Vítejte ve dračím světě

avatar
OBRÁZKY► TEXTYFOTOGRAFIETVORBA

Forestia: Kočkodlak-II

próza, 01.10.2008

William ležel zamyšleně u jezera na malé vyvýšenině. Shrnoval si, co všechno vlastně o kočkodlacích ví-moc toho nebylo, i když věděl mnohem více než běžný obyvatel jeho země.

Nejznámější na nich byla jejich spojitost s kočkami. Drobná štíhlá postava, kočičí ocas a uši se světlou skvrnou nahoře, oči se svislou zorničkou, které se hlavně v noci zbarvovaly dočervena a i jejich samotná osobnost a tělesné vlastnosti z nich dělaly šikovné lovce a zároveň vzbuzovaly nepokoj téměř v každém, koho potkali. Ovšem kromě draků…. Williamovi přeběhl mráz po zádech, když pomyslel na šupinaté velikány dominující celé zemi. Draci, potomci bohů, bohů, kteří prý zplodili i kočkodlaky.

Nebyl si zcela jistý poměry mezi těmito třemi rasami-kočkodlačí bohy neznal a nikdo kromě draků a kočkodlaků o nich nevěděl nic určitého, dokonce ani to, zda je uctívají a obětují jim, či je neberou v potaz, nebo s nimi dokonce žijí… Slyšel také něco o čtyř klanech, a nesměl vynechat vynikající magii a podivnou schopnost mít povědomí o většině událostí, které se děly po celé zemi, ať už šlo o věci minulé, stávající či snad i budoucí.

A pak taky ta válka.

Existovali i jiní kočkodlaci, kteří sice odpovídali popisu klasického představitele oné rasy, ale tenhle… zarazil se. Klan? Ano, klan, válčil s ostatními.

Zadíval se na svůj odraz do vody. Oříškově hnědé vlasy, sahající pod čelisti, skoro černé oči, trochu ostřeji řezaná tvář. Nic zvláštního. Patřil mezi místní dobrodruhy, měl rád senzace-a nejvíce ze všeho je rád způsoboval. Ta poslední, a sice ta, že on a jeho druzi viděli kočkodlaky, vesničany sice překvapila, ale určitě ne nadchla. Vesničané brali kočkodlaky jako rasu, která sice existuje a rozhodně to nebyla jedna z těch, které byly jako stíny vlekoucí se pomalu, tiše a opatrně nocí aby zůstaly skryty a nikým neviděny,ale prostě je ignorovali. Pojem kočkodlak v nynější době obsahoval bytost, která se neskrývá, ale není viděna, když nechce, má ráda své soukromí-které doposud ostatní obyvatelé země rádi zachovávali-a řádná dávka jak aristokracie, vášně, lehkosti, a hlavně tajemnosti. Když něco potřebovali, prostě si to vzali, stejně jako draci. S těmi toho měli hodně společného. Drak nebyl tvorem ani dobra, ani zla-byla to velmi stará stvoření, buďto neznající nebo nerespektující pravidla okolní země, která se však občas spřátelila i s obyčejnými lidmi, nicméně je ani neváhala sežrat, když to situace vyžadovala. Jejich vejce se každých sto let objevovala v jakémsi skrytém chrámu-většinou se tam líhla dráčata, která se bud hned od vylíhnutí nebo za nějaký čas spřátelila s tvory nižšími než oni-,nebo je porůznu snášeli draci sami. Ale většina lidí draky příliš v lásce neměli, snad tak elfové, jenže ti se svým mírem a až chorobnou láskou ke všemu živému zbožňovali skoro všechno. Takže jediní, kdo s draky opravdu vycházeli, byli kočkodlaci.

Už zase se k nim v myšlenkách zatoulal…ale ne že by mu to vadilo. Překulil se do pohodlnější polohy a podepřel si rukama hlavu.

Vlastně na ně poslední dobou myslel skoro pořád, takže už to ani moc neřešil. Ve vesnici mohl občas pozorovat páry, které jako hrdličky cukrovaly kdesi v soukromí a už několik děvčat si na něj myslelo. Pravda, ve věku dvaceti let má už nejvyšší čas a nemohl říct, že by si nevybral, ale on nechtěl. Před výpravou možná, ale teď už byl rozhodnutý, že nechce ani Bevielu, ani Aneanto, dokonce ani Siulein, na kterou si brousilo zuby už několik jeho vrstevníků.

Byl přesvědčený, že ta, kterou sotva před pár dny potkal na jeho výpravě, dokáže uspokojit všechny jeho tužby a nehodlal na tom nic měnit. Vězela mu v hlavě jako háček rybářské udice v tlamě nebohé ryby a nebylo rybáře, který by ten háček vyndal.

Svěřil se o své touze dvou nejbližším přátelům-jeden z nich už měl pěknou mladou ženu-,ale ani jeden ho příliš nepodpořil,spíše naopak. Asi měli pravdu, šance neměl skoro žádné a obrovská kulturní bariéra byla neprolomná jako staletý led na Severu, ale jemu na tom nesešlo.

Povzdechl si a začal pomalu vstávat. Za pár chvil mu začíná práce v hospodě, kde pomáhal roznášet objednávky. Nechtělo se mu, ale každý si musí nějak vydělávat.

Těsně před tím, než opustil jezero, ho napadlo, jak se asi kočkodlačice jmenuje. Protože neznal její pravé jméno a jemu se nechtělo kočkodlačici popisovat jako někoho zcela neznámého a taky protože to rozšiřovalo mezeru mezi nimi, začal jí říkat Sanna.



Earana stála na vrcholku nevysokého kopce. Očima, které se ve dne zbarvily do původní barvy pronikavě modrého ledu s výrazným černým ohraničením, hodnotila kamenitou stezku nad sebou. Byla to jediná cesta po pevnině, kterou se dalo dostat do kočkodlačího území-jeho hranice svírala skalnatá propast, kterou protékala řeka, a pouze stezka na prudkých skalách spojovala svět ostatních bytostí s kočkodlaky. Tedy, na východě ležel Temný les, jenže přes ten se nikdo včetně kočkodlaků neodvažoval chodit. Stezku také hlídal strážce-nedokázal by sice zabránit útoku, ale měl spíš úlohu varovat ostatní a nepouštět dovnitř jen tak někoho. Tedy, pouštěl sem jakoukoliv rasu včetně lidí, ale v Klaettis se zdržovaly především magické bytosti, a to obvykle za účelem obchodu. Jinak kočkodlačí území obklopovalo moře, které ale nemělo právě dobrou pověst. Už kvůli vzhledu. Temné hluboké vody se zrádnými útesy sice skrývaly nádherné Sirény, překrásné ženy se dvěma rybími ocasy, ale ty svou hrou na housle a hypnotizujícím zpěvem vábily námořníky a jejich lodě na skály, proto se lodě této oblasti vyhýbaly dalekým obloukem. Pouze ti nejodvážnější se pokusili temné moře přeplout, a pokud se jim to podařilo, jednou za sto let občas přinášeli pověsti o veliké Siréně, ovšem namísto ženy se z ocasů nořilo tělo modré dračice…

Vellein položil Earaně ruku na bok a jemně ji předloktím postrčil dopředu. Kočkodlačice se okamžitě vzpamatovala, lehce se otřela ramenem o Vellovu ruku a vyrazila dolů z kopečku vstříc stezce. Zanedlouho oba uviděli první varovnou značku-dřevěný kůl zaražený do země pomalovaný modrou, zelenou, žlutou, rudou a úplně dole hodně vybledlou černou barvou, na kterém byla vymodelovaná velká hlava kočky s lidskými rysy a náušnicí. Měla za úkol upozornit neznalé, že stezka není jen náhodné uskupení skal s cestičkou nahoře, ale průchodem mezi dvěma světy- ač na stejné zemi, ale úplně jiného složení.

Po nějaké době narazili na další podobné kůly.

„Co asi budeme dělat v Klaettis? Jen tak hned nás nikam nepošlou, protože to už by nám poslali zprávu, že už se zatím nemáme vracet, a při dalším úkolu proběhne střídání. A výcvik se zkouškami jsme splnili před vyháněním těch lidí.“ Earana nereagovala příliš nadšeně a odpověděla unaveným pohledem.

„Navrhuju odpočinek. Ty máš možná energie na rozdávání, ale já a hlavně Toive bychom potřebovaly na chvíli se zastavit.“ Vellein si povzdychl. Earana se moc neproměňovala, protože její kočičí podoba Toive nepatřila mezi nejsilnější. Měla sice stejnou moc jako její vrstevníci, ale proměnu si mohla dovolit jen když měla dostatek sil. Normálního kočkodlaka to stálo tolik, jako kdyby vztekle mrskl ocasem; ji to přímo neunavovalo, ale její duševní schopnosti pak nebyly na příliš vysoké úrovni. Ale nemohl to mít Earaně za zlé, nebyla to její chyba.

„Dobře. A potom doplníme zásoby na další výpravu,..třeba nás brzo někam pošlou,“ navrhl Velein. Earana měla moc ráda lov, třeba ji to potěší.

Ta šťastně vydechla vzdálenou vůni mokřadů, která se sem nesla z některých míst Klaettis.

„Když budeme mít štěstí, třeba zbude i něco pro Lyawe. Tím pádem i něco málo tuilu pro nás.“ Vell přikývl. Právě se opravdu začínal těšit domů. Podíval se na vysokou stěnu s úzkou stezkou, která se vinula jen několik málo kilometrů před ním, změnil se a z náhlé vášně utíkal šťastně vpřed. Cítil, jak se jeho astrální podoba otáčí a vidí Earanu, jak ho stejně rychle dohání a cení tesáky v rozverném úsměvu. Před stěnou se bez zadýchání zastavili a začali zdolávat cestičku mezi skalami. Domov, tolik milovaný, bráněný, mystický a nádherný na ně čekal, dýchal vůněmi lesů a močálů a vítal oba kočkodlaky vzdáleným zpěvem draků. Earana ani Vellein je nechtěli nechat čekat.