Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Forestia: Polární noc, polární den

poezie, 28.05.2009

Pozoruji mraky a čekám, až přiletíš. Je podzimní ráno, okolo jsou mlhy, není snadné tě spatřit. Ale moje oči tě vždycky vidí. Vždycky, i když ty nevidíš mně.
Pak jsi tady. Uchváceně si prohlížím tvoje křídla. Když tě vidím, přidružím se k nim a následuji tvou cestu…
Potom sis všimnul nezvyklého stvoření, které je ti nějak zvláštně podobné, i když to ani jeden neví. Ale oba to tuší. Je podzimní den a mlhu pomalu rozpouští slunce. Když ti zasvítí do očí, všimnu si, že ty září ze všeho nejvíce. Zelená, tak krásná jako na bažinatých pláních, pohlcuje všechny stíny. Některé možná měly nechat být…
Všímám si zvláštního úkazu: kam dopadne pírko z mých křídel, vyroste květina tak nádherná, že její krásu dokáží pochopit pouze draci. A tys ji pochopil… potom už jsem si byla jistá. Ty vyzařuješ světlo, ale uděluješ ho jen tomu, komu chceš… a jednoho dne jsi ten paprsek daroval i mně…od té doby se vždycky našel záblesk světla pro moje květiny, i když je podzimní večer.
Najednou nechápu sama sebe, opouštím zemi a zachycuji se polární záře, kterou zanechávají tvá křídla. Je zimní ráno, všechno je zahaleno ve tmě a orientuji se pouze podle stop v bělostném sněhu a tvých hvězd. Nevadí mi mráz a dokážu v něm čekat, protože vím, že tvá duše mně zahřeje a že i ty jsi rád v mojí blízkosti…
Je zimní den a mráz je stejně krutý, ale už tady není půvabná hebká tma, která nás zahaluje do krásných iluzí, o kterých si myslím, že jsou skutečné. A to byl ten útes…
Je zimní noc a já si přeji abych si dokázala zastínit oči, kterým jsem dovolila, abys je oslepil. Teď jen prázdně zírám do tmy neznáma a nedokážu se vyznat sama v sobě. Ztratila jsem svou cestu a cítím zoufalství, beznaděj, vztek a obrovskou ztrátu. Najednou si uvědomuji, jak jsou bažiny obrovské a jak snadno se v nich jde ztratit..ale přesto jsou pro mě pořád tím nejkrásnějším na světě. Mráz mi spálil pera na křídlech a nevím, jestli vidět nemůžu, nebo nechci. A už vůbec si nejsem jistá tebou… teď už ne…
Je letní odpoledne a perutě už dorůstají, ačkoliv už nelétají s tebou. Oči už vnímají vše, i minulost, do které vidí mnohem lépe než předtím. A není toho moc, za co by jejich nositel mohl být pyšný. Ale přesto nechce zapomenout, protože příště už si chce být jistý.
I když nikdy nebude…