Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Forestia: Kočkodlak-III

próza, 30.10.2008

UPOZORNĚNÍ-LYAWE=AEEKA, omlouvám se za přejmenování a jinou dobu vyprávění.


Earana zkoumá Velleinovu tvář, která je ve spánku zcela uvolněná, Vellein jenom hýbe dlouhýma tmavýma ušima a nic netuší. Earanin milenec má trochu větší nos, dlouhý žlábek mezi užšími ústy a nosem a jemně vystouplé lícní kosti. Oči má zavřené, ale Earana ví, že jsou za soumraku temné a ohnivé a za úsvitu trochu smutné a plné světla. Vellein má dlouhé černé vlasy, které mu překrývají vyšší čelo, pod kterým se zrovna možná odehrává nepříjemná věštba, a proto se teď na něm udělaly vrásky, nebo si možná dělá bojovník ve snu starosti o jeho svěřence a drahou zemi. Earana ví, že Velleinova pomoc může být stejně nezbytná jako ničivá a zlá a také je to jeden z důvodů, proč s Velleinem je, proč svou se svou láskou naží tlumit jeho vášně a vnést tak do jeho života trochu rovnováhy. Neboť Vellein je v jedné chvíli oddaný a nezkřivil by jí nejmenší chlup na Earanině uchu, které je k Velleinovi nakloněné a bedlivě zachycuje jeho mručení a povzdechy, ale i díky jeho vášni, která se na ni může vázat i se obrátit proti ní, se z něj v okamžiku může stát její nepřítel, který se nebude bát použít svůj oheň k tomu, aby zahubil zelenavé výhonky Earanina života. To Earana ví, ale přesto, nebo možná právě proto, tento oheň dusí a nenápadně utlumuje vrtkavost, unáhlenost a rychle se měnící nálady svého milence, který teď spí vedle ní, má zcela povolené tělo a v tom, aby se uvolnil zcela, mu brání jen podvědomé starosti o jeho svěřence, o jeho klid, o bdělou Earanu, která o tomhle nemá ani ponětí. Jen Velleina pohladí po vlasech, položí si hlavu vedle jeho a pohrouží se do spánku, který ji zcela uvolní, uvolní bez jakýchkoliv překážek.

Když potom během dne oba dorazí do Klaettis, svou výbavu a problémy složí ve svých příbytcích zvěda a bojovníka a vyrazí do okolních bažin na lov. Vellein je tady trochu nesvůj a jen velmi opatrně se pohybuje po malých ostrůvcích zeminy, která vyčuhuje z rašelinišť zatopených vodou, nicméně po několika okamžicích nalezne jistotu a pružnými skoky dostihuje rohatá zvířata, která nedokázala uniknout jeho síle, ale ještě předtím se chytila do léčky, kterou připravila Earana, zvonivě se smějící opodál a která těsně před smrtí své kořisti vyskočí na její hřbet a pár mihotavých okamžiků se na ní veze, než klackem podrazí zvířeti nohy a zkroutí mu hlavu prudce vzad. Potom je kořist dopravená do Klaettis, kde ji Earana s Velleinem sní a se zbytkem odchází na trh, aby maso dali zpracovat své přítelkyni Aeece.

„Aeeko!“ Volá už z dálky Earana, dlouhé vlasy svázané na temeni hlavy, ruce stále ještě trochu od krve. Vellein kráčí vedle ní, nese maso v silných pažích a přívětivě se na Aeeku usmívá.

„Vítejte,“ přijme kočkodlačice oba návštěvníky a kývnutím hlavy je pozve k sobě do malého krámku. Venku jsou vystavené podivné předměty, většinou nějak očarované a sloužící k mírně pochybným účelům, ale i kočkodlakům dobře známé posilňující ampulky. Za podobným účelem sem přišli i Earana a Vellein.

„Pořád ještě děláš do živelné magie?“ Táže se Vell a s ironickým úšklebkem prsty cinkne do falešných amuletů. „Jednou tě dostanou,“ dodá a s úlevou složí pytel na zem.

„No jo… to víš, lidi ti skočí na všechno a někteří elfové na něco. Ale ty kameny pro měnivé docela fungují.“

„Ostatně vlkodlaci a další havěť jsou v podstatě přece taky lidi, ne?“ Dloubne si Earana a se zájmem si prohlíží velkou bílou mušli ve tvaru rohu. „Co to je?“

„Nech to bejt, to je pro námořníky. Odpuzuje to Sirény.“

„Myslel jsem, že ta partička se na ně docela ráda podívá… než Velká skončí hru a Sirény je stáhnou k nim. Ale hlavně, když ti námořníci udělají útratu.“

„No, zatím máte jenom samé kecy, takže k něčemu užitečnějšímu… co to máte?“ Aeeka se přiblíží k pytli, odhrne si světlé vlasy z tváře a nasaje vzduch.

„Aha, jasně. Tuil, co?“ Aeece je hned vše jasné, začne vyndávat z pytle maso a připravovat si nálev ze čtyř živlů, ve kterém maso naloží a vyrobí z něj posilňující potravu pro tělo, ale hlavně pro Earaninu slabou duši a druhou podobu Toive. Něco si nechá také pro sebe, protože celodenní čarování je unavující a ona potřebuje sílu ještě na večer, až sejde dolů do přístavu a obslouží také cizí rasy, které se jen málokdy odváží vstoupit až sem, do trhoveckého centra, které je cizincům nejvíce nebezpečné. Earana ji pozorně sleduje, třebaže na magii nepotřebuje Aeeka slova a nerada prozrazuje svá tajemství, která se dědí v její rodině už po dlouhé generace, i nejbližším přátelům. Aeeka na chvíli zavře krámek a sesedne si s oběma kočkodlaky k ošoupanému stolku ve vedlejším pokojíku. V přípravně bublá nápoj, všude okolo jsou pověšené bylinky a jiné suroviny, o kterých nikdo krom Aeeky netuší, co jsou zač, vzduch je provoněný jejich vůní a u stropu je pověšená vysvlečená dračí kůže. Aeeka je mladá, ale zná už mnoho a ještě víc toho tuší. Je v Klaettis důležitou postavou,a přestože nikoho jiného by to nenapadlo, Aeeka o tom dobře ví a její mysl je chladnější, než se zdá. Teď ale připravuje v drobném kotlíku výborný nápoj, a když ho dodělá, podává ho s několika sušenými plody až z dalekého Jihu.

„Deerion něco chystá, nepřijde vám?“

„Možná. Ale je to lepší, než kdyby se nedělo nic. Ticho je ničivé,“ dodává Earana a s chutí se zakousne do kulatého oranžového ovoce.

„Mně přijde, že nic zvláštního neplánuje. Kdyby ano, těžko by posílal svoje nejlepší kočkodlaky vyhánět nežádoucí lidi ze země a ještě jim dával pár dní volno, o kterých dobře ví, co se v nich děje.“

„Jo? A copak v nich takoví nejlepší kočkodlaci dělají?“ Nakloní Aeeka s drzým výrazem hlavu na stranu a švihne ocasem.

„Do toho tobě nic není,“ zavrčí Vellein a neklidně se poposune na židli.

„Spíš se mi zdá, že mi nic není do Deerionových záležitostí, o kterých vy dva moc dobře víte, jaké jsou.“

„Víme asi tolik co ty. Vždyť ani nemáme potuchy, co chce udělat s námi, natož co by rád navrhl před Radou. Ano, chce už konečně přijít na to, jak se sem dostávají Meeohaiti, prošetřit draky-“ – Earana se zarazí, neboť toto je velmi odvážný a nejistý úkol- “-a taky pak tu nepřítelovu výhodu odstranit. To ale přece není vůbec žádné tajemství.“

Aeeka mlčí, jen upírá svoje pronikavé oči na Earanu a tuší, že se ještě nedozvěděla všechno. Mohla by toho snadno docílit, ale má Earanu v úctě nejen jako přítelkyni, ale také jako velmi zručného protivníka a celou pravdu si raději posbírá po kouscích, porůznu získaných u drobných příležitostí. Kočkodlaci mají rádi pravdu a Aeeka není výjimka. To má sice Earana v povědomí moc dobře, ale není povinna Aeece cokoliv prozradit, stejně jako Vellein, a přece jenom si ráda nechává trošku navrch.

„Jak pro koho.“ Aeeka sklopí oči a začne nalévat horký kořeněný nápoj do rohů. Vellein se dotkne Aeečiny paže a nápoj dolije sám.

„Co ty si myslíš o těch dracích?“

„ Podle mě Deerion tvrdě narazí. Draci mohou být našimi nevlastními sourozenci, jak moc můžeme chtít, ale pořád je to nejvyšší rasa a nějaké…šarvátky mezi našimi klany je nezajímají. Spřátelený drak- myslím ty opravdu fixované, na které je pravý spoleh, kteří tě v zimě zahřejí u svých slabin- tu nebyl už dlouhé roky, takže žádného prostředníka mít nebudeme, a podle draků neexistuje dobro a zlo-a možná mají pravdu-tudíž je nelze obvinit, že by pomáhali temné straně, neboť podle nich žádná temná strana není. Proto si mohou létat, s kým chtějí a chyba to nebude nikdy. Potvory,“ vydechne Vellein a pokouší se nalézt útěchu v Aeečeně nápoji. Také Earanina hlava je zahalená oparem, který vychází z rohu u jejích úst a z páry vychází pouze její hlas.

„Podle mě s Meeohaity nemají draci nic společného. Troufám si tvrdit, že když jsem žila v divočině, seznámila jsem se s jejich povahou víc než vy dva dohromady, což je s Aeečinými znalostmi opravdu dost, a možná draci nerozlišují dobro a zlo, ale to neznamená, že nedokážou najít vinnou stranu nebo že to dělají proto, aby nemuseli přiznat chyby. Ne, s draky to nic společného nemá, s tím jsem si jistá.“

Aeeka raději mlčí o tom, kde a jak byla nalezena dračí kůže, která se nad nimi rozpíná.

„Jak myslíte. Je tedy pravda, že drakům lze věřit víc než komukoliv jinému… což značí, že Deerionovi už fakt teče do bot.“

Všichni tři se neklidně ošijí. Nikdo si nemůže být jistý svým osudem, když už i jeden z nejvyšších kočkodlaků v zemi sahá po nejsazším řešení … a horká pára stoupá z kořeněné tekutiny v rozích s vyřezávanými draky na stole a rozplyne se na kůži, pověšené u stropu, zatímco zádumčivé, ničivé ticho tíží a tajemná předzvěst osudu je blíž, než kdy jindy.

„Hmm. Patrně se blíží těžké doby. Jestli ten problém Rada neodhalí, Meeohaiti nás budou napadat pořád dokola a my se budeme moci jenom bránit, aniž bychom mohli zaútočit, protože jsou skrytí a dávají si dobrý pozor, aby na jejich úkryt nikdo nepřišel. A když náhodou přijde,… už nikdy se nevrátí. Můj bratr je šel hledat, a navždy zmizel v Temném lese. Od té doby, co do něj vstoupil, nikdo o něm už neslyšel.“ To promluvil Vellein. Oči má sklopené do desky stolu a prsty zatíná do svého rohu. Pak se náhle narovná a pokračuje. „Dal bych všechno za to, abych ho našel, a osobně dostihnu toho, kdo ho zabil, a pokud je dosud v zajetí, dám vězniteli okusit desetkrát horší muka, než zažil můj bratr. Byl to ten nejodvážnější kočkodlak, jakého jsem kdy znal, a tohle si nezasloužil. Zmizel příliš mladý. Kdybych jen mohl…“

A ve vzduchu zůstává slovíčko „kdyby“, protože Vellein může, ale dobře ví, co by ho potkalo, a ví také, že jeden život stačil na to, aby se i on poučil a nevydával se zbytečně vstříc nebezpečí, třebaže právě po tom touží a brání mu pouze vědomí, že jeho rukou a meče tu ještě bude potřeba, a že bratr možná není mrtvý, a až bude po všem, snad ho i nalezne. Earana pokládá svou drobnou ruku na Velleinovo rameno a pohladí ho po zádech.

„Proto Deerionovi musíme pomoci s jeho plánem. Myslím, že nás do toho chce zatáhnout.“ Vellein se Earaně podívá do očí.

„Myslíš, že tě pošle vyjednávat s draky?“

„Myslím, že všechny tři.“ Vellein s Earanou se mlčky, překvapeně, dívají na Aeeku. Vzdušná kočkodlačice se poušklíbne a jde naložit maso do nálevu, aby se z něj stal Tuil, který bude pro cestu potřebný stejně jako ochrana před nebezpečím, brilantní magie i zkušenosti z dětství. Do této kombinace vkládá vůdce dominantních zemních kočkodlaků veškerou svou důvěru a jen čeká, až bude moci trojici svých svěřenců sdělit podrobnosti o úkolu.

-------- -------- -------- -------- --------

Deerion je neklidný. Je to přes sto let starý kočkodlak, do konce jeho vlády mu zbývá už jen pár let, potom se připojí k Radě, skupině vysloužilých klanových vůdců, a bude dění v domovské zemi ovlivňovat už jen z povzdálí. Je zneklidněn, neboť za těch mnoho let, kdy mu na rukou září listové tetování, které dostal při svém vyzdvižení z prostého kočkodlačího obyvatelstva, neudělal příliš záslužných věcí a nerad by ze svého postu odešel jako lenoch a nečinný unavený dědek, zejména když to není pravda. V tomto století se osudy hýbou tak strašně, strašně pomalu a Deerion nemá dostatek času na to, aby je rozuzlil a čas popohnat nemůže, protože čas je otec jeho rasy a nelze ho ovlivňovat. Nechce se spokojit s vědomím, že příští období už budou životy mnohem zralejší a věci jednodušší. Ano, zůstane po něm sice nádherně připravené pole, na které jen stačí vzít pluh a určená semena a správným způsobem je zúrodnit, ano, je to sice záslužné a důležité, ale s tím se Deerion nechce spokojit. Chce hotové činy a rád by se do Kroniky osudu zapsal něčím důležitým.

Deerion svraští čelo a mezi obočím se objeví vráska. Je ve své pracovně sám, potřebuje klid na přemýšlení, a tak se usadí do velikého dřevěného křesla, přitáhne si stolík a z něj sejme Kroniku osudu. Není to však žádná veliká kniha s tisíci stránkami popsanými kočkodlačím písmem, podobnému runám, nýbrž stařičký svitek pergamenu, jediný svého druhu. Obsahuje totiž věštby, proroctví, největší činy a nikdy nezmírající slávu i utrpení, ale také maličké předtuchy pětiletých dětí nebo záblesky vzpomínek, které by mohly být užitečné a které se vynořily v mysli těsně před smrtí. Kronika je jako magnet, sama tyto samovolné proudy energie přitahuje a ukládá, má totiž také dvě podoby, svou hmotnou podobu, kterou teď Deerion drží v rukách a také astrální, která je spojená se všemi kočkolačími druhými podobami a sama z nich bere to, co uzná za vhodné, jako kdyby dokázala přemýšlet. Deerion se ted probírá obsahem Kroniky a hledá nejmenší náznak nějaké pro něj skryté hádanky, nápovědy, drobného kmitnutí, které by stačilo k tomu, aby spustil to, co chce učinit. Když, už jako tolikrát, nic nenašel, s povzdychem Kroniku vrátí do propletence živlů na kamenném stojanu a podívá se vzhůru. Nad ním je věž, kde žijí všichni vůdci, ať už současní nebo bývalí, zde se spřádají plány a budoucnost, tady je věž, která má čtyři patra s jednotlivými elementy a jedno podzemní, které tu zůstalo po nepřátelském Meeohaitském klanu z dob, kdy ještě žil s ostatními v míru. Deerion si pro sebe něco zamručí, vyjde ven a sám jde k Aeečinému krámku, protože se rozhodl úkol déle neodkládat a dospěl k závěru, že možná právě to byla jeho chyba-příliš dlouho váhal, zda dát průběh riskantním podnikům, až mu příležitost utekla a on zůstal s prázdnýma rukama. Nyní už tu chybu neudělá. Možná vyjednávání s draky nedopadne dobře, ale životy jsou dlouhé, čas věčný a čas také léčí.

Kočkodlačí mysl funguje záhadným způsobem, a překvapivě je to první Toive, kdo zaregistruje blížícího se Deeriona a ponoukne svou hmotnou půlku, aby na to upozornila ostatní. Nikoho to nepřekvapuje, vždyť všechno nakonec dojde stejným směrem, a tak se jen připraví další pohoštění, Aeeka přisune čtvrtou židli a vzduch je provoněn příjemnou atmosférou, ve které je jen náznak napětí, a když Deerion přijde, zastihne trojici v příjemném rozpoložení, přisedne si k ní a s jemu vlastní náklonností si chvíli se všemi povídá, než jim potvrdí to, co Aeeka,Vellein a Earana vytušili.

„Řekl bych, že bude stačit, když promluvíte s prvním drakem, kterého najdete. V naší zemi jich je poslední dobou docela slušné množství, tak si myslím, že najít ho nebude problém.“ Deerion se odmlčí a po každém zvlášť přejíždí pohledem. „Jak už jistě sami tušíte, větší problém bude mluvit s draky tak, aby v tom nebyl podezřívavý tón, hlavně když k němu ani není nejmenší důvod. I já vím, že draci vědí sami nejlíp, co je správné, a i kdyby tomu tak nebylo, tak si nenechají vnutit cizí názor, i kdyby šel celý kočkodlačí národ přesvědčovat jednoho jediného draka. Časově to ohraničit nejde, ale zkuste to, prosím, co nejrychleji. Mám zvláštní dojem, že se blíží další útok, a mnoho takových už Klaettis neodolá. Dokázali bychom zaútočit, ale nemáme kam a bránit se nejde donekonečna. Kdyby aspoň Theanel nebyl tak zbabělý a vylezl občas do boje-bez vůdce by to hnízdo špinavců bylo vyřízené.“

„Třeba bychom mohli draky požádat, abychom se na zemi podívali z jejich hřbetu. Oni sami nám nic neřeknou a z výšky toho uvidíme mnohem víc.“

„Ano, to se mi zdá jako lepší důvod jít k drakům. Všichni čtyři víme, že draci by jim zkrátka nepomohli, již bylo řečeno, že k podezření není důvod a zbytečně si je tím znepřátelit by bylo pošetilé.“

Deerion je opět na vážkách. Asi o tom přemýšlel až příliš dlouho a vytvořil si vlastní malou realitu, kde na draky padá stín nedůvěřivosti a je třeba s tím něco učinit. A ostatní na tom jsou podobně a nikdo mu neotevřel oči. Ostatně ani teď si není úplně jistý, třebaže Aeečin nápad se mu zalíbil. Nakonec jen unaveně vzdychne.

„Udělejte, jak uznáte za vhodné. Máte zcela volnou ruku. Jen buďte opatrní, ano?“ Znovu si všechny tři prohlédne. Vkládá v ně svou důvěru, a přestože je nemá rád o nic víc než tu nejobyčenější kočkodlačici, která se přes den stará o svoje potomky a večer, kdy je čas soumračných tvorů, opouští město za toulkami po okolí, ví, že přijít o tyhle osoby by byla velká ztráta. Vzpomene si na Velleinova bratra a mnoho, mnoho dalších, a při odchodu se na všechny usměje, protože i v drobnostech se nalézá velká síla, a úsměv mezi ně určitě patří.

„Bohové jsou s námi.“

Za okny krámku se stmívá. Za Deerionem za chvíli odejde také Aeeka, která se nyní usadí u pobřeží do svého stánku do řady dalších, a přicházejí k ní elfové, někdy vlkodlaci, ještě méně lidé se silně nedůvěřivými výrazy, někdy podivní tvorové, jejichž jediná podoba je podobná duchům, mágové a elementárně vázané děti lidí a nějaké magické rasy, a konečně i prostí kočkodlaci, kteří si přišli jen tak popovídat nebo si chtějí koupit posilňující nápoj či jeho ampulky do zásoby, i nepovolené živelné šipky, jejichž obsah je podobný kočkodlačí krvi a dračím slinám, a které jsou schopné zcela paralyzovat.

Earana s Velleinem také vyrazí k okraji města, ale na opačnou stranu směrem do vnitrozemí, kde má svoje zázemí ochranná a útočná složka Klaettis a kde mají oba svoje příbytky, nedaleko od sebe. Oba se půjdou řádně vykoupat po cestě, kterou za několik posledních dní urazili, potom Earana bude zpívat a tančit s Velleinem a s kýmkoliv, kdo o to bude stát a bude se v nich opět zapalovat zrádný a spalující plamen, tak přirozený pro všechny živé tvory, ale především pro kočkodlaky, protože oni ho dokážou ovládat, ukotvit ho na nejhlubším dnu duše a svázat tak dva životy do nekonečného požáru, nebo ho v případě potřeby okamžitě uhasit či si s ním jenom hříšně hrát, tak jako dnes v noci. A zatímco nehlučná, ale podmanivá kouzelná hudba hraje, z Temného lesa se světlou nocí nese vytí a příšerné skřeky a ďábelský smích. Ale dnes v noci ho Earana neslyší, slyší jenom les, praskání ohně a Velleina těsně vedle ní, a tak jako včera v noci poslouchala jeho nespokojené mručení, dnes v noci z něj čiší radost, uspokojení a bujarý tanec přináší do těla zvláštní teplo. Vellein se mění každým okamžikem, a Earana to moc dobře ví, ale zatím se tomu jen směje, a země pod Velleinovýma nohama se točí, šklebí a staví mu pod nohy kořeny a před tvář drásající větve a je připravená Velleina kdykoliv pohltit, stejně jako jeho bratra, jehož vytí není přes kočkodlačí hudbu dnes večer slyšet.