Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Forestia: Kočkodlak IV.

próza, 09.05.2009

Kde jsi?

William se převrací na svém lůžku a nemůže usnout. Stále se vrací k poslednímu dni jejich výpravy a zjišťuje, že mu vlastně byl velmi příjemný i samotný průzkumný výlet, ne pouze jeho objev. Pak to porovnává s jeho životem ve vesnici. Vyrostl tady, má tady rodinu, zaměstnání, ve kterém za nějakou dobu určitě postoupí a které by ho později mohlo i živit. Našel by si i ženu, měli by děti, mohli by bydlet nad hospodou a mít šťastný život. Mladý vesničan-dobrodruh se otočí na druhý bok a vytváří si před očima tu představu. Přesně tohle se od něho očekávalo a byl k tomu vychovávaný, a přece… Nechtěl jen promarnit život prázdným úsilím za bytí vlastní existence, jako to dělali všichni ve vesnici. Jim se to líbilo, ostatně nic jiného je ani nenapadá. Ale jeho už to nebaví, a to ani nezačal. Představa se začíná trochu měnit: Odejde z vesnice, stejným směrem jako před několika dny, ale tentokrát už se vracet nebude. Kam půjde? Chce jít samozřejmě za kočkodlaky. Uvažuje, jestli ho přijmou, jak, na jakou dobu. Musejí přece s někým obchodovat. Vlastně ano, prý tam jezdí lodě, ale námořníci se nikdy nedostanou hloub do města. A co mágové? Žijí tam všechny menšiny, hlavně míšenci, na které jinde pohlíží s odporem. William se přistihuje, jak sní o tom, že je polovičním elfem, nebo dokonce kočkodlakem… ale to on není. Povzdychne si a rozhodne se, že všechny plány, které vytváří, jsou beztak založené hlavně na pověstech, a že tyto otázky nechá na dobu, až je bude potřeba vyřešit. Horší to bude s odchodem. Se samotným opuštěním vesnice problém nebude, vymluví se zase na nějakou výpravu, na kterou však chce jít sám. Pro začátek bude muset ukrást nějaké potraviny, potom bude lovit. Zaplavují ho však pochybnosti. Co když to nezvládnu nebo nenarazím na dostatek zvěře? Kouše se do rtu. Nejhorší však bude opustit rodiče, hlavně matku. Má ji moc rád. Otec je zabedněný zemědělec, ale ona… je chytrá, ráda poslouchá jeho příběhy z výprav nebo si s ním povídá. Mrzí ho, že jí svým odchodem ublíží, je její jediný syn. Ale ani kvůli ní tu nezůstane. Už se rozhodl. A aby si to nerozmyslel, vyrazí hned zítra.

Earana se budí ve Velleinově náručí. Jemně se vyprošťuje z jeho rukou a prohrabuje si vlasy. Má je hezky dlouhé, zdravé a připomínají med prosvícený sluncem. Vlasy a kvalita srsti jsou ostatně známka o společenském postavení kočkodlaka; nejen že se na nich odráží, jak kočkodlak žije, ale podle účesu se dá i poznat zaměstnání. Potrestáním za lehčí prohřešky je mimo jiné i znatelné zkrácení vlasů: to samo o sobě až takovým trestem není, zato znatelně odměřené chování ostatních kočkodlaků dokáže být v jejich společnosti velmi nepříjemné. Holohlaví kočkodlaci jsou ti nejhorší: jsou to psanci a vězni.

Když se Earana otočí, Vellein je již vzhůru a pomalu vstává. „Dobrý ráno.“ „Tobě taky.“ Když jsou do základny, probírají plány cesty za draky. Na okraji Klaettis se schází s Aeekou a domlouvají se na podrobnostech. Potom jdou do Věže živlů, kde sídlí vůdci, aby upozornili na to, že odejdou. Přímo za Deerionem nemusí, stačí to ohlásit jeho pomocníkům. Ti poslouchají a zapisují plán. Když bude něco v nepořádku, někdo z výpravy pošle svou druhou podobu se zprávou, ale když se naopak dlouho neozvou, je dobré vědět, kde je hledat a poslat jim pomoc.Vellein představuje přibližnou podobu jejich plánu.

„Za tři dny vyrazíme hledat draky. Earana tvrdí, že jeden má hnízdo poblíž jihozápadního okraje pouště. Pokud tam bude a domluvíme se s ním, prohlédneme si s ním z oblohy krajinu, hlavně nad Temným lesem. Pokud ne, půjdeme hledat jiného draka, to už je na Earaně. Další vývoj záleží na tom, co najdeme-buď prozkoumáme sídlo Meeohaitů trochu blíž, nebo se vrátíme. Ohlásíme se až najdeme draka, potom co jsme zjistili a když se budeme vracet. Abyste věděli, že jsme v bezpečí, budeme sem každý týden posílat mého havrana Mustu. Když nepřiletí, víte, co dělat.“ Zapisující kočkodlak přikyvuje, přeje jim šťastnou cestu a pak se jdou všichni věnovat svým povinnostem. Aeeka jde připravit dostatečné zásoby posilňujícího nápoje a vezme i některé magické předměty, Vellein zajistí zbraně a vezme s sebou Mustu, Earana si od vojáků vypůjčí čtyři jaggerany, obrovské kočkovité šelmy, které kočkodlaci využívají místo koní, ale jsou mnohokrát více inteligentní, mrštné, rychlé a bojovné a bere s sebou byliny, šipky, které naplní dračími slinami, a několik polodrahokamů, ze kterých cestou vyrobí šperk pro draka. Večera třetího dne se u malé hostiny rozloučí se svými přáteli a další den ráno vyrazí.

William už je na cestě. Před dvěma dny ukradl v hospodě potraviny, ve studni si vzal dostatek vody, rychle se rozloučil se svou matkou a dřív, než někdo zjistil krádež, rychle odešel. Zatím má stejně velké odhodlání, jako měl tu noc, kdy se rozhodl, že odejde, a netrápí se úvahami nad tím, jak to bude za pár týdnů. Jen doufá, že se ho od kočkodlačího území pokusí opět odehnat jeho Sanna, nebo alespoň někdo, kdo by mu dovolil žít s kočkodlaky. Možná že jen nechtějí, aby se o nich všechno vědělo, a nedovolují tedy cizincům, kteří by město jen navštívili a pak zase odešli, vstoupit. Ale já už bych neodcházel… Přitom ho zaplavuje nejistota. Vlastně doufal, že by se někdy do vesnice na chvíli vrátil. Pozdravit rodinu a vidět vesničany. Možná spokojeně vidět, jak oni živoří na svých políčkách a on žije neobvyklým životem, o kterém se jim ani nemůže zdát. Netuší. Ale že musí něco obětovat, to věděl už od začátku, no a možná se mu ani stýskat nebude. Kdo ví. Zatím má dost odvahy, sil, odhodlání i touhy, a to je pro něj nyní důležité. Za několik dní, možná týden nebo malinko víc, bude u hranic kočkodlačí země. Pak přesvědčí strážce, aby ho pustili dovnitř. Jak daleko je Klaettis nebo Sanna, neví. Ale pro něj není nic příliš daleko. Řídí se heslem „všechno jde, když se chce“- a on chce moc. Z mručení jaggerana by vstávají hrůzou vlasy na hlavě (A co teprve když zařve. Chudákovi psancovi nezbývá, než aby se mu zježily ty tři chlupy, které na své pleši pečlivě hlídá. Chudák.), ale Vellein, který je na tyto zvířata zvyklý, jen svého jaggerana pohladí za ušima a zapne mu okolo krku temně červený obojek s odštěpkem ohnivého polodrahokamu, přes který s jaggeranem Sankarim, na kterém pojede, bude svou druhou podobou komunikovat. Jaggerani totiž nerozumí běžnému jazyku, ale vnímají řeč ducha, kterou dokážou draci a kočkodlaci ovládat. Polodrahokam přivede zprávu Vellova ducha k Sankarimu a nestane se tak, aby ho mohl ovládat někdo jiný. Stejné obojky dávají svým jaggeranům i obě kočkodlačice, Aeeka žlutý a Earana zelený. Čtvrtý jaggeran, který ponese všechny věci, dostává bílý obojek s polodrahokamy od všech tří cestovatelů. Přivázaný být nemusí-jednak jsou jaggerani dobře vycvičení, jednak přirozeně jdou se svou smečkou a také jim ve všem pomáhá jejich inteligence, kterou využívají nejen v boji. Mají také lehké postroje z látky a kožených řemenů, které jaggerany nebudou zbytečně zatěžovat. Když je vše nachystáno a naloženo, může se vyrazit. Obyvatelé Klaettis, kteří si odjíždějících kočkodlaků všimli, z nich za chvíli viděli pouze tmavé skvrny v mlžném ranním oparu.

„Jaký je ten drak, co za ním jedeme?“ Ptá se Aeeka. Slunce již naplno svítí a její oči se nazlátle třpytí. Jedou už několik hodin lehkým poklusem a za chvíli by měli dorazit k potoku, kde si udělají přestávku.

„Je to dračice. Není moc stará, jen asi o deset let starší než já… tmavě modrá s bílými ostny, štíhlá, žluté oči. Na draka docela společenská… navštěvovala jsem ji, když jsem žila sama. Ale bude na mně uražená, že jsem se s ní nerozloučila, když jsem odešla. Miluje kameny, tak jí vyrobím nějaký šperk… snad se jí bude líbit. Ale to bude spíš formalita, ona sice dokáže být uražená hodně dlouho, ale zato ne moc. Spíš si to pamatuje než se tím nějak zaobírá. Jmenuje se Audhild.“

„Znamená to něco?“

„Jo… myslím že složenina z těchhle slov: bohatství, štěstí a boj.“

„Fajn jméno pro draka.“

„To teda. Myslím, že se k ní i docela hodí…“

„Kdo ji tak pojmenoval? To ona sama? Nepřekvapilo by mně to.“

„Ne. Pojmenoval ji můj táta, náhodou byl u toho, když se vylíhla. Ale prý jí hrozně trvalo, než si vybrala jméno, ona nechce jen tak něco.“ Na chvíli se Earana zatváří zasněně, pak stáhne koutky.

„Mně to moc extra nepřijde.“

„No, hlavně když se to líbí jí…“

„Pravda.“ Pak chvíli bylo ticho. Earana hledí do země a křečovitě se drží Yamy, svého jaggerana. Vellein už otvírá pusu k další otázce. Aeečina druhá podoba ho sice dloubne, aby mlčel, ale on přesto mluví.

„Proč vám nepomohla, když vás napadli Meeohaiti?“

„Erathir se soustředil na boj a já jsem ji neuměla zavolat. Kromě toho zrovna kladla vejce. Později jsme se navzájem našly tak, že letěla k nám. Utíkala jsem sice co nejdál pro případ, že by se ti hnusní vrahové vrátili, ale viděla jsem ji na obloze a tou dobou už jsem ji dokázala upozornit, kde jsem. Pak mi pomohla vyléčit moje rány a unést smutek. Dál už jsme se vídaly jen občas… ani ona nemá náladu na stálou společnost.“ Earana se zachmuřeně odvrátí. Nechce se jí už moc povídat. Vellein pochopí a pobídne Sankariho k vyššímu tempu. Yama, Tuulikki a Rún ho následují a již brzy jsou všichni u potoka, kde se zastaví. Kočkodlaci slézají z jaggeranů, kteří s úlevou pijí. Pak se šelmy i jejich jezdci odeberou do stínu stromů, kde chvíli odpočívají. Vellein vstává a jde si prohlédnout obzor. Před ním je lesnatá krajina, ale v dáli už vidí jenom pustinu. Určitě tam budou růst jenom křoviny a dál už je poušť. Zvířat a vody tam nejspíš moc nebude a jaggerani jsou obrovští, potřebují maso, a i když kočkodlak při dobrém zdravotním stavu a běžných podmínkách vydrží několik dní bez potravy, zásoby jim nevystačí.

„Než dojedeme k pustině, budeme lovit. Ostatně když večer sundáme z nosičského jaggerana náklad, můžeme ho poslat, aby něco přinesl. Je dost chytrý na to, aby to nesežral a donesl toho dost.“

„Vždyť s tím jsme počítali už od začátku?“ Vellein otáčí jedno ucho dozadu.

„No ovšem. Jenom to připomínám.“

„Jako kdyby to nebylo dost jasné.“ Earana vstává také. „Jdu se projít.“

„Si jdi, když jseš tak nafouklá!“ Ale to už je rusovláska pryč. Ale i přesto to slyší. Aeeka je pozoruje.

„Tos nemusel. Víš že ji to mrzí.“

„Moji rodiče jsou taky mrtví, a naštvu se snad vždycky, když se o nich mluví?! Tohle na Earaně fakt nemusim…“

„Nechápeš to? Váš klan to považuje za čest, ne-li pomalu za jediný správný způsob smrti, a navíc ti bylo před třemi lety, kdy tě to už tolik nezasáhlo. Ani jsi u toho nebyl! Ona byla ještě dítě, její otec byl jediný, koho měla, a zabili ho kočkodlaci, které možná viděla předtím a určitě potom v nočních můrách. A její chůva byla dračice, která se nestará o vlastní potomky, natožpak o ni. Doteď nechápu, jak dokáže žít úplně normálně ve společnosti. Není samotářská, mlčenlivá, dobře ovládá všechny dovednosti, které by měla umět. Dovede stopovat jako nikdo jiný. A vůbec, když ji máš rád, tak sám víš nejlíp, proč asi. Ale je samozřejmé, je se jí dotkne, když se mluví o nejhorším zážitku v její životě. Není to její chyba.“ Jemně se na Velleina pousmála a plácla ho po zádech.

„Běž za ní.“

„Ať přijde ona! Šla se projít, ne? Pak se jí omluvím.“

„Dělej!“

„Dobře, dobře… Už jdu, ne?“ Vellein se mění na kocoura a běží do lesa.

Earano, kde jsi?