Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Mugen no Raito: Bílý Vlkodlak - II. kapitola

próza, 01.12.2012

Kapitola II. – Vize

„Mistře…“

Z hutné a sněhově bílé mlhy vyplul ostrov. Ostrov, jenž v životě nespatřil lidské oko po celá tisíciletí. Ostrov tak nádherný, plný života a barev, že lidskému pokolení by trvalo vyjádřit jeho krásu až do Soudného Dne a možná ještě déle. Mnoho adeptů a zasvěcenců se jej snažilo najít. Někomu se to povedlo, ale většina svoji snahu vzdala s nadějí, že když ne oni tak i nikdo jiný toto posvátné místo nikdy nenajde. Mýlili se. V lidstvu je tento omyl zakořeněn věky a čím je člověk starší, tím hůř pro něj a jeho Ostrov. Tomu omylu se říká Hranice, Limit nebo také Realita....

„ „V počátcích všeho, kdy hmota byla ještě žhavá od onoho impulzu Stvoření, se Vesmír počal formovat do nevídaných rozměrů, dimenzí, barev, tvarů a forem. A v ten moment někdo zasáhl…. Neví se proč, ale v těch dobách nevzniknul jenom jeden vesmír, ale vzniklo jich nekonečně mnoho. Slovy mudrce:

„Představ si Všechno jako korále navlečené na provázku. V každém z nich žiješ jiný život, ale pořád jsi to ty.“

„A mistře, jak dlouhý je ten korálový náhrdelník?“

„Řekni mi učedníku, jak myslíš, že je dlouhé veškeré Jsoucno?“

Za ty věky, v nichž se země stačila otočit kolem Slunce nesčetněkrát, několika málo bytostem se přece jen podařilo najít místo, jež je odrazem v zrcadle toho, v němž normálně žili své životy. Rozdílné vesmíry, jež tvoří Všechno a Všude, ale nejsou odděleny. Něco je propojuje. Něco je spojuje. Je to univerzální kanál....místo, prostor, pocit nebo chvíle, kterou člověk disponuje ale pouze ve velmi omezeném čase. Tím sjednocujícím principem je lidská fantazie.

Chvíle, kdy se jedinec napojí na toto místo a zjistí kde je, je považována za jednu z Cest Osvícení. Místo jenž souzní se všemi ostatními, v zrcadle odraženými jsoucny je naplněno Veškerenstvem tedy vším, co existuje v jednom a zároveň ve všech Odrazech – Realitách. A samozřejmá je i přítomnost Ničeho. Nic a Všechno je dost podobné. Mnoho učenců si myslilo, že Nic a Vše je jedno. Z velké části měli pravdu.

Každá živoucí bytost má v sobě onen klíč, jenž otevírá ony posvátné dveře k cestě za poznáním ale teprve ten, kdo si uvědomí, že ´Stačí pouze vstoupit´ je hoden opravdového a ničím nezkaleného poznání….“ “

„...o tomhle mluvil? Ale vždyť recitoval První svitek? Není ani Mnichem ale pouhým Adeptem!“

„To já vím, opate. Ale sám jsem byl o toho, když při večerní meditaci začal přednášet tuto posvátnou pravdu. Bratři ho museli vynést ven a uložit do svého pokoje neboť nebylo síly, která by jej vytrhla z jeho transu,“ řekl mnich Kyorku.

Opat Hayashi nervózně přešlápl a zahleděl se do dálky směrem ke kopcům Midoriyama, které se stále utápěl v mlze. V ruce si pohrával s malým a hladkým oblázkem. Párkrát jím lehce hodil do vzduchu a odpověděl:

„Nevím, co si o něm mám vlastně myslet. Samozřejmě, už tu bylo pár mnichů, co zažily podobné stavy, ale nikdy nepřekročili celou dobu večerní meditace. Liu ano. A pokud teď leží ve svém pokoji, což doufám, že ano, tak ať tam zůstane, dokud nepromluví Orákulum.“

Mnich Kyoroku se uklonil, ale pořád zůstal stát na svém místě.

„Chcete ještě něco, bratře?“, zeptal se opat.

„Vlastně ano. Bratři, kteří ho nesli z nádvoří zasvěcení, mluvili ještě o něčem. Liu prý ještě mluvil o.... nějakém Bílém Vlkodlakovi. Je důvod ke znepokojení mistře opate? Opate?!“

Kamínek s třesknutím spadl na kamennou podlahu…

Tak je tu dnes druhá kapitola!!! :) Původně se mi to dneska psát nechtělo ale nakonec mě něco přesvědčilo abych se do toho dal. Takže s hudbou v uších jsme dnes napsal tohle...