Vítejte ve dračím světě

Cesta

Nocí padal sníh a přinášel s sebou závan čerstvého a chladného vzduchu. Člověk se nadechl a ten chlad v něm probudil nový život. Sice to chvíli pálilo a štípalo v nose, ale jakmile si zvyknete, cítíte ten nádherný chlad, který probudil k životu všechny vaše buňky. Sněžilo už dlouho a tak se na zemi vytvořila vrstva nového sněhu. Ten se snášel i na nedaleký les, jehož stromy se tyčily jako strážci večerního ticha a tmy. Z dálky bylo slyšet kroky v novém a křupavém sněhu, který ležel na jedné z lesních cest.

Postava oblečená do zimního kabátu pomalu šla chumelenicí po lesní cestě. Nebylo nikoho a ničeho kolem. Všude se jen rozléhalo ono příjemné a hlasité křupání letošního prašanu. Větve stromů těžkly pod stálým návalem sněhu a jejich siluety ve tmě působily dost děsivě. Náš poutník se jich ale nebál. Dost často si totiž takhle vyjde ven do tmy a přemýšlí nad vším, co ho napadne….

Lukáš má skloněnou hlavu dolů a nemyslí v tuhle chvíli na nic. Prostě jde. Nic ho teď nemůže zastavit nebo ho dokonce přinutit aby šel jinam, než kupředu. Cesta před ním je pokryta krásným novým popraškem a Lukáš si užívá každé to nové a nové křupnutí. Ten...sníh je jak čistý a nepopsaný kus papíru. A on je tím, kdo ho poprvé popíše.

´Zajímavé jak je všechno tiché a strnulé´, myslí si.

´Jsem tu úplně sám. Jako by na mě všichni úplně zapomněli. ´

Pak se ale zastaví a poslouchá, co mu vítr a sníh chtějí pošeptat. Odněkud z dálky slyší jako by někdo hrál na klavír. Ta krásná melodie se line vzduchem jak vůně parfému. A není tak daleko. Musí to být někde poblíž. Lukáš chvíli stojí a poslouchá. Pokrčí rameny a chce už pokračovat dál, když tu se podívá před sebe do sněhu.

Stopy. A jaké zvláštní. Před ním je dlouhá řada bosých otisků ve sněhu a vedou kamsi do tmy po cestě. Jsou mnohem menší než ty Lukášovy ale pořád velké. Chvíli přemýšlí, jestli to není nějaký vtip, ale pak se ke zvuku klavíru přidal i zpěv. Nádherný, čistý a operní zpěv. Nerozumněl sice jeho slovům, ale rozhodl se pokračovat po stopách ve sněhu. Zvuk křupání se zrychlil….

Lukáš přidal do kroku a každým metrem ten zpěv zesílil a hudba klavíru byla jasnější a jasnější. Stopy před ním se začaly klikatit, některé byly dokonce rozmazané, jakoby snad někdo v tom sněhu tančil. Pak ale z ničeho nic končily uprostřed cesty. Nikde nebylo nic. Jenom tma, černé stromy a ticho. Lukáš strnul…

Přímo před ním seděla u klavíru nádherná žena, oděná jen do krásných bílých šatů. Její ladné a jemné prsty velice pečlivě klouzaly po klapkách ebenově černého klavírního křídla. A ty její vlasy!

Byly černé jako uhel, jako černé havraní peří. Tak tam seděla jako nějaké zjevení přímo uprostřed zasněžené cesty. Měla černě stínované oči, rudá ústa a zpívala do toho tu nádhernou melodii, kterou podtrhovala hrou na klavír. Na krku jí visel přívěšek a ten končil na jejích ňadrech. Tak krásných a plných, že Lukáš téměř zapomněl co se děje...

„Zdravím tě. Jmenuji se Isabelle. Jak pak se jmenuješ ty?“ pronesla černovlasá dáma a při tom vykouzlila ten nejnádhernější úsměv, jaký Lukáš kdy viděl...