupravy, na kterou čekám a hledím do prázdného tunelu. Sonet se pomalu blíží ke konci. Znám ho už nazpaměť. Je to jediná skladba, kterou mám na svém mobilu. Je kolem hodiny dlouhá a jeden by řekl „k smrti nudná.“ Mně se ale líbí. Zvláštním způsobem mě uklidňuje a zaměstnává běžné smysly. Jeden se pak snadno dokáže nerušeně procházet v labyrintu svých myšlenek.


Vítr mi začíná hladit tvář. Vytahuji sluchátka z uší, nedbale je smotávám a ukládám do kapsy od bundy. Po chvíli mě ozáří přibližující se světla reflektorů vlakové soupravy.


„Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.“


Usedám na volné místo na dlouhé lavici, která se táhne po délce soupravy. Oproti nástupišti, kde nebylo jediného člověka, je souprava z poloviny plná. Zvláštní. Kam lidé v tuhle dobu mohou asi tak cestovat? Snažím se pohodlněji usadit. Hudbu poslouchat nemůžu, protože kvůli hluku metra bych ve sluchátkách nic neslyšel. Tak tedy jen okouním kolem a hledám….co vlastně?


Ty jejich obličeje. Přejíždím pohledem z jedné strany lavice na druhou a vidím, jak se ty pohledy podobají jeden druhému. Každý je bledý, neforemný. Každý z nich má neutrální výraz. Každá emoce je pečlivě schovaná… schovaná za dveřmi?


„Dveřmi?“ říkám si bez nějakého důvodu sám sobě nahlas. Starší paní vedle mě si nervózně poposedla a přitáhla kabelku blíže k sobě. Sám pro sebe kroutím hlavou.

Jsem snad já ten divnej? Najednou si všímám, jak na mě ti lidé obrací své pohledy. Skleněné zřítelnice, svítící od odraženého světla vagonu.


´Co jim je?´ ptám se v duchu sama sebe. Proč mám pocit, že ti lidé na mě pořád koukají?

Přes chodidla mi tělem proudí rytmické vibrace kolejnice, jak vlak uhání kupředu. Ani nevím, kolik stanic jsme zatím ujeli. A…zastavili jsme vůbec na nějaké? Vlak stále ujíždí dál.

Za okny se míhá černota tunelu. Žádné světlo, žádné kabely.


Znova se vracím k těm tvářím. Jak se pitvoří…všechny vypadají stejně groteskně.


Mění se. Jejich tvary mi začínají připadat nelidské…zmrzačené, znetvořené. Spodní čelisti svírají nelidské úhly, až vypadají, jako by je někdo násilím vzal a otočil o sto osmdesát stupňů. Nevěřím….

Nevěřím tomu, co vidím. To…musí se mi to všechno zdát. Je to děsivá noční můra. Spím! Ano! Určitě spím teď doma, schoulený do klubíčka a nemůžu se probudit. Zdá se mi tahle démonická vize. Moje tělo se nemůže hýbat spánkovou paralýzou, a proto se nemůžu probudit.


V panické hrůze se mi začínají třást ruce. Cítím, jak mi buší srdce a dech se zrychluje do překotných nádechů, které lapají stále řidší a řidší vzduch. V tom si všimnu starší ženy přede mnou. Vidím, jak se její tvář dočista změnila. Po stranách rtů jí krví rudne kůže. Slyším praskání kloubů a kostí a s hrůzou sleduji, jak jí vypadávají všechny zuby na podlahu soupravy. Spodní čelist se pomalu otáčí v protisměru hodinových ručiček. Zbaven smyslů a ponořen do nekonečného teroru, podívám se té ženě do očí…

Vidím ji, jak sedí v autě. V rukách drží volant a jede městem. Kolem okýnek se neznatelně míhají světla nočních ulic a ona sešlapává plynový pedál až na podlahu. Slyším kvílení motoru. Ručička tachometru přehoupla přes číslici 190. Před chvílí tak soustředěná na cestu se otočí na mě, na spolujezdce, který tu celou podívanou sleduje. Začne pomalu otevírat ústa. Nepřestává, ani když jí praskají koutky a klouby pantů nejsou již na svém místě. Slyším, jak o sebe dřou a jak praskají.

Následuje ruka, která se dere ven, z jejího krku. Lidská ruka. Nejdříve nehty, potom první články prstů, až nakonec vyleze ven celé zápěstí i s paží. Černý sliz, který se jí přitom žene z pusy, kane na bezpečnostní pás. Paže se natahuje k volantu. Čím víc se blíží, tím víc slizu vytlačuje ven. Nakonec dlaň sevře volant. Všude kolem se míhají jenom světla wolframových lamp. Vpředu…daleko vpředu se rýsuje malý tramvajový ostrůvek. Čekají na něm lidé?

Než si stihnu odpovědět, od slizu černá ruka strhává volant a auto v závratné rychlosti najíždí do lidí. Cítím silný náraz, jak auto najednou zastavuje. Kolem do stran – jako hadrové panenky – odletují těla a dopadají o několik metrů dál. Čelní sklo je pokryté červenou tekutinou a rozebíhá se po něm skleněný pavouk.


Tma…

Záblesk…

Sedím opět v metru. Žena na mě stále hledí a z jejích očí v slzách teče černý maz. Kolem sebe má stále připnutý bezpečnostní pás.


Můj žaludek začíná pulzovat a já cítím jeho nepříjemné stahy. Vnitřnosti se mi kroutí do sebe. Ještě než se stočím do klubíčka, vzhlédnu...


Všechny obličeje jsou deformované, jako by se po nich projela sekačka na trávu. Hledím všem proto do očí a…


…prožívám, vidím to, co všichni.


Vidím, jak jeden muž vlastnoručně kuchyňským nožem podřezává svého šéfa…jak žena hází fén do vany plné vody, kde se koupe malé dítě; ruce jak zvedají pušku a bez rozmyslu střílí do davu lidí v obchodním centru. Všechny jejich obličeje se mi vpalují do zornic a mé vnitřnosti ty vize přestávají snášet.


Metro zpomaluje. Blíží se první zastávka. Ale, tohle metro přece už nikde nestaví, ne? Tohle je jednosměrná cesta. Cesta přímo do černého běsu. Do studnice, kde vřou ty nejnižší lidské pudy a temnota, beznaděj a lidská krutost nezná hranic.

Slyším, jak skřípou kola. Mihot tunelu se zpomaluje. Z posledních sil vstávám a potlačuji dávivý pocit, který mě sužuje nekonečně dlouho. Vlak už zcela zastavil a nyní lze skrze okna vidět stanici. Pomalými a krátkými kroky se sunu ke dveřím a roztřeseným ukazováčkem mačkám tlačítko „otevřít.“ Ty ale zůstávají zavřené. Mačkám znova….znova…znovaznovanonova… Skleněnou výplň dveří najednou zaplňuje cosi černého. S prstem stále na tlačítku otáčím pomalu hlavu a…koukám sám sobě do tváře. Akorát bělmo mých očí je celé černé a chybí mi půlka obličeje. Pohlížím…sám sobě do očí. Vlastně, ani nemusím. Vím, co v nich uvidím.

Občas jednoho otráví pokračovat dál. Pořád snášet bolest a mizérii. Někdo by to nejradši sám…položil. Za bradu mě chytá jedna ruka. Tlačí mi hlavu nahoru a tím napíná krk. Nebráním se. Druhá ruka, tak známá, drží v ruce nůž na kartón. Čepel se zaleskne.


Jedno trhnutí.


Krev tryská na dveře, o něž se opírám. Sleduji, jak rudé proudy ztékají na zem a vytváří kaluž.


„Luka. Příští zastávka, Stodůlky.“


Dveře se otevírají a já v poslední chvíli zachytávám rovnováhu. Stojím uprostřed dveří a hledím před sebe. Nevěřící do poslední chvíle. Pak se mi podlamují kolena a já naznak klesám na žulovou podlahu. Na obličeji cítím jak studenou žulu, tak i teplou krev, která se kolem mě začíná roztékat. Přes krvavý závoj si všimnu hodin, která visí u stropu. Čas.


23:23


Najednou si všímám i špiček bot, které se z ničeho nic objevily u mé hlavy. Hlasy. Slyším i hlasy. Někdo strašně křičí. Někdo další se mě snaží někam odtáhnout.

Kdepak. Je pozdě.


Já už do své vysněné stanice už dojel…

Tak po dlouhé době přidávám něco nového do Tvorby. :-D

Text, který právě vidíte vznikl jednoho krásného večera, kdy jsem se rozhodl zkusit napsat svůj první, krátký horor.
Námět mě napadal právě při mých dlouhých cestách metrem. Vytáhl jsem tužku, papír a začal načrtávat děj příběhu. Bylo fajn být přímo v prostředí, v němž se váš příběh odehrává. :-)

Je pravda, že tento můj "pokus" postrádá...řekněme nějakou větší souvislost. To je dáno tím, že jsem se hecoval, kam až můžu ve své představivosti zajít a co všechno jsem schopen v žánru hororu stvořit.

Přeji příjemné čtení a budu vděčen za jakoukoliv kritiku.

P.S. - Hodně mi v tom pomáhala hudba typu Dark Ambient music.
Na YouTube mají spoustu playlistů. Osobně doporučuji kanál Cryo Chamber. ;-)