Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Forestia: Tetovaný drak

próza, 15.07.2008

Lucie se podrážděně otočila za náklaďákem, který tu kolem ní hlučně projel na silnici, a uvědomila si, že se jí zase udělala husí kůže. Ne ze zimy, uprostřed léta bylo tepla rozhodně dostatek. Věděla, z čeho to je; byla to moderní civilizace. Jistě, samotné auto určitě tak nové nebylo, vlastně byla na všechno odmala zvyklá, vždyť vyrůstala v menší vesnici přilehlé k městu-bylo tu stejné množství lidí, vozů, domů a mnoha dalších vymožeností lidstva jako kdekoliv jinde. Ale až po té dovolené si uvědomila, jak je jí v tomhle prostředí špatně, jak se cítí nesvá mezi budovami a hlavně v pokojích, dokonce i ve vaně, jak se zdráhá jezdit každý den autobusem do práce a zpátky, protože vždycky trne, zda autobus jede dobře a nevybourají se, třebaže jím jezdí, stejně jako řidič, každý den.

Začalo to v přístavu, v budově, kde se kontrolovaly pasy a nastupovalo se velkým tunelem na trajekt. Všude se pohybovala mračna lidí, dusný těžký vzduch se jí lepil na oblečení a z pachů spousty různých jídel najednou se jí čich obracel naruby. Vyšla raději na palubu. Bylo chladno, foukal zde svěží větřík a viděla na moře, pomalu se zvedající nahoru a dolů, a na město, ze kterého se vyplouvalo. Zvolna mizelo, až se z něj stal jen šedý mlhavý opar na obzoru. Bylo zde podstatně lépe než v zadýchané lodi.

Nejlépe jí přirozeně bylo v přírodě, kupodivu hlavně v močálech. Vylovila z paměti tu trochu kořeněné vůně, která jí z bahnisek zbyla, a nechávala ji slastně působit. Obrovské planiny, jen v dálce ohraničené lesem, jí dávaly pocit volnosti, nepřítomnost lidí a uspěchané civilizace jí hodně ulevily a bílé noci přirozeně vybízely k dlouhému vysedávání u jezera, kde si mohla užívat klidu, jak jen mohla chtít. Ale, vlastně to nebylo docela bez lidí.

Matti byl zvláštní člověk. Navzdory jeho silné postavě se v močálech i v lese pohyboval s překvapivou, ale přirozenou lehkostí, jako kdyby tady žil už od útlého věku. Anglicky uměl jenom málo, plně ovládal jenom finštinu, a Lucie na tom byla stejně s češtinou, takže se moc nedomluvili, ale o to byla celá komunikace zábavnější. Navzájem se učili slovíčka z jejich rodného jazyka a přitom se pokoušeli vyjádřit, co to je. Lucie si pamatuje, jak se smáli společnému slovu „jo(o)“ a rýpali u toho do rašeliny na dně jezera. Pak se vykoupali a sušili se u ohně. Ještě hodně si toho Lucie pamatuje.

Ovšem nejzvláštnější vzpomínkou bylo Mattiho tetování na hrudi. Zvláštní už bylo samo o sobě, vždyť kdo by si nechal vytetovat jenom půlku draka, ještě ke všemu tu spodní. Černobílý drak končil zhruba v pase, na Mattiho bocích však byla polovina jeho křídel. Ale co Lucii znepokojovalo nejvíc, bylo, že ona má na sobě vytetovanou tu druhou půlku. Sice barevnou, ale když dračí půlky s Mattim porovnávali, půlky do sebe zapadaly jako nějaké šílené puzzle. Potom co to zjistili, byli oba hodně překvapení, ale postupem času se to stalo samozřejmostí, snad je tetování i sblížilo. Postupem času, ne dnů. V lese dny a noci splývaly do sebe a odlišovaly se jenom jemným setměním. Hodinky se teď zdály jako nezvyk, stejně jako mnoho dalších věcí. Nezvyk byl i to, že tady nebyl Matti.

Seznámili se u rozbitého rozcestníku. Lucie zmateně zkoumala, kam že se touhle stezkou dostane. Písmo bylo prakticky nečitelné a ulomený ukazatel ležel na zemi, nyní zbavený účelu. Předtím Fina za sebou nevnímala, ale lehce se dotkl jejího ramene. Čekala dalšího dotěrného opilce, který jí chce nabídnout Koskenkorvu a otočila se prudčeji, než by to udělala obvykle. Fin se trochu zamračil a sklopil oči k zemi, pak ale ukázal doprava. „Porolampi...“ Pak doleva. „Tulijärvi.“

Lucie se zadívala na obě strany a pokusila se zapamatovat si názvy. Finština je strašná hatlamatilka, alespoň pro ni. Pak se podívala Finovi do očí a kývla hlavou. „Thank you.“ Fin se usmál. „Kiitos.“ Lucie nejdřív nechápala. Před odjezdem si v knihovně půjčila slovníček a zapsala si pár frází a slov, která by se jí mohla mezi světlovlasými obyvateli hodit. „Kiitos“ bylo mezi nimi, mělo by to být „děkuju“. Ale proč jí na poděkování odpovídá úplně stejně, jenom finsky? Pak jí to došlo, chtěl, aby to řekla v jeho řeči. Pokrčila rameny. „Kiitos.“ Sledovala, jak Finovi cuká koutek a nad něčím uvažuje. „Minä..be..sinun..giude? Guide! Joo! Minä be sinun guide?“ Naznačil rukama ji, jak neví kudy, a jeho, jak jí dělá průvodce. Lucie se zarazila. Nejdřív si vypreparovala angličtinu, pak zatápala v paměti po významu oněch finských slov. Nabízí jí, že jí ukáže zdejší přírodu. Jenže ho vůbec nezná, on by jí pak mohl být nepříjemný, a třeba je to jen záminka na znásilnění nebo něco na ten způsob. Ale bylo na tom něco příjemně bláznivého, krom toho se tu Lucie vyzná asi jako koza v petrželi. Usmála se a kývla hlavou. Nakonec se přistihla, jak říká „Yes, why not.“ Matti se pak zatvářil spokojeně a s Lucií v závěsu hned vyrazil do dlouho nepoužívaných stezek.

Občas někam zmizel a vrátil se za pár hodin. Potom dohonil Lucii a ukázal jí, kde roste hodně morušek, borůvek a dalších plodů. Nebo objevili osamělý srub s malou saunou u jezera. Matti Lucii vysvětlil pravidla obývání srubu a pak jí ukázal saunování. Ještě nesmí zapomenout, jak Matti dělal ryby na roštu. Ještě hodně toho Matti dělal.

A všechno jí to začalo chybět ještě dřív, než se musela vrátit. Matti samozřejmě věděl, že Lucie je cizinka, a že tedy bude muset taky odjet. Loučení vzal jako přirozenost, která patří k životu stejně jako svoboda nebo dýchání.

Ale nejhorší na návratu bylo, že měla povinnosti, musela dodržovat pravidla, poslouchat nadřízeného, platit nájem. Všechna ta omezení, včetně omezení prostoru. Po spaní v boudách u ohniště a koupání v jezerech jí připadaly zvláštní stěny a v nich těch pár metrů čtverečních, které tady pro sebe měla. Při očistě ve vaně se sotva otočila, aby se mohla zbavit nejhorší špíny, a v duchu proklínala vysoké schodiště a klíče, aby se vůbec dostala domů. S Mattim měli pro sebe celé kilometry a dělali si prakticky co chtěli. Povzdychla si a snažila se přijmout znovu realitu, že musí zase chodit do práce, ve společnosti se chovat vybraným způsobem a respektovat vyznačené cesty silnic a chodníků. Znechuceně se rozhlédla kolem sebe a raději vylovila z kapsy foťák, aby se podívala na něco hezčího než zrezivělé okapy domů, které nebyly zas tak staré, ale o to hůř vypadaly. Na fotografiích je zachycená příroda, občas ona na nějakém zajímavém místě, její tetování, Mattiho tetování, on, oni dva. Obzvláště to poslední bylo obtížné vyfotit, museli použít samospoušť. Znovu si prohlédne obě půlky draků a zamyslí se.


Příští rok jede Lucie do Finska znovu. S povolením k pobytu a podstatně lepší schopností domluvit se finsky. Neví, jestli Mattiho ještě uvidí, i když tam vlastně jede kvůli němu. Něco v ní nechal, něco v její osobnosti. Když byli spolu, pořád jí někoho nebo něco připomínal, něco, o čem už dlouho neslyšela nebo nepřemýšlela. Nyní má ten stejný pocit i v sobě. Ví, co to je. Chvíli po tom, co si na lavičce prohlédla fotky, se podchodem dostala na druhou stranu silnice a pak MHD busem domů. V podchodu je hodně krámků. Ve výloze mystického obchůdku byla vyřezaná soška draka. Lucie se zamyslela. Už ví, co to je.

Dvě půlky mají vždycky tvořit celek. Lucie to dobře věděla a s jakýmsi vnitřním klidem věděla, že to musí dodržet.

Mattiho našla u rozbitého rozcestníku. Teď už byl spravený a kdyby uměl mluvit, jistě by vám řekl, že směry na Sobí jezírko a Ohnivé jezero ukazuje s mimořádnou radostí. Matti si Lucie zdánlivě nevšiml, a tak mu dračice lehce poklepala na rameno. Matti se rychle otočil a chytil Lucii okolo paží. Jeho výraz byl ale úplně vyrovnaný. „Věděl jsem, že přijdeš.“ Lucie se usmála. Ne v obličeji, v duchu, ale věděla, že Matti to zaregistroval. I ona nepotřebovala vidět Mattiho tvář, aby věděla, že cítí zvláštní uspokojení.

Vzali to k Tulijärvi. Oba v sobě cítili oheň, a nejen ten dračí, ale taky k sobě navzájem. Přišlo jim jako dobrý nápad ho poněkud povypustit. O spojení dračího tetování ani nepřemýšleli, když je to později napadlo, došli k názoru, že k tomu dojít zkrátka muselo.


Lutti ještě ani nevnímal svět okolo sebe, když se poprvé proměnil v draka. Jeho rodiče věděli, jaké dítě se jim narodí. Dračí značka a podivné oči by mohly vyvolat znepokojení, a tak bylo dračí dítě ušetřeno finské porodnice a spatřilo světlo světa po domácím porodu.

Lutti používal svou lidskou podobu, jenom když musel, jinak se procházel coby drak v neprobádaných lesích a močálech po celém Finsku a pak se vracel domů.

Jednou se už nevrátil a navždy zůstal v dračí podobě.

To, co bylo zapomenuto, po čase znovu ožilo.

Draci se vrátili.


Lutti se zatoulal ke svým kořenům. Prostupoval přírodou a ona prostupovala jím, bylo těžké určit, co je co. Pozoroval rozcestníky, už zase rozbité. Drak se chvíli rozmýšlel, zda se jí má dotknout. Dívka s dračí značkou na zátylku se ale otočila sama. Neviděl ji, ale Lutti ani ona to nepotřebovali.Vzali to doleva.